V O Z Y ,   V O Z Í K Y ,   V O Z I D L A ,

káry, bryčky, kočáry, vehikly, auta-samohyby, a jak se všechna ta kolová přemisťovadla jmenují, si člověk vymyslel již dávno. Projeďme se trochu za tímto fenoménem.


Člověk, ta nahá opice*0, si kompenzoval svoji fyzickou slabost a křehkost (v porovnání s ostatní živočišnou říší) mnoha vynálezy - nástroji, které mu pomáhaly/pomáhají přežívat nepřízeň obklopující přírody. Po zvládnutí ohně následovalo konstruování všeho možného, mj. kola, od kterého byl jen krok ke zhotovení vozu.

Pravěk/Starověk vozu

Vůz, respektive jeho konstrukce, jak ji pojímáme dnes - kola, náprava, oj, korba, byla známa již na přechodu doby kamenné, eneolitu-době měděné, a starší době bronzové (5.-4. tisíciletí př. n. l.). Podle archeologických nálezů v posledních letech vynález kola a vozu proběhl na několika místech Eurasie současně. Doklady byly objeveny v Mezopotámii, v oblasti severního Kavkazu a také ve střední a východní Evropě.



Schéma vývoje kolového povozu: 1. válec; 2. sáně; 3. sáně na válci; 4. sáně na válci, používáním drážkovaný; 5. kolo a osa v jednom kuse, osa upevněna čepy; 6. kola spojená s osou, osa upevněna v hrubém ložisku
(zdroj:https://storiesofworld.com)


Otázka, kdo vymyslel první povoz na kolech, není zdaleka rozřešena. Nejranější datované zobrazení kolového vozidla - povoz se čtyřmi koly a dvěma osami - byl nalezen na keramické misce v polské lokalitě Bronocice u Krakova a radiokarbonovou metodou určené stáří ukázalo k období kolem poloviny 4. tisíciletí př. n. l., ke kultuře s nálevkovitými poháry.





Rytá kresba půdorysu vozu, miska z Bronocice, 3635–3370 př. n. l., Polsko




Vozka s vozem, Daimabad, harappská civilizace, cca 2000 př. n. l., poříčí Indu




Petroglyf zápřahu vozu, doba bronzová, rusko-mongolské pomezí




Petroglyf s vyobrazením vozu z dvojitého hrobu, cca 1000 př. n. l., Skandinávie




Petroglyfy vozů, kultura Karasuk, údolí řeky Kuksu, střední až pozdní doba bronzová, východní Kazachstán


Některé prameny označují za nejstarší obraz kolového vozu reliéf čtyřmi onagery (nebo grify) tažený obřadní vůz ze sumerského města Ur kladený na začátek 4. tisíciletí př. n. l.



Obřadní (královský) vůz z města Ur, začátek 4. tisíciletí př. n. l., Sumer


Tažnou, hybnou (mobilní) silou byli voli, osli, onageři; zápřah koně se objevuje až později, tehdy vzniká hippomobil. S největší pravděpodobností byly tehdy používány pro (mírovou) dopravu nákladů. Autor se domnívá, že to byl prvotní účel, proč byl vůz vynalezen/sestrojen.*5



Rituální hliněný pohár ve formě vozíku, bádenská civilizace, 2700–2400 př. n. l., Budakalász, Maďarsko


V dochovaných zobrazeních však převažují vozy povýtce jako válečné, bojové prostředky, viz jedno z nejstarších zobrazení z oblasti Předního Východu, ze Sumeru, tzv. Standarta z Ur. Jako mnohokrát v dějinách lidstva, hlasitější, dramatičtější, silnější se vtisklo do vědomí člověka výrazněji, dominantněji, významněji.





Válečný vůz, celek a detail ze „Standarty z Ur“, cca 2 500 př. n. l., Sumer


Použití vozů pro pohyb bojovníků a jejich obranu není vynálezem věhlasného vojevůdce husitských šiků v 15. století, Jany Žižky z Trocnova, ale bylo známé nejen v Číně půl tisíce let před letopočtem, ale na Středním Východě ještě o dva tisíce dříve. Rozdíl byl v původu vozů - v Sumeru doby bronzové to byl výrobek královských dílen, sloužil králi za jeho života a byl rituálně (s lidskými oběťmi) uložen spolu se zesnulým suverénem do královského hrobu pro vládcovy zásvětní potřeby, jak ukázaly vykopávky pohřební šachty v Ur. Husitská bojová vozba pocházela z prostředí městských a venkovských (nešlechtických) vrstev, bojové vozy zprvu byly upravenými žebřiňáky, chcete-li selskými vozy, končily vždy ve světě vezdejším - ve šrotu.



Karel Veliký na tažení do Španělska, pěchota přepravovaná na mohutných válečných vozech se střílnami, manuscript. 1. polovina 14. století, Francie


Lehké dvoukolové bojové vozy, s kterými v 17. století před naším letopočtem Hyksósové ze západní Asie pronikli do Dolního Egypta, zrevolucionizovaly tehdejší válečnou taktiku i vývoj vozové techniky. Obraz muže s vozem tím nabyl pochopitelně ještě větší prestiže, než měl dosud.





Král Aššurbanipal na voze při lovu šelem, reliéf z paláce v Ninive, 650 př. n. l., Asýrie, dnešní Irák




Faraon Ramesse II. na bojovém voze v bitvě u Kadéše (dnešní Sýrie) (1247 př. n. l.), chrámový reliéf, 13. stol. př. n. l., Abú Simbel, Nová říše, Egypt




Zrekonstruovaný vozík z pohřební výbavy z hrobky faraóna Tutanchamona, po 1323 př. n. l., Nová říše, Egypt




Slavnostní vůz z procesí vozů, z výzdoby pozdně geometrické amfory, Athény, cca 700 př. n. l., Řecko


Vozy v mytologii a historii

Vůz (arciže bojový) ve starověké ikonografii představoval dynamický symbol vládce. Byl též symbolem duchovní autority a vlády nad bohy a hrdiny.



Trundholmský sluneční vůz, kultovní pozlacený objekt s kalendářní funkcí, cca 1200 př. n. l., Dánsko




Vládce ve voze, Východní Chan, 1–2. stol., okres Anping, provincie Che-pej, Čína


Hinduistická mystika vidí v jízdě na voze symbol Já. V morální alegorii je to symbol tažení ducha.



Chrámový vůz vezoucí prezentace hinduistických bohů, Kolombo, LK (Cejlon/Srí Lanka)


Vůz se v legendách a mýtech objevuje vícekrát a vesměs v dramatických situacích. Připomeňme aspoň Hélia, starořeckého boha slunce a jeho zlatý vůz tažený čtyřmi okřídlenými koňmi, a jeho syna Faethóna, který nezvládl řízení papínkova slunečního vozu a musel být vyloučen z provozu (sražen do vodních hlubin) samotným nejvyšším, hromovládným Diem.



Hélios ve slunečním voze, červenofigurový kalix, cca 430 př. n. l., Attika, Řecko




Hélios na voze se čtyřspřežím, Detail podlahové mozaiky synagogy, 6. stol., Bejt Alfa, Izrael


Také texty o starozákonním prorokovi Elijášovi z 9. stol. př. n. l. mluví o ohnivém voze, kterým byl jmenovaný muž, poté co zajistil, že izraelský lid opět uznal Hospodina za svého Boha, odvezen přímo do nebe (2 Kr. 2:11).



Elijáš stoupá ve voze k nebesům, severoruská ikona, cca 1290, Rusko




Elijáš v ohnivém voze, Giotto, 1304, kaple Arena, Padova, Itálie




Elijáš ve voze, detail ze stropu Sixtinské kaple, Michelangelo, 1511, Řím





Elijáš na voze, mozaika na stěně Národního muzea biblického poselství, Marc Chagall, 1961, Nice, Francie




Čtyři kola z vidění proroka Ezechiela (Ez, 1), Detail fresky, kostel sv. Jana Křtitele, 19. stol., Kratovo, Severní Makedonie (že by Audi??...)


Hliněné modely košatinou nebo plachtou krytých vozů, snad hračky nebo votivní předměty, byly nalezeny v Sýrii a datovány do období třetího tisíciletí před naším letopočtem.



Hliněný model krytého vozu, 3000 př. n. l., chetitské sídlo Karchemiš, dnešní Sýrie


Terakotové sošky opatřené koly byly nalezeny také v kulturách Střední a Jižní Ameriky. Tam však nikdy nebyly obrazem skutečných vozů. Mayové, Aztékové, Toltékové, Inkové, ani žádná jiná předkolumbovská kultura nepoužívala kolová vozidla. Bránil tomu především hornatý charakter území a absence velkých tažných zvířat, dovozují polyhistorové.*4



Keramické hračky (pohřební dary?) opatřené koly, 8. stol., Mezoamerika


Zvláštní kapitolou jsou vozy kočovníků. Cikánské*2 vozy kryté plachtou byly podobné chetitským vozům typu conestoga*3.



Krytý vůz z doby dobývání „divokého Západu“, 19. stol., USA


Hezkou ilustrací pestrosti povozů kočovníků je van Goghův obraz Cikánský tábor u Arles.



Maringotky, cikánský tábor u Arles, Vincent van Gogh, 1988, Francie




Cikánské zimní tábořiště, 2018, V. Británie


Celodřevěné vozy odkazují na další skupinu kočovníků spojenou s vozy - cirkusy. Jejich kočování nebylo potulným způsobem existence, trasy kolon cirkusových vozů měly poměrně přesný řád a systém. Jejich vozové vybavení v dnešní době umožňuje cirkusovému lidu bydlení na poměrně velmi slušné kulturní úrovni, už to nejsou maringotky kouzelníka Arnoštka z Rozmarného léta, ale karavany zajišťující bydlení jako v plně vybaveném moderním bytě.





Exteriér a interiér karavanu z jednoho italského cirkusu na turné po Slovensku, 2018


Sociologie vozu

Novodobá symbolika vozu-automobilu byla spojena především se svobodou pohybu. Nezanedbatelný byl význam vlastnictví vozu jako sociálního statutu. „Američan Max Scheler analyzuje psychologické vztahy mezi vyššími a nižšími vrstvami ve společnosti. Hovoří v této souvislosti o resentimentu, krajně ambivalentním postoji nižších vrstev, jejichž příslušníci zároveň ty nahoře z celé duše nenávidí, zároveň jim v hloubi duše závidí. Protože je nemohou svrhnout, alespoň je napodobují. Taková imitace je pochopitelně vždy jen krajně povrchní, na věrnější nápodobu nemají nižší vrstvy patřičné prostředky…Teprve později se stalo auto jednou z nejvhodnějších rekvizit pro tlumení palčivých pocitů resentimentu (nižších společenských vrstev vůči vyšším). Nadšení, jaké dokáže kdysi nový model vzbudit i ve své notně ojeté podobě v nižších patrech sociální hierarchie, dává zapomenout na nenávist a mění závist v trvalý zdroj vlastní sebeúcty.“*1
Problémy související s růstem automobilismu - jak v soukromé, tak nákladní dopravě - však v posledních letech nabourávají ideu auta jako projevu neomezeného pohybu. Stále rostou řady lidí, kteří nevidí ve vlastnictví soukromého vozidla záruku své osobní svobody a volí k přemisťování alternativní způsoby.



Vůz v (české) astronomii

Velký vůz je asterismus - sedm nejjasnějších hvězd souhvězdí Velké medvědice, není to souhvězdí v pravém slova smyslu. Malý vůz-Malý medvěd je „řádným“ souhvězdím, jedním z tradičních osmačtyřiceti vyjmenovaných v 2. století řecko-římským matematikem-astronomem Ptolemaiem Alexandrijským. Společně se souhvězdím Velké medvědice je souhvězdí Malého vozu/Malého medvěda součástí mýtu o Kallistó. Jako u mnoha jiných souhvězdí, řecká interpretace staršího babylonského mýtu vypráví o divokých eskapádách vládce řeckých bohů Dia a mstě jeho božské manželky Héry a neblahých následcích pro objekty jejich sporu - změny podoby, vyhnání, věčný pobyt mezi hvězdami bez možnosti odpočinout si pod obzorem v oceánských vodách Titánky Téthys.



Postavení Velkého a Malého vozu vzhledem k Polárce


Proč se našim uskupením hvězd říká vozy, se autor v jemu dostupných zdrojích nedozvěděl. Snad čtyřúhelníková část připomíná korbu valníku. Vůz jako takový své oficiální souhvězdí nemá, avšak Ptolemaios uváděl mezi svými 48 souhvězdí Auriga, Vozka. Představuje athénského krále Erichthonia, syna boha Héfaista. Byl po otci chromý, a proto vynalezl vůz, který byl táhnut koňmi. Jeho vynález byl užitečný celému lidstvu, a proto ho Zeus přemístil na oblohu jako Vozku, kde ho můžeme vidět dodnes.





Vizualizace souhvězdí Auriga/Vozky ze souboru astronomických tabulí Urania's Mirror, 1824, Londýn




Hvězdy Velkého vozu na obraze Hvězdnatá noc nad Rhônou, V. van Gogh, 1888, Francie




Souhvězdí Velkého vozu na vlajce unijního státu Aljaška, USA


Vozy v heraldice

V klasické heraldice se vůz neobjevuje. Civilní státní a městská heraldika naopak nabízí figuru vozu snad ve všech podobách - od nálezu starověkého vozíku ve znaku maďarského města Budakalász, přes antické válečné a lovecké vozy, žebřiňáky, plachtové vozy, valníky, důlní vozíky, bryčky, posléze otevřené a kryté kočáry, dostavníky až ke klasickým automobilům se zážehovým motorem, viz např. znak města Kopřivnice, který si město v roce 1967 vylepšilo zlatou kresbou prvního kopřivnického automobilu NW Präsident z roku 1897.*6
Maďarské město Kocs (vyslov koč) dalo jménu pojmenování kočáru v některých evropských jazycích: anglicky coach, česky kočár, slovensky koč, německy Kutsche, holandsky koets, katalánsky cotxe, italsky cocchio, francouzsky, portugalsky a španělsky coche, ve skandinávských jazycích kusk.





Aeroport, rajón Moskvy, Rusko (znak symbolizuje královský Petrovský palác, který se v místě nachází; dolní část znaku ukazuje majestátní kočár císařovny Kateřiny II.)  •  Odsherred, Dánsko (místo nálezu Trudholmského slunečního vozíku)  •  Budakalász, Maďarsko (v 3. čtvrti štítu archeologický nález nádobky ve tvaru vozíku, viz výše v textu)  •  Bystřice, okr. Benešov, Česko (válečný vůz s prakem), Česko  •  Bytom-Miechowice, Polsko  •  100 Mile House, Britská Kolumbie, Kanada (Červený vůz symbolizoval, že 100 Mile House byl zastávka na cestě na nalezištích zlata v Cariboo v Britské Kolumbii v Kanadě na počátku 20. století)




Careggine, Toskánsko, Itálie  •  Covelinhas, (vinařský vůz), Portugalsko  •  Celek a klenot znaku města Fernie, Britská Kolumbie, Kanada (důlní vozík s uhlím připomínající pro zdejší hornickou historii)  •  Guardao, Tondela, Viseu, Centro, Portugalsko




Charroux, Allier, Francie (mluvící znak, chariot=vůz)  •  Kocs, Komárom, Maďarsko  •  jiná verze kocského znaku  •  Kadoma, Mashonaland West Province, Zimbabwe  •  Kopřivnice, Nový Jičín, Česko




La Galera, Katalánsko, Španělsko (mluvící znak - la galera=krytý vůz)  •  Nevarenai, Telšiai, Litva (Dámy Neva a Rena zabloudily a zapadly s vozem do močálu. Křičely svá jména a slíbily vystavět kostel, když se zachrání. Místní je slyšeli a zachránili.)  •  Niedert, Porýní-Falc, Německo  •  Štít znaku Jihoafrické republiky, také Transvaal, 1852–1902, dnes součást Jižní Afriky (plachtový vůz symbolizuje Velký trek - hromadnou migraci části Búrů z Kapské kolonie do vnitrozemí, do Transvaalu, v 1. polovině 19. stol.)  •  Stanstead, Quebec, Kanada (Vůz byl důležitý pro rozvoj regionu; Stansttead byla poslední kanadská stanice pro výměnu spřežení před vjezdem na území Spojených států)


Auta v signalizaci

S pozemními dopravními prostředky jsou spojeny přepravní trasy, v případě automobilů to jsou silnice. Provoz na pozemních komunikacích je řízen mj. dopravním značením, z něhož je pro předmět našeho pojednání zajímavé zobrazení aut na dopravních značkách. Z malé ukázky zde uvedené vysvítá, jak přes všechnu standardizaci a technické zákonitosti je různorodý obraz automobilu napříč zeměmi byť sousedícími v evropském prostoru. Ani na takovéto provozní technikálii nejsou schopny se země EU shodnout!





Dopravní značka Zákaz vjezdu motorových vozidel s výjimkou motocyklů bez postranního vozíku tu i onde:
Rakousko  •  Jižní Korea  •  Japonsko  •  Česko  •  Izrael  •  Itálie  •  Čína




Lucembursko  •  Kambodža  •  Řecko  •  Jižní Afrika  •  Velká Británie  •  Thajsko  •  Thajsko (moto-rikša)




Dopravní značky upozorňující na výskyt bryček Amišů, Plainville, New York, USA (Amišové starého řádu /Old Order Amish/ nesmějí používat automobily)


Povozy v CI

Z hlediska výtvarné invence figura automobilu zůstává spíše technickou kresbou. Transformovat technický design v pohlednou funkční grafiku/logo není jednoduché. Čest výjimkám!





Autoservis, Oreland, PA, USA  •  Logo Afrikánské vysoké chlapecké školy, Pretorie, Jihoafrická republika (Kočár symbolizuje Velký trek - hromadnou migraci části Búrů z Kapské kolonie do vnitrozemí, do Transvaalu, v 1. polovině 19. stol.)  •  Znak Ctihodného londýnského cechu výrobců kočárů a výrobců postrojů, V. Británie




COACH AND FOUR, kožené zboží potřebné pro cestování, Itálie  •  Francouzská federace historických vozidel, Francie  •  Logo Mezinárodního automobilového festivalu v Paříži, Francie




Averz a reverz stříbrné 5€ sběratelská mince vydané k 60. výročí výroby Fiatu*F 500 turínské automobilky, 2017, Itálie




Chariot restrooms, mobilní toillety, USA  •  Chariot transport, doprava, Sheffield, South Yorkshire, V. Británie  •  Poradentsví pro správu společností, USA
 •  Cestovní potřeby, Ontario, Kalifornie, USA




The Amelia Island Concours d'Elegance (Soutěž elegance na ostrově Amelia) je každoroční charitativní akce u hotelu Ritz-Carlton na ostrově Amelia u Floridy, USA - soutěž „krásy“ vzácných a modelových aut




Ústav automobilového průmyslu, celek a detail štítu, Brickendon, Hertford, V. Británie  •  Noble carriage, internetová obchod dětským oblečením, USA
 •  Kočár z Vídně, původní rakouská kuchyně v Saském dvoře, Saská ulice, Malá Strana, Praha, Česko




My new car, prodej aut, Andheri West, Mumbai, Indie  •  Znak 58. speciálního operačního křídla, bojové jednotky letectva USA  •  Kůň, kočár, káva - kavárna, Lampang, Thajsko




Turistický žeton s obrázkem vozu Bugatti Royale, Národní automobilové muzeum, Mulhouse, Francie




Muzeum automobilu, Valençay, Indre, Francie  •  Antique Automobile Club of America Museum, Hershey, Pennsylvania, USA  •  Dětský autoklub, součást Muzea transportu, St. Louis, Missouri, USA




Muzeum automobilů Henri Malartra, Rochetaillée-sur-Saône, Lyon, Auvergne-Rhône-Alpes, Francie (nejstarší muzeum svého druhu ve Francii; H. Malartre byl profesionální likvidátor autovraků, tak se dostal k zajímavým kouskům, z nichž roku 1930 vzniklo muzeum)  •  Muzeum automobilu v Lorraine - Nancy, Francie  •  Muzeum auta, Parc de Velaine-en-Haye, Francie  •  Automobilové muzeum Auburn Cord Duesenberg, Auburn, Indiana, USA




Nová budova Petersenova muzea automobilů, 2015, Los Angeles, Kalifornie, USA




Muzeum sportovních vozů, Châtillon-Coligny, Loiret, dep. Centre-Val de Loire, Francie (typo příznačné pro většinu automobilového průmyslu, čest výjimkám!)  •  Musée de l'Auto Mahymobiles, Leuze-en-Hainau, Belgie




Muzeum kočárů, Čechy pod Kosířem, Česko  •  Old south carriage co. - vyhlídkové a okružní jízdy kočárem, Charleston, SC, USA  •  Carriage House, dovoz vína a alkoholu, Springfield, New Jersey, USA




Poznámky:
*0  Termín a titul knihy Desmonda Morrise, MF, 1967 - člověk moudrý, homo sapiens, očima zoologa
*1  Levicový sociolog Jan Keller, Naše cesta do prvohor, SLON, Brno, Praha 1998
*2  Zákon o trvalém usídlení kočujících osob přijalo Národní shromáždění 17. října 1958, platit začal už 11. listopadu. Materiál o pouhých pěti paragrafech sice Cikány (Romy) ani jednou nezmiňuje, namířen byl ale hlavně proti nim. Koně (cikánských) kočovníků tehdy skončili v lepším případě v JZD, v horším na jatkách a vozy na smetišti.
*3  Vozy používané při dobývání amerického Západu
*4  Jared Diamond, Osudy lidských společností: střelné zbraně, choroboplodné zárodky a ocel v historii, 1997
*5  Tento kolový keramický býk byl nalezen na západní Ukrajině



Má pocházet z počátku až poloviny čtvrtého tisíciletí př. n. l., což z něj dělá nejstarší známý objekt, který používá kolo.
Cucutensko-tripolská kultura 4 tisíciletí př. n. l., oblast leží v SV Rumunsku a JZ Ukrajině


 
*6  Nesselsdorfer Wagenbau-Fabriks-Gesselschaft A. G. (NW) v Kopřivnici, dnešní Tatra
*F  Fabbrica Italiana Automobili Torino








Původní text byl napsán v roce 2018, publikován ve Fontu č. 163/1/2019 (téma: Prodejci aut).

Zde uvedený text je jeho rozšířenou verzí. Obrazový doprovod je doplněn reprodukcemi v různých částech článku.

Rozšířená verze vznikla během shazování závějí sněhu ze střechy chalupy v lednu 2019 v krkonošském zákoutí.