Z kočkovitých šelem nejmajestátnější zjev a z hlediska symboliky a heraldiky přímo vládcovský, královský - naš milý lev, má vlastní heslo. Svoje osobité místo v symbolice má však i tzv. obyčejná kočka, ta domácí. Pojďme na procházku v kočičích stopách.

Prakočka

Kočka se psem patří mezi nejčastější domácí mazlíčky. Nejstarší známé nálezy kočky pokládané za domestikovanou známe zřejmě z Kypru, asi z 8. tisíciletí př. n. l. Rozdíl jejich povah bývá vysvětlován tak, že pes byl pravěkým člověkem ochočován, až se stal na svém pánu závislým, zatímco kočka se měla k lidské smečce přidat sama o sobě a tak si zachovala velmi očividnou nezávislou náturu. Psa dokázal člověk využít již při lovu, zatímco společné bydlení koček a lidí se pravděpodobně uskutečnilo, až se člověk usadil a začal provozovat zemědělství: skladování obilí přitahovalo myši a krysy, které přitahovaly kočky, jejich přirozené predátory.

Kočka starověku

Laskavé čtenářstvo jistě ví, že kočky byly ctěny starými Egypťany. Ale jejich obdiv šel daleko za uznání. Kočky byly v egyptské společnosti skutečně posvátné a za zranění kočky byly přísné tresty. Zabití kočky dokonce znamenalo pro pachatele jistou smrt.

Ze všech bohyň - lvů s hřívou, které byly uctívány pro svou dravost, se později samotná Bastet proměnila v méně strašlivou kočku. Vyobrazovaná jako napůl žena, napůl kočka, bohyně domova, která ho ochraňovala před zlými duchy a nemocemi. A hlavně úrodu požírajícími hlodavci. Samice kočky byla obzvláště známá svou plodností, a tak byla Bastet zbožňována jako bohyně plodnosti.

Egyptologové by ještě dodali, že v egyptských vykopávkách bylo nalezeno tisíce kočičích mumií.

Ve starověké Číně byla bohyně Li Šou zobrazována v kočičí podobě. Li Šou byla bohyně pověřená správou Země po jejím vzniku. Kočky však brzy ztratily privilegium vládců, protože neměly zájem o provozování Země. Protože se však věřilo, že kočky mohou mluvit s bohy, a lidé ne, byly naše šelmičky i nadále vysoce ceněny.

Kočka středověku

Když byly kočky dopraveny z Egypta do Evropy, staly se důležitými osobnostmi skandinávské mytologie. Během středověku však brzy ztratily své dobré společenské postavení, když křesťanská církev metodicky začala démonizovat všechny pohanské symboly. Kočky začaly být asociovány se zlem a čarodějnictvím. Toto nešťastné, pro kočky často tragické spojení trvalo několik staletí. Ještě dnes jsou aktivní rčení o černých kočkách, které člověku zkříží cestu, a tím mu způsobí neštěstí, Pamatujete?

Le Cat Sith ve Skotsku a Cat Sídhe v Irsku jsou legendární/mythologická stvoření v podobě velkých černých koček s bílou skvrnou na hrudi, která mají strašit v horských oblastech. Ostrovní folklór považuje tyto kočky za přeměněné čarodějnice.

Kočka současnosti

Ale dnes jsou kočky už zjevně zpět v přátelském vztahu s církví, stejně jako s většinou lidí na planetě.

Za posledních několik století byly kočky používány jako kontrola škůdců i jako oblíbená společenská zvířata (odhaduje se, že ve Spojených státech je nejméně 74 milionů koček v zájmovém chovu). A i když to nemusí být jejich práce, váš milovaný mazlíček vám jako mateřské gesto může přinést mrtvého hlodavce nebo i dva. Jejich šibalská povaha z nich také udělala hvězdy internetu: kočičí videa, gify a memy jsou nesmírně populární. A tato popularita vedla k jejich silné přítomnosti v naší kultuře, každodenním životě a v obchodním brandingu.

Kočka heraldická

Překvapivě, ani středověké (nejen) církevní tmářství nezabránilo některým rodům, aby na své erby naše zvířátko umístily. Jistě dobře věděly proč.

V městské heraldice je pak výskyt koček, respektive kocourů poměrně hojný, ačkoliv v České republice stránky vexilologie.cz neevidují žádnou českou obec s touto obecnou figurou ve znaku či na vlajce.

Název Kočka nesl ve francouzském revoluční/republikánské kalendáři 25. den zimního období měsíce nivôse (sněžný), tj. přibližně dnešního 14. ledna.
Za patronku koček je považována sv. Getruda z Nivelles ze 7. stol. z oblasti dnešního Valonska. Většinou je zobrazována, jak je ohrožována potkany, krysami a myšmi - proti nim je také ochránkyním, kočku má tedy jako pomocnici.

Kočka korporátní

Kočka, šelma, které se přisuzuje šest až devět životů (dle různých zemí) pro schopnost vyváznout z různých prekérních a nebezpečných situací. Kočičí mrštnost, hbitost a rychlost jsou impozantní a jejich schopnost dopadnout z výšky vždy na všechny čtyři tlapky se zdá být magická - má maximálně výkonný vestibulární systém.
Kočky byly v uměleckých dílech zobrazovány od starověku kvůli jejich vzhledu a mimořádným kvalitám. A není tomu jinak ani dnes. Atraktivní šelma se hodí jako perfektní objekt pro zobrazování pro ni samu, stejně jako pro propracovaná loga. „Sheba, Meow Mix, Yoisho house!, Logo DataCats aj. jsou úspěšné aplikace kočičího motivu.

Bývají nazývané lowbrow - přízemní, prostý, jednoduchý. Avšak lowbrow neznamená špatně! Je to prostě synonymum hlavního proudu. A pro podnikání je to dobrá věc. Některé společnosti chtějí hrát na bezpečnost, pokud jde o design loga, aby neodrazoval zákazníky. Možná proto byly výše uvedené společnosti tak úspěšné.“ (cit. zdroj web)
Hello Kitty (japonská výslovnost je Haro Kiti) je kreslená postava malé roztomilé kočky vytvořená japonskou designérkou Juko Šimizu pro společnost Sanrio. Postava Hello Kitty je základem směru japonské popkultury nazývaného kawaii (roztomilé, rozkošné). Je zobrazena jako bílá kočka rasy japonský bobtail s červenou mašlí. Poprvé se objevila v Japonsku v roce 1974 na plastové peněžence (coin purse) a do USA dorazila o dva roky později. Ochranná známka Hello Kitty dosáhla od té doby globálního rozšíření a na licenčních smlouvách vyprodukuje více než 1 miliardu dolarů ročně.

Milovníci koček všech zemí, spojte se! Takže existují chovatelské spolky od místních po celosvětové organizace. World Cat Congress (WCC) založený roku 1994 sdružuje devět velkých mezinárodních federací a národních asociací nejvyšší úrovně. O úrovni jejich log to, bohužel, říci nelze.

Kočka jinak

Le cabinet des Chats nebo Le musée du Chat (holandsky: Kattenkabinet) je soukromé muzeum umění v Amsterdamu, které vystavuje díla s tématikou kočky.

Maneki Neko je japonská soška kočky se zdvihnutou tlapkou. Její obvyklé místo je ve výloze nebo u dveří obchodů či restaurací. Maneki Neko je tradičním symbolem japonské kultury a její soška má přinášet svému majiteli štěstí. U nás se jí říká „mávající kočka“, „kočka pro štěstí“, ale doslovný překlad je trochu odlišný. Maneki totiž znamená v japonštině vábit, vítat nebo zvát a neko je prostě kočka (myširád). Evropanům či Američanům se skutečně může zdát, že kočka spíš mává, než zve, vítá nebo láká. Důvodem je rozdílný význam tohoto gesta v západní a japonské kultuře. Gesto, které v naší zeměpisné šířce chápeme jako mávání, v Japonsku jednoduše znamená pozvání. A proto si její sošku japonští obchodníci staví ke dveřím a do výloh svých podniků - má zvát a vábit zákazníky. Je to logické, čím více zákazníků, tím více (obchodního) štěstí pro majitele. Některé sošky vyráběné pro západ se proto dělají s tlapkou obráceně (hřbetem ven), aby více připomínaly naše gesto pro zvaní. Maneki Neko je nejčastěji vypodobněna jako tříbarevná, která přináší štěstí obecně. Bílá symbolizuje čistotu a přináší do domu vše pozitivní. Černá zas chrání před zlem, zrzavá přináší lásku a šťastné manželství. Zelená majiteli zajistí blahobyt a dobré vzdělání, zlatá prosperitu a růžová dobré vztahy. Nemůžete vybrat špatně…

A který zvíře má jen o sobě samém muzikál? Jde o jeden z nejlepších neamerických muzikálů skladatele Andrew Lloyd Webbera Cats (1981) podle sbírky básní anglického básníka Thomase Stearnse Eliota - Old Possum's Book of Practical Cats (Kniha staré vačice o praktických kočkách).

Duetto buffo di due gatti (Humorné duo dvou koček) od Gioachina Rossiniho z roku 1825 lze doporučit všem páníčkům i paničkám; méně již jejich kočičím miláčkům. Jedna z báječných chlapeckých verzí Rossiniho díůka.

Znáte beneckého kocoura Pudela? „V každé krkonošské vsi nosili čápi chlapce a vrány děvčata. Jen na Benecku si maminky chodily pro své nové ratolesti do Jindrovy skály. Skalní komnaty byly plné dětí i zlaťáků. Když rodina zatoužila po přírůstku, budoucí maminka přišla ke skále a zavolala: „Pudle, otevři!“ Skála se otevřela a v ní se objevil velký černý kocour s ohnivýma očima - kocour Pudel, který někomu spíše připomínal jaguára, levharta nebo černého psa. Pudel dovolil mamince vybrat děťátko, které bylo zavinuté v plence. Až doma rodiče zjistili, zda si přinesli chlapečka nebo holčičku. Jenže Pudel byl tvor prohnaný a nepřejícný. Novým rodičům krom malého človíčka podstrkával i zlaťáky a stříbrňáky. Že prý si za ně na trhu koupí mnoho zboží, cetek i látek na oblek či na boty. Když prý přiberou k dítěti peníze, nebudou už dřít bídu s nouzí. Což byla past podobná té z Erbenovy balady Poklad.
Zapomněla-li maminka, že původně přišla jen pro dítě a podlehla-li Pudelovu mámení, brzy toho litovala. Děťátko plakalo, plakalo, až se k smrti uplakalo a zlaťáky se přeměnily v listí. Maminka, která si vybrala pouze zabalené děťátko a bohatství odmítla, se z něho radovala po celý život.
Je to sice báchorka na uspokojení zvědavosti dětiček, ale na každé je něco pravdy. Na cestě u skály stojí dodnes lavička, na kterou často sedávají milenci, kteří se vpíjí do sebe očima i dechem a snad čekají, až se jim otevře vchod do podzemního sálu.“ (citace z Regionální učebnice pro 2.–9. třídy základní školy, Střední Krkonoše a Podkrkonoší)

Mezi jogínskými asány - pozicemi na podporu těla i mysli, najdeme mnohé posilující pružnost. Za symbol tohoto fenoménu dovolte autorovi považovat kočku. Tak se také jmenuje pozice Bidalasana (Marjaryasana) - (pozice kočky), která procvičuje základní svaly související s páteří.

Kočka hrdina

Kočka je oblíbeným hrdinou komiksů a kreslených filmů. Gartfield, Tom, Azrael, Myšpulín, Edgar, a desítky dalších laskavému čtenářstvu známých postaviček přináší radost, potěšení i poučení dětem, ale i dospělým.

Na slavnou (nejen literární) dráhu poslal Kocoura v botách v polovině 16. století. italský autor Giovanni Francesco Straparola. Tento údajně nejznámější příběh celého západního, euroatlantského folklóru o zvířeti jako pomocníkovi měl svého předchůdce v hindské sbírce bajek a vyprávění Pančatantra z 2. stol. př. n. l. Klasickou se stala převyprávěna francouzském pohádkářem (členem Francouzské akademie a vysokým úředníkem na dvoře krále Ludvíka XIV.) Charlesem Perraultem v souboru pohádek Příběhy mojí matky Husy (1695).

Zajímavé jsou poznámky kritiků Perraultovy pohádky, které vyčítají jeho verzi nedidaktický posun od „kterak chudák vlastním snažením, pílí a poctivostí ke štěstí přišel“ ke schvalování předstírání, lhaní a podvodům. Samozřejmě, že jde o hlavní postavu, majitele kocoura, tedy člověka; naše zvíře je v tom nevinně.

Anglický středověký folklor má vlastní příběh s kocourem, který svému majiteli dopomohl k bohatství/štěstí: Dick Whittington a jeho kocour. Legenda vypráví o životě skutečného obchodníka a pozdějšího londýnského starosty Richarda Whittingtona (cca 1354-1423), který se z chudoby dostal úspěšným prodejem svého kocoura do myšmi zamořené blízkovýchodní země. Žádné boty, žádná kouzelná kocouří chytristika: jen být ve správnou dobu na správném místě se správně hladovým myšilovem.

Kocour v botách má také svou slavnou českou verzi. Dokonce po jeho stopách byla zřízena naučná stezka. Vede ze středočeských Hrusic do patnáct kilometrů vzdálených Říčan. Ano, jedná se černého kocourka, kterého ve svých knížkách zvěčnil Mistr Josef Lada. V Hrusicích se prý dnes všechny černé kočky (a kocouři obzvlášť!) jmenují Mikeš.

Kočka na závěr

Hollar: Dobrá kočka, která nemlsá!

Ze závěru filmu Cats: (2019, UK-US)
V tom božskost nebetyčná tkví
Být hrdý na své kočkovství!
Zní v katedrále dál „vivat“,
Ať život věčný kočka má!
My chtěli jsme vám vylíčit
Pár různých druhů kočičích
Teď bez větší již námahy
Přečtěte naše povahy:
Poznatky máte podrobné:
I jak se správně jmenujeme
Už víte; i naše zvyky znáte
Ale jak kočku oslovit máte?
První, co přijde na přetřes,
Je toto: kočka není pes.
Když s kočkou mluvíš, musíš prý
Čekat, až hovor zahájí.
Já tento názor nesdílím,
Leč jsou v tom značné rozdíly.
Má první rada proto zní:
Nebuď moc familiární.
Ukloň se, klobouk smekni včas:
„Ó, Vaše Mourstvo, zdravím vás.“
Než kocour ráčí souhlas dát,
Že smíš ho přítelem svým zvát,
Tak nakloň si ho trošičku
A mlíčkem naplň mističku.
A sem tam přihoď dobrot pár
Buď paštičku či kaviár,
Pak losos nebo tetřívek?
Zjisti, co má rád nejdříve.
Pak svého cíle dojdeš snad
A jménem smíš ho zvát.
Kočka má právo čekat, že
Jí svoji úctu prokážeš.
Tím končí lekce poučná,
Jak s kočkami se jednat má.
…vedou riskantní život,
Ale divoký a svobodný.

Původní text byl napsán v lednu 2021, publikován ve Fontu č. 176/2/2021 (téma: Jóga).

Zde je uvedena rozšířená verze. Obrazový doprovod je doplněn reprodukcemi v různých částech článku.

Rozšířená verze vznikla koncem března začátkem dubna roku 2021 za lockdownu v době velikonoc v krkonošském zákoutí