Řeč je dle mnohých tím hlavním, co odlišuje člověka od zvířete. Fenomén je to velevýznamný, avšak nejednoduchý a nejednoznačný.*1

S řečí jsou nezbytně spojeny jazyk a ústa, které formují hlas. Zmíněné motivy jako znaky a symboly prolínají celou dosavadní lidskou kulturou. Jejich konkrétní lokální použití mívá pro našince, bytosti 21. století žijící v Evropě, mnohdy stěží pochopitelnou podobu a význam. Podívejme se na některé z nich.

Ústa v egyptském starověku

Ze Staré říše je znám obřad „Otevírání úst“ (původně „otevírání úst a očí“), jehož účelem bylo rituální magické probuzení životních funkcí.

Rituál byl prováděn na zobrazení bohů a na sochách zemřelých lidí. Vznikl někdy na počátku 3. tisíciletí př. n. l. a zdá se, že v sobě uchovává prvky velice archaických náboženských úkonů. Někteří badatelé se domnívají, že existují souvislosti mezi tímto obřadem a zvyky vážícími se k narození dítěte - i dnes toužebně očekáváme křik novorozeněte, značící, že robě je živé a dýchá.
Účel obřadu*2 nebyl v pojetí Egypťanů rozhodně pouze symbolický. Podle Stephana Quirkeho mohl díky provedení obřadu každý předmět skutečně „trvale žít a otevřít tak cestu mezi tímto světem a světem bohů. Mumifikované tělo v rakvi, kultovní podoba boha, socha krále nebo zemřelého šlechtice, to vše byly bezduché předměty, které otevírání úst proměnilo v živoucí síly, nebo přesněji řečeno ve schránky pro neviditelnou a neuchopitelnou sílu, kterou nazýváme životem.“.

Biblické souvislosti

Slovo a jazyk-řeč (ústa) patří mezi stěžejní pojmy biblického sdělení. Pověstné babylonské zmatení jazyků, jak o něm vypráví kniha Genesis, bylo reakcí Stvořitele na schopnosti, troufalost a pýchu lidských synů mluvících jedním jazykem.*3

Výraz Stará smlouva (známá spíš pod mírně zavádějícím názvem Starý zákon) je sám o sobě významným dokladem důležitosti probíraných prvků pro lidský rod. Smlouva i v češtině má stejný základ se slovem mluvit, čili řečí.
Již SZ považuje jazyk za původce mnohých hříchů (jež jsou z valné části přestoupením přikázání Ex 20,16: „Nebudeš vydávat proti svému bližnímu falešné svědectví!“), tedy za nebezpečný nástroj člověka. Je proto přirovnáván k meči, lučišti a šípu.
Nový zákon na to navazuje - Mt 15,11: „Člověka neposkvrňuje to, co vchází do úst, avšak to, co z úst vychází.“ Jazyk je dle Písma jak nástrojem pýchy, tak nástrojem, kterým věřící může vyznávat svou radost. V NZ je jazyk obrazem plamene, jenž se stal symbolem síly Ducha Svatého, která sestoupila na učedníky o letnicích.*4
Nezapomeňme zmínit i osobu Jana Křtitele nazývaného příznačně „hlas volajícího na poušti“*5.

Jak zobrazit hlas

Tuto úlohu řešili a řeší kreslíři, malíři, sochaři a fotografové, aj. výtvarníci různě. Používali k tomu obraz rtů, otevřených úst, jazyka, kombinace ruky*7 a tváře, hlásné trouby, naznačení vlnění, atd. Také ovšem zástupné předměty, o kterých byla řeč výše, jako třeba meč. Zajímavá je situace výtvarníků, kteří vyznávají Desatero. U nich nejde jen o hlas jako takový, ale o hlas shůry, hlas Hospodinův-Boží, takže musí brát v potaz Ex 20,4-5 „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět, ani tomu sloužit.“ Vzhledem k tomu, že komunikace s Hospodinem je základním předpokladem existence člověka jako tvora božího, je nasnadě, že hlas Boží, který musí být slyšen, musí být i viděn. Někde to byl tedy svitek či kniha u úst Hospodina, nebo anděl jako posel zprávy či holubice sestupující z oblak.

Nezávisle na eurasijském prostředí vznikl obdobný způsob zobrazování hlasu/řeči v předkolumbovské Americe.

Vedle abstraktně pojednaných středoamerických řečových zavinutců je evropský přístup v podstatě realistickým zobrazením, neboť řeč/hlasy umisťuje na celkem konkrétní pásky, svitky, apod.
Obě cesty znázorňování hlasu/řeči posléze, po staletích, vedou ke komiksovým bublinám, jak uvidíme níže.

Krásným příkladem, jak pojednat téma hlasu, aniž je přímo zobrazen, je plakát Alfonse Muchy pro Pěvecké sdružení učitelů moravských. Je to ten nezbytný druhý článek v hlasové komunikaci, aby měla nějaký smysl.

Pro „moderní“ dobu bude spíše příznačný způsob, jakým se s tématem vyrovnal Edvard Munch ve svém působivém obraze Křik.

Jsou však i jiná zobrazení, která nějakým způsobem reflektují předmět naší úvahy. Nedaleko Lipnice nad Sázavou najdeme od roku 2006 v zatopeném lomu č. 2 reliéf zvaný „Ústa pravdy“.*8

Svým názvem i námětem je dílo volně inspirováno italským reliéfem Bocca della Verita (Ústa pravdy)*X, který představuje vousatou mužskou tvář. Plastika je umístěna v předsíni kostela Santa Maria in Cosmedin v Římě, v kterém mají ležet i ostatky sv. Valentina, což není bez souvislostí, jak uvidíme dále. Má se za to, že socha byla součástí studny z 1. století n. l. a zpodobovala některého z římských bohů, snad Okeána. Hodně Římanů věří, že Bocca jsou obrazem boha řeky Tibery. Socha je vyhlášená jako jakýsi detektor lži. Od středověku se totiž věřilo, že kdo vloží ruku do úst sochy a zalže, toho socha kousne. Kdo by však strkal dobrovolně ruku do pasti? Není tedy náhodou umístění italských Úst pravdy v kostele s ostatky patrona zamilovaných. Milenci jsou ochotni k lecjakým nepředloženým přísahám...

Výše zmíněné náboženské varianty hlasu z oblaku jsou předchůdcem „bublin“ hlasu v komiksech.

Od tohoto „triku“ je přímá cesta například k marketingovému logu České republiky, které přímo mluví.

I další ukázka ze soutěže na logo ČR pracuje se znázorněním hlasu či zvuku.

Na rozhraní dob je způsob použití hlásné trouby prezentovaný v hesle PES (viz) - Hlas svého pána a jeho aktualizované varianty. Zde to doplníme méně vážnými verzemi na dané téma...

V heraldice

Vzhledem k obtížím se zobrazováním, najdeme hlas, řeč, ústa, jazyk jako heraldickou figuru jen velmi vzácně.
Vzhledem k oblíbenosti sv. Jana Nepomuckého je zvláštní, že ani figura světcova jazyka nemá častějši frekvenci. Našel jsem ji použitou jen v předměstích Vídně a to ještě jen u sv. Jana Nepomuckého coby patrona mostů.*9

Postava kněze sv. Jana Nepomuckého, (ostatně také vystudovaného právníka), uctívaného po celém (křesťanském) světě, má mezi svými atributy i relikvii původně považovanou za světcův jazyk. Ať je to již s podstatou této relikvie jakkoliv, pro náš případ je důležité, že tento tradiční světcův emblém znamená opak zde dosavad probíraných příkladů užití mluvidel. Jazyk našeho světce není symbolem hlasu či řečnění, ale naopak tichosti, mlčení.

Advokáti a svatí

Slovo advokát pochází z latinského slovesa advocare s významem přivolat, povolat (na pomoc či obhajobu). Patronem advokátů (a také soudců, notářů, farářů, soustružníků, chudých a sirotků při procesech, univerzity v Nantes a různých právnických fakult a Bretaně) je svatý Erwan (česky Ivo, svátek má 19. května). Byl to kněz a advokát, o kterém již na počátku 14. století vznikla průpovídka: Sanctus Ivo erat Brito, advocatus et non latro, res miranda populo (starší rýmovaný překlad: Svatý Ivo byl z Bretaně, advokát a přec ne zloděj, to se hned tak nestane).*6 Takže dnešní vztah mnohých nespokojených až nešťastných klientů právníků není nic nového.

Hrabě F. A. Sporck (Špork) při soudním sporu s právníkem Dr. Neumannem nechal roku 1724 na kraji svého panství v Kuksu ve východních Čechách vztyčit sochu Herkomanna, patrona špatných, nepoctivých, nesvědomitých, zákon překrucujících právníků. Postava, dílo M. B. Brauna, držela jablko s nápisem „Iure erui“ (čte se stejně i pozpátku, obráceně) („Právem jsem získal“, ale s významem „důvtipem právnickým jsem získal“, čili neprávem). Po prohraném sporu měl proto Sporck sochu odstranit, ale vyřešil to tím, že ji nechal předělat na figuru Goliáše. A vedle dal vytesat sochu Davida, aby vyjádřil, že malý a slabý může zvítězit nad silným a velkým.

Teatrálnost světa justice se všemi výšinami ale hlavně propastmi a ubohostmi nezapomenutelně portrétoval a karikoval až na samu mez grafické zkratky francouzský malíř, sochař, grafik a karikaturista Honoré Daumier, naturalista projevem, humanista postojem.

Hlásíme se k hlasu

Silného, ale víceznačného symbolu hlasu se dovolávají mnohdy opačné strany - pochopitelně každá z nich si nárokuje pravdu. Propagandisticky se hauzírovalo hlasem lidu, hlasem božím, hlasem pravdy již tolikrát v dějinách, že rozpoznat, kdy „král je nahý“ skutečně, je mnohdy značně obtížné.*10 Mnohé hlásné trouby někdy ani svůj vnitřní hlas nemají šanci zaslechnout, natož mu porozumět. Sókratův daimonion, hlas svědomí, který filosofa varoval před nečestným jednáním včetně nepravdivého mluvení, je slyšitelný asi jen nemnohým.

Jednoznačně kladným, srozumitelným a sympatickým je případ značky Café Voices (Hlasy v kavárnách či Kavárenské hlasy). Je to součást projektu „Spojující hlasy“, na kterém se podílejí společně Skotské středisko pro vyprávění příběhů a Skotská básnická knihovna. Skotská metropole Edinburgh je městem UNESCO pro literaturu a pořádání literárních akcí po celém městě je pro Edinburgh příznačné.

Případ loga Rolling Stones má také mnoho vrstev, od nejasností okolo autorství značky (J. Pasche, 1970) a původní antiestablishmentní orientaci po dnešní veleúspěšnou obchodní bilanci. Vypláznout jazyk na instituce a pak zakotvit jako exponát v jedné z nejprestižnějších - Victoria and Alberts Museum - to je klasika!!!

Nezbývá než konstatovat, že aby „slovo se stalo tělem“ (Jan 1, 14), může výtvarník použít prakticky cokoliv, s podmínkou sine qua non, že v tom bude myšlenka. Že to není snadné, ale stojí za to se o to stále pokoušet, o tom vypovídají i další přiložené obrázky.

Závěr

I řekl Tvůrce:   Budiž dobrý grafický design!

Poznámky:
Některé momenty hesla HLAS-JAZYK - např. Ústa pravdy, Logo Rolling Stones, úsměv - jsou pojednány také v hesle ÚSTA-ZUBY

 
*1  Zmíněná hesla ani nefigurují v jinak dobře informovaném Panoptiku symbolů, značek a znamení M. Myslivečka.

*2  V pozdějších dobách se za účelem oživení prováděl také na dalších posvátných předmětech, nejpozději v ptolemaiovském období je doloženo rituální otevírání dokončeného chrámu jako „duchem prostoupeném nositeli boží podstaty, který by měl být vždy znovu naplněn duchem“.

*3  Celá pasáž - Gen 11, 1-9 - je zvláštním dokladem o nejednoduchosti situace: Hospodin se nezakrytě obává schopností lidských synů („Tak pro ně nebude nemožné nic, co si usmyslí udělat.“). A poněvadž jim byl již dříve slíbil, že je již nebude likvidovat (potopou a podobnými prostředky), tak jim aspoň zabrání v snadné komunikaci a rozpráší je po světě. Jak situace dnes vypadá, obavy Hospodinovy nebyly vůbec liché, spíš naopak...
Schopnost „obyčejných lidí“ se spolu domluvit je dodnes noční můrou všech manipulátorů a mocných.

*4  Letnice - svátky Sestoupení Ducha Svatého - pohyblivý křesťanský svátek, slavený 50. den po velikonočním Zmrtvýchvstání Páně. Letnicemi končí velikonoční doba.

*5  V Iz 40,3 či Mk 1,3 aj.

*6   Roku 1347 prohlásil papež Kliment VI. Iva za svatého. Na jeho hrob byl vytesán nápis výše citované průpovídky.

*7   Zde bude vhodné připomenout existenci jazyka mimického, řeč rukou - jak obecně gestikulaci, tak speciální znakovou řeč, jak o ní psáno v hesle RUKA

*8  Výška reliéfu činí cca 3 m. Toto sochařské dílo patří do souboru „Národní památník odposlechu“ spolu s „Bretschneidrovým uchem“ a „Zlatýma vočima“. V roce 2013 přibyla čtvrtá část „Hlava XXII“. Mecenášem památníku je Richard Hašek, vnuk spisovatele Jaroslava Haška.

*9  Heraldika a její blazonovací řeč uvádí několik příkladů erbů z ohnivými jazyky, ale to je jiná heraldická obecná figura, oproti našemu lidskému jazyku řazená mezi neživotné.

*10  Alkuin z Yorku, (735-804), anglosaský mnich, odchovanec yorské školy, učitel a rádce Karla Velikého, pak opat v Tours, v jednom svém dopise napsal: „A těm, kdož říkají, že hlas lidu je hlasem Božím, nemá se věřit, neboť rozmařilost davu je vždy velmi blízka šílenství.“

*X  La Bocca della Verita jsou vytesána z mramoru Pavonazzetto, lámaného v maloasijském Docimium, dnes tureckém Iscehisar

Původní text byl napsán roku 2011.

Zde uvedený text je jeho rozšířenou verzí. Obrazový doprovod je doplněn reprodukcemi v různých částech článku.

Rozšířená verze vznikla koncem zimy 2017, při prořezávání stromů, trhání prvních sněženek a bledulí a čekání na ještě vzdálené pořádné jaro v krkonošském zákoutí.