Pouze o koni je řeč jinde*1. Předmětem tohoto pojednání bude komoň a rejtar, respektive jejich zpodobování napříč kulturami a věky. Jezdec na koni an sich a jako symbol*2.
(A * je rychle na kapitolu o *kentaurovi).

Figurování koně ve slunečních kultech (Viz kapitola Kůň) bránilo nějakou dobu v některých kulturách tomu, aby byl kůň dáván pod sedlo*3. (Starý) Izrael nikdy nezapomněl, že kůň je obrazem pohanského kultu a tedy cizí válečné moci.*4 Spoléhání na koně a vozy je ve Starém zákoně výrazem protibožské pýchy. Proto ani mesiášský král nejede na koni, ale po způsobu praotců a soudců na oslu, jako král míru.*5

Státotvorná role

Mnohé, přemnohé kultury však byly na využívání koní jak k tahu tak k jízdě postaveny. Kočovné národy, tedy ty, které neprošly procesem usazování a nepřešly od výhradního pastevectví k usedlému zemědělskému využívání půdy, jsou bez jízdních zvířat skoro nemyslitelné.*6

Cca 2 500 let před naším letopočtem kočovné národy ve stepích vytvořily společnosti založené na koni. Jezdci na koních ze stepí střední Asie se vynořili v Evropě poté, co se hnali šest tisíc kilometrů přes dva světadíly.

Pohyb stepních společenství k jihu a jihozápadu dal vyrůst, mj. i assyrskému jezdectvu a vozotajstvu, kde kůň nahradil osla.

Starořecká království se přeměnila na aristokratické režimy mocí šlechticů, kteří jediní si mohli vydržovat koně. Aristoteles nazývá tyto režimy „konstitucemi jezdců (rytířů)“. *7

Mohammed pro svou dějinnou misi potřeboval armádu jezdců, která mohla dokonale využít jedinečných kvalit rasy arabského koně. Pozdější prorok včlenil do svého učení pasáže o péči o koně a jeho chovu. „Kdo krmí koně pro slávu víry, činí nádhernou půjčku/službu Bohu“. O koni Korán mluví též jako o El-Kheir – nejvyšším požehnání.

Mýtotvorná role

Role koně v dějinách je nerozlučně spojena se schopností jezdce vytvořit se svým koněm jakousi jednotku vyšší kategorie. Zvládnutí tohoto procesu dalo jejich uživatelům do rukou významný mocenský prostředek, který působil nejen pouhou fyzickou silou, ale měl i silný psychologický potenciál. K dokonalosti to dovedly na jedné straně středoasijské bojovné kočovné kmeny. Na druhé to byla společenská vrstva jezdců, elitní sociální skupina ve starověkém Římě, která ve středověku dospěla do fenoménu rytíře. Posledně jmenovaný v evropském prostoru dal vzniknout figuře nadpozemských vlastností, svatému Jiří.*8 (viz též níže)

„Wild Far West“

Na amerických kontinentech objevení koně, respektive jezdce na koni vyvolalo dvojí, v podstatě protichůdnou reakci. Středo a jihoamerické kultury podlehly mytologicky vysvětlovanému zjevu Cortése a dalších konquistádorů na koních a než domorodcům došlo, že jde o omyl a že by mohli koně také používat, byl s Aztéky a dalšími původními kulturami v podstatě konec.

Na druhé straně se během následujících desetiletí z pár desítek koní dovezených z Evropy stala tisícihlavá stáda a z mnohých španělských mužů, černochů, mexických později i severoamerických Indiánů a z míšenců se staly postupem doby legendy - vaqueros, cowboys - muži srostlí s koněm, kteří obnovili slávu mýtického spojení skythských jezdců s jejich koňmi.

Podoba a symbol

Jezdec s koněm se v evropské heraldice vyskytuje relativně hojně vzhledem k oblibě sv. Jiří, „an bojuje s drakem“, většinou celý v brnění sedě na bělouši. Však je také sv. Jiří patronem rytířů.*9   Dalšími svatými, jejichž atributem je posed na koni, jsou podle abecedy svatí Chrysogon*10, Martin, též jako Jiří patron vojáků*11, a Vendelín, patron pastevců. V ortodoxní církvi se objevuje na koni také Demetrius (Dimitrij) ze Soluně, patron tohoto města.

Přes všeobecnou oblibu zobrazování rytířů na koni ve středověku však není mnoho šlechtických erbů, které tuto figuru obsahují. Mezi tuzemskými rody jsou to pouze Měděnci z Ratiboře, v jejichž erbu je použit motiv jezdce a to ještě „jen“ v klenotu erbu.

Krásná vyobrazení rytířů v plné bojové parádě na koni jsou k vidění často na pečetích potentátů-suverénů. Zmiňme aspoň tzv. jezdeckou pečeť krále Přemysla Otakara II. nebo Velkou pečeť krále Edwarda III. Anglického.*12 Neobvyklou figuru představuje pečeť templářského řádu - dva jezdci na jednom koni, symbol s několika významy.*13

Více se jezdci vyskytují v městské a novodobé státní symbolice. Zmíněny byly již znaky se svatým Jiřím a dalšími kanonizovanými osobami. Litevský státní znak, jeden z nejstarších státních znaků v Evropě, zobrazuje ve stříbrné zbroji na šimlu legendárního hrdinu Vyčiaie*14. Že některé středoasijské státní útvary mají ve znaku jezdce na koni, se skoro očekává. V mongolském státním znaku se z jezdce na větrném koni stává „sojombo“ - národní, velmi komplexní, symbol. Ruské město Klin se spokojilo ve znaku s jízdním poštovním poslem na trase Moskva-St. Petěrburg, kde obec leží. Portugalská Évora si do znaku dala rytíře Giralda Nebojsu, který město osvobodil od maurské nadvlády, jejíž uťaté hlavy si k větší slávě na znak vetklo... Obrněný rytíř s ondřejským křížem, znakem pánů z Plavna a Míšně, tvoří znak městečka Krásné Údolí na Karlovarsku; bezejmenný (?) obrněný jezdec je součástí znaku Hodolan (Olomouc). Slovinské město Pivka si do znaku a na vlajku dalo Martina Krpana, místní obdobu Robina Hooda.

Slavní na slavných i bezejmenných koních všech barev

Jak již bylo zmíněno v kapitole o koni, důležité postavy mýtů, legend a historií rajtovaly v převážné většině na bělouších. Ještě že tvůrci oněch příběhů nevěděli nic o politické korektnosti... V nordické mytologii pán světla a dne Dagr jezdí na nebesích na bílém oři jménem Skinfaxi, jehož zářící hříva osvětluje zemi. (Cyklus dne a noci se odráží v mýtu o jeho zrození z bohyně noci jménem Nott.) V případě českého knížete Václava se nedejme mýlit tím, že na Václavském náměstí je světcův kůň bronzový. V originále Václav sedlal bělouše, aspoň to tvrdí legenda. Vojenský hejtman Žižka v barevných filmech jede v čele husitského voje na koni bílé barvy; pokud ne, tak to není dobrý film.... Mikoláš Aleš Žižku namaloval na bělouši. A z křesťanské kultury zmiňme také jména osob, která jsou ikonograficky s koněm pevně spojena, ač jejich komoni jsou pro nás dnes již bezejmenní – např. příslovečný Martin se svým běloušem (v Latinské Americe často nazývaný Caballero) a sv. Jiří - vzor rytíře (postava kondenzující v sobě množství figur starověku).

O koních, na kterých jezdily věhlasné osoby, již byla zmínka v kapitole o koni s upřednostněním jmen koní. Protože je fenomén spolupráce koně a člověka IMHO závažný z pohledu celé lidské historie, neváhejme ještě jednou připomenout ty slavné dvojice (trojice) v obráceném gardu – jména jezdců na prvním místě. Vyjmenujme tedy několik věhlasných lidí na věhlasných, ale i bezejmenných koních. Bez nároku na historickou přesnost a posloupnost: Perseus a Bellerofontés dostali od bohů darem okřídleného bělouše Pegasa; princ Siddhártha, pozdější Buddha, jezdil na Kanthakovi, taktéž bělouši; římský císař Caligula navrhnul provokativně za konzula svého oblíbeného koně Incitata; kůň Alexandra Velikého Makedonského – vraník Bukefalos – byl jedním z nejslavnějších koňů antiky, na jehož počest po jeho uhynutí Alexandr nechal založit město Bukefala (Dželem v dnešním Pakistánu); Mohamedovi pro jeho Noční jízdu bůh seslal okřídleného Buraqa s ženskou hlavou; Mohameda doprovázel archanděl Gabriel na koni Haizum; neumětelský vladyka Horymír*15 se měl zachránit před popravou skokem z Vyšehradu na svém věrném bělouši Šemíkovi; nordický bůh Ódin do rajské Valhally vjíždí na osminohém bělouši Sleipnirovi; španělský národní hrdina Rodrigo Diaz (El Cid Campeador) z doby počátků rekonkvisty získal svůj titul mistra válečného umění na bitevním bělouši se zvláštním jménem Babieca (Hlupák - označení patřilo však Cidovi, který si z nabízených andaluských koní vybral zdánlivě špatně); další fenomenální figura španělské kultury don Quijote de la Mancha sedlal bílou herku Rocinante; z mnoha desítek koňů, na kterých jezdil Napoleon I. Bonaparte, viz Prameny a zdroje**, jmenujme aspoň sivého arabského hřebce Marengo, na kterém císař seděl během osudové bitvy u Waterloo, a Vizira, arabského šedáka, který poraženého imperátora doprovodil až do exilu na Svaté Heleně; spoluvítěz nad Napoleonem u Waterloo, vévoda z Wellingtonu, jezdil na hnědákovi jménem Copenhagen, který byl po své smrti pohřben s vojenskými poctami; „tatíček“ Masaryk, první čsl. prezident, rád vyjížděl na Hektorovi; atd., laskaví čtenáři jistě doplní tento letmý výčet o řadu jmen, která jsem opominul či neznám.

Pomníky – komu?

Samostatnou a ne nezajímavou kapitolou jsou slavní na koních a jezdecké sochy. V pomníkové tvorbě je jezdecký pomník považován za nejprestižnější sousoší. Laskavý čtenář si jistě sám vybaví několik parádních kousků z dějin umění nebo z cest po zeměkouli. Do našich toulek jsem vybral jen pár zajímavostí pro připomenutí. Budu čtenářům vděčný za upozornění na další jezdecko-sochařské kuriozity z tu i tamzemska. Aspoň tedy ty největší jezdecké pomníky*16: Viktor Emanuel II., od roku 1861 první král sjednocené Itálie, v památníku dokončeném roku 1911 v Řimě - výška 12 m. Don Juan de Onate Salazar, „poslední konquistador“ (16.–17. stol.), v texaském El Paso, dokončený roku 2007 – výška 12,8 m. Podle fotek to jsou dost nudné oficiózní záležitosti, velikost málokdy znamenala sama o sobě kvalitu (viz níže). Hlavně v Itálii mne to mrzí, tam mají tolik parádních realizací k inspiraci, antických a renesančních; ale veřejné soutěže, zvláště na „státní (politické) téma“ jsou asi problém nejen „tuná“. O to víc pak člověk vychutná jemnou noblesu sv. Jiří bratrů z Kluže na nádvoří Pražského hradu, lyriku Myslbekova sv. Václava na Václavském náměstí v Praze, smutný humor jezdeckého pomníku J. Haška na Prokopově náměstí na pražském Žižkově nebo i doslova zvrácenost persifláže D. Černého v pasáži Lucerna, taktéž v Praze. Částečně jako doslova zázrak pak můžeme vnímat jezdecké sochy od M. Mariniho, italského sochaře druhé poloviny dvacátého století. A to se pohybujeme stále jen v euroatlantském kulturním prostoru. Asijské pojetí fenoménu jezdce s koněm je pro evropské vnímání stále poučením.

Jména koní, z jejichž hřbetů ovládali své říše asijští vládcové jako byl Čingischán, se mi, bohužel, dohledat nepodařilo. Zdroje, z kterých jsem čerpal, nemluví ani o tom, že by Mongolové měli nějaké zvlášť oblíbené koňské jedince. Je ostatně možné, že při taktice rychlého přesunu bojovníků, ke které patřilo časté přesedání, aby se jednotliví koně příliš neunavovali stálou zátěží, jejich četné koně splynuli v koně obecně, koně bez osobního jména.

Tak se dostáváme k současné největší jezdecké soše na světě, kterou je jezdecká socha Temüdžina, sjednotitele mongolských kmenů a jejich Velkého chána, „otce Mongolů“, známého pod jménem Džingischán.

Obdobně monumentální je i jezdecká socha jiného válečníka, také dobyvatele a také sjednotitele rozsáhlých území, v tomto případě na opačném konci Eurasie, v 8. a 9. století, muže v posledku nazývaného „Otcem Evropy“, prvního středověkého císaře římského, krále franského, Karla Velikého.

Než budete rolovat dále, porovnejte obě jezdecké sochy.

Mongolský chán z roku 2008 září novotou a leskem nerezové oceli. Legendární vůdce zadumaně až zachmuřeně, se spuštěnými koutky úst, hledí směrem k Číně. Jeho kůň má všechna čtyři kopyta na zemi, přední nohy napjaté. Jezdec sedí pevně v sedle, pokrčené nohy zasunuty ve třmenech. Levou rukou sevřenou v pěst se opírá o nohu, pravá rozhodně spočívá na velitelském palcátu. Celá kompozice vyjadřuje soustředění před dalším postupem vpřed. V rozlehlosti mongolské krajiny, z níž socha vyrůstá, působí chánův zjev částečně jako grandiózní přírodní úkaz, částečně jako apokalyptický přízrak.

Karolínský císař z bronzu se stopami zlacení nese patinu víc jak tuctu staletí. Jezdecká socha (předpokládaného) Karla I. Velikého spojuje skoro graciézní pohyb komoně při pomalé jízdě s nakročenou pravou zadní a pokrčenou levou přední nohou a posez jezdce (horním) dílem lehce toporný, (dolním) dílem uvolněný, mohlo by se říci až plandavý – postroj koně nemá třmeny. Kůň se zjevně usmívá; císařova tvář je klidná, jasná, oproti živé mimice zvířete ale důstojně strnulá, možná i proto, že jezdec v pokrčené pravé ruce třímá meč/žezlo (dnes neexistující) a v taktéž pokrčené levici nese císařské jablko – jednu z insignií majestátu. Takže jede bez držení. Zkuste se v takové situaci (byť jen) potutelně usmívat, to si může dovolit tak leda kůň...

Socha původně zdobila podstavec stříbrného kříže ve formě vítězného oblouku, který byl roku 828 darován kostelu sv. Serváce v Maastrichtu (ano, v tom samém Maastrichtu, kde se o víc jak tisíciletí podepisovaly některé dohody Evropské unie; Karel Veliký, inspirovaný příkladem římského impéria, se ostatně o vytvoření celoevropské říše snažil!!!). O koni historici soudí, že nebyl vytvořen současně s jezdcem. Pochází údajně z období pozdní antiky. Oba kusy byly kongeniálně sloučeny v karolinské době.

Monumentalita nemusí být (a není!!) otázkou rozměrů. Velikost jezdecké sochy karolínského císaře je jiného druhu.

Apokalyptičtí jezdci

Pověstná čtveřice jezdců z Janova Zjevení ( Zj 6, 1–8) – Dobývání na bělouši, Válka na ryzákovi, Hlad na vraníkovi a Smrt na sinavém koni – nabyla po zkušenostech s nájezdníky ze středoasijských stepí konkrétnější podoby. Jezdci se řítí na menších konících a jsou oblečeni v kožené čapky a obleky orientálního typu. Zkušenost s drtící silou negativních vlastností tandemu koně a jezdce.

Výjimečnost koně

C. G. Jung vidí v koni jeden z archetypů matky: nese svého jezdce jako matka nese své dítě, „nabízí dotyk něžný a rytmický, a zvyšuje hodnotu jezdce“.

Angličtina má výraz „horsemanship“, které v nouzi čeština překládá jako „jezdecké umění“, ale značí to něco víc. Oproti jezdectví, které spočívá především ve zvládnutí jízdy, stylech a dovednostech, v podstatě dominaci koně člověkem, horsemanship představuje harmonické partnerství mezi člověkem a koněm, jednotu člověka a zvířete.

Síla koně, jeho rychlost, jeho schopnost naučit se a sloužit nejbizarnějším potřebám člověka udělaly z koně/člověka+koně fenomén, který přežil i nahrazení koňské síly strojem. Dočkali jsme se naštěstí posléze i doby, kdy můžeme o to více ocenit neutilitární stránky tohoto zvířete.

Kam s *kentaurem

Mezi bájná stvoření, která přesto nazýváme koně nebo k němu mají velmi blízko, lze počítat i kentaura. Po určitém váhání jsem ho do této kapitoly také zařadil. Je to nakonec vlastně ještě famóznější a těsnější spojení koně a člověka, než legendární skytský jezdec. Je to už opravdu jen jedna bytost.

Cirkus, umění a dřina

Naštěstí spojení člověka a koně má i formálně líbivé strany. Původně dvorská zábava především habsburské dynastie se posléze stala obecněji dostupnou a tak se můžeme kochat skoro tanečními kreacemi např. Španělské dvorské jezdecké školy ve Vídni. Méně oficiální, ale možná o to dojímavější jsou krasojezdkyně a voltižéři putující od štace ke štaci… Připomeňme při této příležitosti práce M. Chagalla, F. Tichého, G. Rouaulta, aj.

Sportovní piktogramy a grafika

Nezapomeneme na dostihy, ty jsou jak zábava, tak sport, o hazardu nemluvě. Jejich odraz v grafice volné i užité je velmi rozsáhlý.

Z designérského pohledu je velmi zajímavý okruh piktogramů jezdeckého sportu na olympijských hrách. Porovnejte, jak se ten který grafik vypořádal s variací na dané téma! K tomu přistupují ještě maskoti. Řecká olympiáda to posunula do zajímavé polohy. Socha cvičence na koni vytvořená pro OH 2008 v Pekingu je parádní číslo spojující asijskou tradici a současný moderní „globální“ výraz.

Do oblasti sportu dnes zasahuje kdysi spíše filosoficko-vladařská výuková hra zvaná královská – šachy. Podoby šachového kamene-figurky zvané jezdec jsou jak zajímavou přehlídkou toho, co kde po světě jezdec znamená, respektive na čem všem se kde jezdí, tak svého druhu galerií jezdeckých soch napříč staletími a kulturami.

Značkoví jezdci

Jezdci ve značkách využívají odkazy na všechny legendární i historické postavy jezdců. A zcela ve smyslu funkce loga v podstatě bez ohledu na formální vztah mezi jezdcem a příslušnou značkou. Požadavek na originálnost-nezaměnitelnost a fantazijnost-nepopisnost dal vzniknout několika velmi krásným a zároveň funkčním značkám i grafickým identitám.

Závěr

I když jezdec nemá na nebi svou hvězdu, tedy souhvězdí, každopádně zde, na Zemi, interference člověka a koně a jejich společný zjev budou ještě dlouho nevyčerpaným zdrojem nejrůznějších výtvarných ztvárnění.

Náš motiv se dostal i mezi strašidla – Bezhlavý jezdec se potuluje vyprávěnkami po celém světě již po staletí… Svoji podobu ve spojitosti s koněm dostaly vedle obyčejné lidské bezhlavosti v neposlední řadě i dětské sny a touhy. Doufejme, že nás dovezou k dalším hodnotným realizacím na téma kůň & člověk. Kůň si to určitě zaslouží.

Poznámky:

*1  Font č. 96 6/2007 a kapitola o koni zde.

*2  Jezdec samotný, ani jako antický hrdina, se, kupodivu, mezi souhvězdími nevyskytuje. Vozka pouze zapřáhl koně do svého vynálezu - vozu.

*3  Podle dosavadní výzkumů se ochočení koně datuje někam do doby 4 000 let před n. l. V prvopočátcích své domestikace byl používán jen k tažným účelům. Posléze i jako nosič břemen. Jízda na hřbetě koně byla až poslední fáze soužití člověka a zvířete.

*4  Jízda jako bojový prostředek znamenala mnohde především použití koní k tažení bojových vozů. Samotné osedlání koní přišlo, zdá se, až později. Assyrské, chetitské či egyptské památky tento vývoj dokládají.

*5  Islám, jako jediné ze tří hlavních monoteistických náboženstvích, naopak má ke koni jednoznačně velmi kladný vztah; šířil se na hřbetě koní a do Hadís (souboru tradičních výpovědí o skutcích Prorokových) jsou zabudovány pokyny o péči a starost o koně.

*6  Ostatně, dodnes většina z nás v koutku duše uchovává a čas od času nalézá zbytky naší původně nomádské povahy. Motiv poutníka (a slzavého údolí) je z tohoto zdroje.

*7  Této okolnosti později s nadsázkou použil Aristofanés ve své komedii Jezdci, která kritizovala mocenské poměry v demokratických Athénách jeho doby.

*8  Původní význam slova kavalír byl jezdec na koni, dnes říkáme spíše kavalérista.

*9  Také však zemědělců, horníků, sedlářů, kovářů, bednářů, artistů a skautů. Za svého ochránce-patrona si ho zvolila Anglie, Černá Hora, Etiopie, Gruzie, Kanada, Katalánsko, Řecko, Srbsko, Istanbul, Lublaň, Moskvy, aj. O fenoménu sv. Jiří více v článku o dracích ve Fontu č. 90, 6/2006

*10  Sv. Chrysogon je patron Zadaru, Chorvatsko, (mají ho také v městském znaku), chorvatsky se mu říká sv. Krševan

Znak Zadaru, vpravo současná verze

 

*11  Sv. Martin je i patron Francie, ve znaku ho mají např. Dover (GB), Hrochův Týnec (CZ), Greussen (D). Co se týče českého rčení o „bílém koni“, na kterém svatý Martin přijíždí – objevuje se první sníh blížící se zimy, tak na Slovensku je známo „Léto sv. Martina“ – krátké období, které se někdy vyskytuje okolo jeho svátku.

*12  Státní anglické pečetě od dob Viléma Dobyvatele mají pravidelně na jedné straně panovníka sedícího na trůnu, na druhé pak jedoucího na koni; pokud byla v čele státu žena, na pečeti byla ona, oproti mužům však ne v rytířské zbroji.

Pečeť Alžběty I., konec 16. století, Anglie

 

*13  Pečeť prý zpodobňuje Huguesa de Payens, prvního velmistra řádu, a Godfreye de Saint-Omer, dva spoluzakladatele řádu. Podle legendy byli tak chudí, že vlastnili jen jednoho koně. Pravděpodobnější je interpretace dvojice jezdců na jednom zvířeti jako duchovní a světská služba jednomu cíli, jedna bitva vedená dvěma rozdílnými prostředky. Svoje opodstatnění má i vysvětlení obrazu pečetě jako symbolu života v komunitě řádu, v jednotě a oddanosti jeden druhému.

*14  Postavení koně má připomínat nebezpečí, které Litvě hrozí ze Západu. Podobný znak má okres Vilnius. Znaky evropských měst od J. Loudy tvrdí, že je to tzv. Gedyminův jezdec. Gedyminas (první Jagellonec!!!) byl zakladatel litevského státu.

*15  

Horymír na Šemíkovi ve znaku obce Horoměřice, CZ

 

*16  Veřejně se zde přiznávám, že jsem až do rešerší pro tento článek žil v domnění, že největší jezdeckou sochou je „náš“ Žižka na Vítkově. Takže dle mně dostupných materiálů je momentálně čtvrtý co do výšky - 9 m. Postaven byl v roce 1950.
Džingischánova socha/stavba se svými čtyřiceti metry výška mohla být co do rozměrů trumfnuta jezdeckou sochou indiánského válečného náčelníka kmene Lakotů (Siouxů) zvaného Splašený kůň (Crazy Horse). Ke zhotovení sochy byl použit skalní masiv v Black Hills v Jižní Dakotě. Zatím byla vytesána pouze tvář náčelníka. Celá socha má měřit do výšky 172 m!!! Na jedné straně ten rozměr jistě naznačuje míru utrpení Indiánů způsobeného jim „bílým mužem“. Na druhou stranu by Indián těžko souhlasil s takovým zásahem do přírodního prostředí, s kterým byl hluboce spojen fyzicky i duchovně. Takže památník je vlastně jen další urážkou nebo aspoň nepochopením původní indiánské kultury, no nééé...

Maketa celého památníku (sochař Korczak Ziolkowski, 1946) a současný stav prací na Crazy Horse Memorial v Black Hills, South Dakota, US.

 
Někdy narazíme na formulaci „největší ve třech bodech se opírající jezdecká socha“. To vede ke konstatování, že existují i jezdecké sochy stojící jen na dvou opěrných bodech. To mohlo vést k tomu, že vznikla socha jezdce na dvounohém koni. A lidská tvořivost se nedala zastavit a tak známe i sochu koně, která má jen jeden opěrný bod. A jak možná i laskavý čtenář posoudí, není to samoúčelná libůstka, ta socha má nepopiratelnou estetickou hodnotu.

Skica k pomníku Domenika Sforzy, 1489, a model neuskutečněného jezdeckého pomníku, Leonardo da Vinci, konec 15. stol., IT

 

Šerif Lobey Dosser se svým úhlavním nepřítelem Rank Bajinna hřbetě koně El Fidelio, jezdecká socha na památku Buda Neilliho;
údajně jediná dvojnohá jezdecká socha na světě, Glasgow, UK.

 

Bronzová soška letícího koně, dynastie Východní Han, 2. stol před až 2. stol po Kr., CN
(vyobrazení, které by mělo patřit do kapitoly o samotném koni, ale...)

 

 

Z jedné kampaně ve Francii. Text na samolepě: Ne! Kůň se nejí. Boj proti hippofagii.

Prameny a zdroje:

mimo obvyklé viz specielně:
R. Bear Claw: The Horse, 2008
C. C. Bergius: Čingischán, Svoboda, 1979
Z. Mahler: Člověk a kůň, Dona 1995
** P. Osché: Les chevaux de Napoléon, Paris 2003
J. Weatherford: Čingis Chán, BB Art 2006
- webové stránky Olympijského muzea v Lausanne, Švýcarsko

Původní text byl napsán v létě roku 2009 a publikován ve Fontu č. 106/4/2009 (téma Potřeby pro koně) pod názvem Člověk na koni – království za koně.

Zde uvedený text je jeho pozměněnou a rozšířenou verzí. Obrazový doprovod je doplněn reprodukcemi v různých částech článku.

Přepracovaná verze vznikla koncem roku 2011.