V červenci osmašedesátého roku se mi plnil jeden sen - byl jsem v Provensálsku (Provenci). Dlouho jsem si myslel, že provensálská skutečnost se kryje s mými romantickými, mladickými představami. Když jsem pak kráčel po kamenitých a prašných stezkách ve vápencových skalách mezi Marseille a Cassis, na samé jižní provensálské hranici, měl jsem u nohou rozeklané mořské pobřeží, nad hlavou roztavenou modř oblohy. Obklopovala mne suchá vůně nízké trnité vegetace. Do mořských vln se nešlo ponořit, neboť jejich pohyb hrozil plavci rozdrásáním o všudypřítomná ostrá pobřežní skaliska. Před sálajícím sluncem se nebylo kam schovat. Poutník si mohl jen lehnout na tvrdou vyprahlou kamenitou pěšinu. To věru nebyl můj sen.
Tehdy jsem zatoužil po šťavnatých loukách českých hor, hlubokých lesích s útěšným stínem a zurčícími potoky. Hlavně ty louky! Zareagoval jsem prostě jak kojenec nespokojenec. A jak se zdá, tak jsem z toho srovnávání zatím moc nevyrostl.

S chutí jsem později přečetl encyklopedii Provence A-Z anglického spisovatele Mayla. Vzhledem k tomu, že si ve svém krkonošském koutku každou chvíli říkám „Dnes je to jako v Provánsi!“, tak už by bylo na čase, abych si to srovnal. V Provensálsku taky není stále jaro, tak jako tady. Jsou tu i tam dny nijaké až nepříjemné - buď moc vedro nebo mráz, o vichrech a závějích nemluvě.

Tak vznikal tento spisek. Nezastírám, že mne k psaní postrčily knížky páně Maylovy. Dokonce si troufale namlouvám, že doplňuji položky, které v jeho provensálské encyklopedii nenacházím. Chybí tam např. celé Krkonoše. Chachá! Tuto mezeru se pokusím trochu zaplnit.

Ve chvílích střízlivé upřímnosti konstatuji, že má snaha přiblížit se psaní mého anglicko-provensálského vzoru je víc než troufalost, je to drzost. Měl bych se držet svého kopyta, tedy obrázků. Dobře, tak svůj pokus srovnat se s krkonošskou mnohovrstevnatostí budu doplňovat nějakými fotkami, které snad lépe než slova sdělí čtenáři, co mne v Krkonoších zaujalo a potěšilo.
Mnozí sice částečně oprávněně namítnou, že tím oslabuji, ba ruším čtenářovu představivost. Nechť tedy berou předložený slepenec jako obrazovou prezentaci s delšími popiskami fotografií a s hesly, podle abecedy.

Nestydím se, že se inspiruji u věhlasného spisovatele. Místy ho přímo kopíruji jednoduchou metodou - slova provensálský a Provensálsko nahrazuji slovy krkonošský a Krkonoše. How elementary, dear Watson! Učit se u mistrů bylo již od antiky vřele doporučováno. Kopírovaní je v základu čínské a japonské kultury. Napodobování významně přispělo k rozvoji humanoidů. S určitou licencí by šlo napsat pokračování jedné známé Engelsovy práce - Podíl opičení se na polidštění opice.

Mnohé se mi, samozřejmě, nepodařilo. Ani se nemohlo podařit. Například zbohatnout a být vyhledávaným. To poslední by bylo dokonce tím posledním, co bych chtěl, soukromí - míněno nerušené soukromí - je statek k nezaplacení. Takže je vlastně vše v pořádku a můžeme přistoupit k vlastnímu předmětu našeho zájmu - Krkonoším.





Na evropské poměry jsou Krkonoše něco jako nižší střední třída. V rámci České republiky jsou to skuteční obři - giganti. V mnoha jazycích jsou jako Obří hory nebo Hory Obrů také nazývány: německy Riesengebirge, anglicky Giant Mountains, francouzsky Monts des Géants, španělsky Montañas de los Gigantes, maďarsky Óriás-hegység, rusky Ispolinovy gory, atd.

Pro oko a občas i nohy toho, kdo vyrostl v Lužických horách a našel se na Pálavě, jsou Krkonoše pohořím převelikým. A nepřehledným, s nejasným vymezením. I několikakilogramová vědecká encyklopedie „Krkonoše - příroda, historie, život“, kterou roku 2007 vydalo nakladatelství Baset, nepodává rozsah Krkonoš zcela jednoznačně. Horopisné, ochranářské, muzejní a publikační vymezení oblasti se nekryjí. A administrativní rozdělení pohoří mezi dva správní subjekty zmatek už jen dovršuje.
A já bych v tom měl dělat jasno?

Připustíme-li, že areál Krkonoš je maximálně vymezen překrytím všech jeho jednotlivých způsobů pojetí, tak jednoho stále mate používání názvu obce, který končí „v Krkonoších“. Najdeme ho u obcí jak uvnitř maximálně vymezeného prostoru Krkonoš, tak ale i mimo něj. v úvahu můžeme vzít různé faktory, které se na vzniku takového pojmenování obce podílely. U obcí mimo vlastní pohoří to mohla být snaha přiživit se na věhlasu nejvyššího českého horstva. Že v údolích a na výšinách hor mělo potřebu připomínat evidentní fakt, že jsou tam, kde jsou, minimum obcí - slovy jedna (Jestřabí v Krkonoších) - je potěšitelné. Že dodatek „v Krkonoších“ se často objevuje v názvech katastrálních území, je administrativně-organizační opatření pro potřeby Českého úřadu zeměměřického a katastrálního. Případ obcí mimo maxiareál pohoří nevylučuje ještě druhý faktor: obava z moci Krakonoše, která se, věru, neomezovala jen na vlastní pohoří. Když se pan Jan z Hory či pan Johanes, jak také vládce Krkonoš horalé i lid podhorský nazývali, už jednou rozmáchnul bouřkovým mračnem nebo závoji vánice, tak nějaké lidské úradky jako administrativní vymezení pro něj nebylo žádnou překážkou. Jako když lavina se dá do pohybu, nekončívá často na dně údolí, ale vyjede ničivě až do protisvahu. A nejen to, Krakonoše se měli obávat lidé až z „polabských nížin; ti údajně putovali k pramenům Labe a obětovali mu podle prastarého zvyku černé kohouty a slepice, aby povodněmi nepustošil jejich pole.“



Jak to s rozsahem celého členitého pohoří vypadá, je snad nejlépe vidět, když od něj máte určitý odstup. Pohled ze Sněžky je sice impozantní a kruhový, ale okolní hřebeny a hory se zdají najednou malé a zploštělé. To pohled z táborské rozhledny (viz obr. výše) nebo z lavičky někde na kraji Horek u Staré Paky dá výrazněji vyniknout velebnosti pásma hor. Černá hora je najednou mohutnou vlnou před hraničními hřebeny, z kterých vystupuje pyramida Sněžky. Znalci zdejšího kraje vám jistě doporučí desítky dalších celkových pohledů. Třeba až z 54 km od Sněžky vzdáleného Černilova u Hradce Králové, viz. obr. níže (autor Kozuch, 2012, zdroj wikipedie.cz)



A tak je to se vším v těchto horách. Každý bude přísahat na ty své Krkonoše, jedno pojetí se bude lišit od druhého. Horám to bude vcelku jedno, ty si půjdou dál svým vlastním odvěkým tempem.

Ale co: Přiďte pobejt do těch mejch!





Když na mne budete tlačit, abych uvedl jednu jedinou barvu, která se mi vybavuje pod slovem Krkonoše, tak řeknu modro-zelená nebo raději zeleno-modro-bílá.



Hořec - a dnes už i zvonek - ve znaku Krkonošského národního parku je celkem přiléhavá charakteristika i pro barvu.




Toto sice nejsou ony erbovní zvonky, ale ke zdejší květeně patří.

Ale v průběhu těchto maličkostí budeme nalézat barvy celého spektra. I nejzářivější barvy Krkonoš jsou zasazeny do chladivějšího rámce. To je půvab zdejšího regionu.







Teoreticky jsem věděl, že Krkonoše patří k významným betlémářským oblastem. Jako u mnohého zde, skutečnost předčila mé představy. Jsem si vědom, že v hodnocení betlémů se neshodnu ani s místními tvůrci, natož na vyšší úrovni, lokální patriotismus překryje jakékoliv nestranné hodnocení. Lze-li vůbec nějaké nestranné soudy vynášet v tak citově exponované matérii, jakou jsou jesličky i celé betlémy. Na to neexistuje citometr a ostatní poměřování může zaznamenat jen suchá technická data, byť některá jsou pozoruhodná. Měřitelná data ale netvoří sílu a slávu betlémářské činnosti.
Nicméně - to mi snad laskavý čtenář neupře - mohu označit kusy, které mne oslovily, a pokusit se zdůvodnit, proč a jak. Nebudu to zdržovat - na mé smysly (a city) nejvíce nejsilněji zapůsobil a působí stále betlém Jáchyma Metelky, dnes umístěný v prvním patře jilemnického zámku. Že v obdivu nejsem sám, první ani poslední, ocituji z článku českého kulturního historika dr. Čeňka Zíbrta, který vyšel 22. prosince 1922 v Pražském illustrovaném zpravodaji: „Přednášel jsem v Jilemnici o dudácké hudbě staročeské. Upozornili mě, když jsem vykládal o dudách ve vánočních koledách, na jesličky, které po řadu let sestavoval a zdokonaloval p. ředitel dívčí školy J. Metelka. Přijal mě laskavě a uvedl ke koutu síně, jenž byl vyplněn jesličkami. Ale jakými? Jakživ jsem neviděl nic tak pěkného a dokonalého mezi jesličkovými pracemi lidu českého a také Procházka ve své záslužné knize o betlémech nic podobného neuvádí. Celé skupiny sošek, pastýřů, oveček, řemeslníků všeho druhu - všecko roztomile napodobeno, jednoduchým mechanismem pohybuje se, chodí, hraje (muziku slyšíš), zpívá, všecko žije podřízenými pohyby a všecky ty pohyby dějově souvisejí. Dlouho jsem stál a se zanícením a upřímným zájmem díval jsem se na plod trpělivé, zdlouhavé, důvtipné práce p. ředitele Metelky. Povídá mi: ,Já jsem pohlížel na svůj betlémek vždy ze stanoviska lidových zvyků, krojů, vánočních obyčejů. Náš betlémek býval nám milou vánoční básní rodinného krbu a zůstal jím až dosud. I to umístění v koutě řídil jsem podle betlémů ve zdejších chatách. Doplňoval jsem mechanismus, aby se pastýři obraceli ke světlu a záři andělů, aby kukačka kukala, hrdlička cukrovala, dudák dudal, aby andělé zahráli ,Nesem vám noviny‘, ,Narodil se Kristus pán‘ i koledy podkrkonošské, všecko aby dohromady tvořilo, jak pohyby a zvuky jdou po sobě, ladný, harmonický dějový obraz.‘ Vzpomínám rád na všecko a lituji jen, že laskavý čtenář vidí pouze obrázek a neslyší, netěší se dojemným vánočním kouzlem, kterým p. řed. Metelka uměl vytvořiti radost a rodinný svátek nejen rodině svojí, než i každému, kdo jako já dovede oceniti ideální, vzornou snahu, zachovati budoucnu lahodný obrázek lidových betlémů podkrkonošských vúpravě roztomilé, nejdokonalejší.“

Jsou betlémy rozměrnější, řezbářsky propracovanější. Nejvyšší ohodnocení však Metelkovu jilemnickému betlému dávám za celkový dojem. Jeho kouzlo je tak silné, že vedle obligátní vánoční návštěvy tohoto skutečně „Gesamtkunstwerku“ si dávám repete klidně i uprostřed léta. Vzhledem k tomu, v kompozici tohoto betléma nejsou žádné speciální zimní motivy, pohroužení do jeho mámivé atmosféry za červencových veder nic nepřekáží.




Detail s převalujícím se lenochem, figurou mne obzvlášť přitahující

Jilemnický, vysocký či pasecký betlém jsou veřejnosti přístupné opusy. Po horách však v chalupách majitelé opatrují (a rozmnožují) množství nejroztodivnějších betlémů mnohdy vynikající úrovně. Za jistých příznivých konstelací lze některé z nich vidět.

Žádné zvláštní kontakty nepotřebujete k návštěvě speciálního „motocyklistického“ betléma v soukromém Motomuzeu pana Pochopa v Doleních Štěpanicích. Stačí se telefonicky objednat nebo prostě ve vhodnou dobu jít okolo a zaťukat na okno truhlářské dílny, v jejímž patře je v rámci jedné expozice motocyklů vystaven onen neobvyklý betlém. Vytvořil ho roku 2013 pan Miroslav Urbanec.
Pravověrní betlémáři mohou být z jeho pojetí i lehce pohoršeni, ale originálnost mu nelze upřít. Rukou neškolenou, ale srdcem otevřeným a pohledem všímavým, jsou pojednány všechny obligátní postavy, které má pořádný betlém obsahovat. Protože jsme však v království motorek, tak i betlém tomu odpovídá. A lid motorkářský je přes všechnu motoumanutost společenstvo jedinců pohodových a veselých, jejich betlém je pln (motorkářského) humoru, srandiček, ale i vřelého citu. Na místě anděla s betlémskou hvězdou a transparentem o dobré vůli je pochopitelně betlémská hvězda - mezi koly terénní motorky s řidičem v kuchařském obleku provádějícím se strojem salto, tak aby hvězda byla nad jezdcem. A úplně nahoře onen transparent se sloganem pastýřům, zde motorkářům: „Hlavně žádné velké vůle“.



Marie s Josefem a Ježíškem, jak má být, jen kluci mají na hlavách povinné helmy. A taťka je navlečen v motokombinéze. Mamina je lepá děva s rozpuštěnými havraními vlasy. Na svahu se hemží daráci - s plnými kanystry, novými plášti, opravářským vercajkem, taškami vrchovatými láhvemi, atd. A mezi darovníky, ovečkami a dalšími zvířaty, stánky s uzeninami, pan farář, paní doktorka, pan startér, celý pestrý dav motocyklového svátku a v něm se proplétají všichni vítězové Šestidenní, - nepočítaně. Je to vlastně betlém, na který se lze koukat v kteroukoliv roční dobu, je tam stále veselo.



Pro technicky a statisticky založené čtenáře pár dat: délka betléma 285 cm, výška 110 cm a šířka 60 cm. Na výrobu této kuriozity tvůrce použil: papír, latex, polystyren, lepidlo, provázky, špejle, tempery nebo také lepící pásku. Betlém obsahuje 55 motocyklistů, 2 samostatné stroje, 59 pěších osob, 84 zvířat, pařezy, stromy, keře, kameny a další objekty vyrobené z papíru. Celkem je v něm obsaženo 365 různých motivů a osob. Betlém je vystaven v Krakonošově moto muzeu v Dolních Štěpanicích. Údaj byl do České databanky rekordů (a kuriozit) zaregistrován dne 3. října 2014 v Pelhřimově.

V krkonošských chalupách najdeme jak betlémy stylově čisté, chce se mi říci „klasické“, vypadající - a jsoucí - jako vyřezané jednou rukou,...



... tak betlémy vypovídající o romantickém duchu sestavovatele, co romantickém, přímo kolážovitě surrealistickém. Takový je např. betlém sousedova strýce, zvaného Kuřátko. V kontrastu ke strýcovu jménu je strýcův betlém obrovitý. Zabírá dvě stěny ne zrovna malého pokoje, a jeho jeden konec Kuřátko ještě zalomil, čím získal další „svah“ pro rozvíjení svých betlémských představ. Pozorovatel Kuřátkovy verze betléma má v prvních chvílích dojem, že se kouká skrze mnohafasetový skleněný hranol anebo že požil nějaký halucinogen: nad svažitou scenérií se vznáší ne jeden anděl Páně se svým provoláním Slávy na výsostech, ale hned půl tuctu andělů a jeden navíc je ještě zamíchán do davu u jesliček; město, tedy město Davidovo, vlastní Betlém zde vyrůstá a šplhá do strání ve třech či spíš čtyřech různých verzích; pověstní mágové, evangelijní Tři králové se řadí u jesliček v počtu dvou až trojnásobném. Budiž Kuřátkovi ke cti, že ústřední skupinu Narození Páně - Svatou rodinu - má ve své kompozici jen jednou, když motiv Útěku do Egypta, zde, u  Kuřátka, také přítomný, za zmnožení prvně jmenované scény počítat nebudeme.



Specialitou Kuřátkovy sestavy jsou mezi jednotlivými „městy“ pásy věnované vždy jen určité skupině zvířat: pás exotických (lvi, zebry, opice, aj.), pás velkých hospodářských (koně a krávy), pás vysoké lesní zvěře a last but not least pochopitelně pás oveček, prostorově - vzhledem k jejich roli v betlémském příběhu - výrazně rozsáhlejší, než ostatní skupiny. Vůbec nevadí, že jednotlivé figurky pochází z rozdílných dílem, že jsou vyřezané v různé kvalitě a jsou nestejné velikosti, naopak to spoluvytváří surrealistickou atmosféru celé rozlehlé scény. Dokonce bych řekl, že ta rozmanitost způsobuje i úsměvný charakter celé sestavy, nechává proudit svěží vzduch do jinak lehce sentimentální podstaty celého fenoménu betlému-jesliček.

Téma jesliček bylo v Krkonoších obohaceno roku 1999 o kamenný exemplář betlémské skupinky umístěný u Erlebachovy boudy. Sochař Hantl z Mladých Buků použil pro sochu blok z kamenolomu nedaleko Betléma u Kuksu. Odkad odjinud, že.



V prosinci 2015 byl v parku vrchlabského zámku instalován Krkonošský pohádkový betlém, pod kterým je podepsána skupina K106 - Pavel Tryzna a parta. Pohádkový zde znamená, že v něm najdete mj. i postavy z televizního večerníčku Krkonošské pohádky. Pozoruhodný je však především pro detail, o jehož osudu a následcích si netroufám ani spekulovat. Jedná se o Ježíška v kolébce. Že byla zvolena kolébka a ne tradiční/legendární jesličky, je ještě v mezích regionální poetické licence. Překvapení diváka čeká při pohledu do kolébky. Leží v ní dvojčátka! Mají odlišné čepečky, tak se nabízí úvaha o bratříčkovi a sestřičce. No, babo, raď!








Křehký, v zimě se snadno lámající keř má posvátnou pověst. O kleknutí a smeknutí jste jistě slyšeli. Šumivá bezinkáda, patřičně vychlazená, je v horkém létě božské pití. Likér ze zralých bobulí bezu černého - recept jako další ingredience zmiňuje mletou kávu, tuzemský rum, citron, hřebíček a pochopitelně cukr - přijde vhod spíše v chladných měsících. Macerát nebo výluh z bezinek pomáhá při zánětu trojklanného nervu. Probatum est.


Takhle se zakládá na bezovou šuminádu.




Nejsou jedinými posly jara koncem zimy. Ale pro mne těmi nejvýraznějšími. A bledule nabízí první omamnou vůni květů jara.










Sběr borůvek přes všechna ochranářská opatření správy KRNAP namířená údajně především proti polským velkosběračům, je stále rozšířenou a dosti oblíbenou činností krkonošských i přespolních hospodyněk.



O brusnici borůvce se dočítám na Wikipedii pozoruhodné věci: její vyzrálé plody obsahují třísloviny, antioxidanty, bioflavonoidy, karotenoidy, provitamín A, resveratrol, vitamín C, vitamíny skupiny B, ovocné cukry, malé množství tuků, mikro- a makroprvky (hořčík, draslík, mangan, železo, měď, zinek, chrom); prodlužují život; podporují úsilí obézních o snižování tělesné hmotnost; zvyšují odolnost vůči radiaci; jsou velmi vhodným doplňkem při odvykacích kůrách kuřáků; zlepšují noční vidění; chrání před stařeckou demencí; zpevňují stolici (po jejich požití je dobře tvarovaná, tvrdá a tmavá - zelenohnědá). Mohu se fundovaně vyjádřit pouze k poslední uvedené informaci: mám-li denní vidění v pořádku, tak barevnost nemohu potvrdit.
Když mám plnou pusu borůvek, tak hlavně proto, že mi chutnají.




Tolik jmen a ještě více receptů. Slítáváme se na ně, jak ty sejkory, což je jedna jejich krkonošská verze pečená nasucho přímo na plotně. Mám-li možnost, tak v novém prostředí si k jídlo objednávám právě bramborák. Jako test. Horácký jazýček je domácími bramboráky zhýčkán. Ač doma vedeme neustále diskuzi na téma „jak hrubé struhadlo?“, „kolik česneku?“, „cibuli ano ne“, „co tam musí být a co naopak nesmí“, „na sucho, na oleji nebo na sádle?“, atd., apod. Na dožínkovém Semilském pecnu 2015 jsme narazili na partičku bramborákistů, jejichž produkci z nahrubo nastrouhaných brambor jsme svorně ohodnotili za nejlepší bramborák, co jsme kdy jedli. V nadšení jsme se zapomněli zeptat na recept. Takže zase budeme hledat a těšit se na prostý placatý bramborový zázrak.


Sejkora z jemně strouhaných brambor




Různá pojmenování - bandory, erteple, zemčata, aj.
Zkoušeli jsme sázet mnohé. Bědný výsledek měla sadba egyptská, Alláh ví proč. Podmínky jsme jí poskytli jako ostatním...
Jako svého času zachránily brambory Evropany před vyhladověním, tak přes brambory jsme vyřešili problém, pravdaže především morální, dobytka či králíků nechovajíce, kam s pokosenou trávou, případně senem. Pěstování brambor v trávě odstranilo nutnost orání a zbavilo nás dilematu Kam s ní, s trávou. Travnatá podestýlka a navršení tak 30cm kopečku pokosené trávy na sadbu brambor je pro malo- pěstitele ideální řešení situace.


Jak vod hloupýho sedláka...



Jeden z nejjednodušších pokrmů z brambor. Bude-li někomu připomínat americké brambory, tak jen do té míry, že se neloupají. I když by název sváděl myslet si opak. Recept je prostý: omyté brambory nakrájíte na plátky, vyskládáte v jedné vrstvě na plech s papírem na pečení, osolíte a okořeníte dle libosti a šoupnete plát do vyhřáté trouby. A hlídáte, aby se nespálily. Podle tloušťky plátků můžete mít nadýchaný bramborový stejk nebo křupavý brambůrek. Není to příloha, je to samostatné, celé jídlo, hlavní chod. Pijte si k tomu, co komu chutná, ale doporučuji podmáslí.






Letním sluncem vyhřátá až místy rozpálená krkonošská mez nabízí ochotnému nosu takovou dávku vůní.... že se z ní jednomu může zatočit hlava. Znalá hospodyně si pro ochucení svých receptů najde na horských stráních velkou část potřebných bylin/koření: medvědí česnek (viz níže), dobromysl, máta peprná, mateřídouška - ta se zde vyskytuje i ve verzi vonící citronově!





Ne že by nabídka sladkotiček (ale i slanotiček) v obchodech nebyla zajímavá, ale ty pravé poklady se rodí především v soukromí zdejších kuchařek a kuchařů. Dvojctihodné koláčky z prakovického mlýna se staly již pojmem. A když teta Lída peče „krkonoše“, tak nestačíte koukat, co se to na plátu děje.


Jedna z pečených vrstev vícevrstevnatého koláče-dortu „krkonoše“; mezi ně a na ně přijdou různé krémy, náplně a polevy - krkonošsky omasty




Jízdu na kole mám moc rád, a tak prosím cyklisty, aby následující kapitolku raději vynechali.
Ve Francii - a Provensálsko je její součástí - jako v zemi Tour de France, je zjev cyklisty, spíše však jev skupinové cyklistiky, něčím zcela přirozeným, dokonce vás ani neudiví lehce cirkusové pestrobarevné přiléhavé trikoty, do kterých jsou jezdci navlečeni.
Fenomén cyklistiky se rozlil po celé Evropě a ani Krkonoše ho nezůstaly ušetřeny. Ozve-li se tedy v restauraci za vašimi zády klapot dámských střevíčků, nebuďte překvapeni, že až se otočíte, můžete stát tváří v tvář podivně našlapujícímu individuu naditému do trochu hambatého oblečení, něčeho mezi spodním prádlem a plavkami, které oblékal Vlasta Burian v třicátých letech minulého století avšak v těsně přiléhavém provedení. Bude-li chladnější počasí, tak z pod trikotu tomu zjevu čouhají stylové jégrovky, v lepším případě lehké tepláky. Klapot způsobují speciální špuntové tretry, které byly navrženy pro zacvaknutí do pedálů kola, ne pro chůzi, zvláště ne po dlaždicových podlahách restaurací. Ač je v místnosti, tak na hlavě ta bytost má helmu velmi futuristické až bizarní modelace, o které se sice mohu domnívat, že je výsledkem nápadu a práce designéra hledajícího co nejaerodynamičtější tvar, ale netušil jsem však, že hledání jednoznačné fyzikální hodnoty co nejmenšího odporu vzduchu, která je měřitelná a vyjádřitelná konkrétním číslem, hodnotou, může nabývat tak rozmanitých podob. Nebo jde vývoj helem tak rychle dopředu, že než ošoupete v prudkém vzduchu novou helmu, konstruktéři navrhnou další skořepinu, s ještě příznivějšími parametry, takže každý cyklista s takovým výtvorem na lebce bude moci lehce zdolávat rychlostní rekordy?
Kdybych nevěděl, že ten svrchu zmíněný člověk-cyklista hledající volný stůl je můj současník, tak bych skoro věřil, že zírám na křížence Supermana a postavy ze hry „Ze života hmyzu“.
Tato divadelně-kostymérská stránka přítomnosti cyklistů, ať už rekreačních, svátečních nebo profesionálních patří k tomu zábavnějšímu z kontaktů nás pěšáků s kolaři.
Méně radostné jsou chvíle, kdy v lůně přírody zpoza zatáčky na lesní cestě se vyřítí jezdci vymustrovaní jak naznačeno výše. S vytřeštěným zrakem upřeným šikmo dolů před tlustou pneumatiku vás o pár centimetrů minou a ohodí prškou drobných kamínků z nezpevněného povrchu cesty. Jak se náhle vynořili z lesní tišiny, tak zběsile a rychle se zmenšujíce zmizí směrem dolů do údolí. Utichá ozvěna jejich pokřiku ne nepodobnému pobízení dostihových koní či spíše halasu honáků dobytka přehánějících svá stáda z pastviny na pastvinu. Jen koly zvířený prach pomalu klesá a usedá na šokované ztuhlé pěší turisty a koly porytou cestu.
Horští kolaři křiklavých barev v euforii prolétnuvší horskými stezkami mohou jen stěží poreferovat o okolní horské přírodě. Ale možná se mýlím a jejich schopnosti jsou zcela odlišné od mých, tak jako jejich oblečení a způsob pohybu krajinou.
Vlastně jediné, co těmto horským řítičům vytýkám, je vytváření a prohlubování erozních rýh, to je neomluvitelné, tak jako je neomluvitelný pohyb pěších turistů mimo vyštětované chodníky.






Souvislost této rostliny s medvědem je trochu tajemná. Rostlina patří mezi tzv. jarní efemeroidy (pomíjivky?) - vytrvalé rostliny jako sněženka, bledule, aj., které vyrůstají časně na jaře ještě před olistěním stromů. Vykvétají a zaplodí a jejich nadzemní část záhy odumírá a v létě již není patrná. Květenství česneku, jak ví každý pikolík, je okolíkovitý polokulatý vrcholík.
Čerstvé listy česneku medvědího jsou vynikající zeleninou, jak samotné třeba na chléb s máslem nebo do salátů.
Jméno prý dostal zásluhou obliby u medvědů. Ti se po probuzení ze zimního spánku vydávají na porosty divokého česneku, jenž jim pomáhá pročistit útroby. Ve zdejší krajině se medvědi nevyskytují, takže všechen jejich česnek můžu spásat bez obav z napadení očistychtivým huňáčem.
V dokumentárních pořadech o životě medvědů jsem si nevšiml, že by konzumace této rostliny šelmou byla zmíněna a zaznamenána. Spíš lze vidět souvislost mezi léčebnou sílou rostliny a sílou medvěda.
Na báječné chuti a blahodárných účincích pojídání této byliny moje neznalost naštěstí nic nemění.


Obraz předposledního krkonošského medvěda, hala vrchlabského zámku




Místní vesnické/městské amatérské soubory/spolky hrají často na profesionální úrovni. Ve zbrojní hasičské stanici v naší obci jsme během jara 2015 shlédli představení „Poudačky těch některejch lidí“. Vstupné dobrovolné a ještě vám nabídnou bohatě obložený chlebíček. Že by zkušenost, že s nasyceným žaludkem je člověk přístupnější duchovním požitkům? Možná. Představení sehrálo ochotnické umělecké sdružení z Jilemnice. Jak se dočítám v kyberprostoru, tak jejich činnost finančně podporuje - kus od kusu - město Jilemnice (grantový program). Budiž jim přáno, doba je zlá a lidé závistiví. Dříve pan starosta taky dal zlatku do klobouku, s kterým obcházel jeden z herců obecenstvo. Pan hospodský, v jehož hospodě se většinou představení konalo, poslal účinkujícím jistě džbán piva. Ale grant, když si lidé hrají sobě pro radost?
Tuhle pořádali majitelé a fandové historických vozidel spanilou jízdu z Vrchlabí na Benecko, taky takové svým způsobem divadlo, a od benecké radnice chtěli příspěvek v řádu desetitisíců. Vozítka mají sice často unikátní, ale prakticky to bude zábor veřejných prostor a hluk a smrad ve „vzdušných lázních“, jak se dnes Benecko prezentuje. Zastupitelstvo motofandům přispělo demokraticky a rozumně stejně jako jiným spolkům na území obce - tisícikorunou.




Za třicet let pobytu na horách jsem je ještě naživo neviděl, ačkoli sousedé popisují barvitě různá střetnutí s nimi na polích i přímo ve vsi, kdy bachyně se šňůrkou markazínů v závěsu pochodovala napříč obcí mezi domy. O jejich existenci v kraji není pochyb. Rozryté louky a poničená pole přesvědčivě dokumentují prasečí přítomnost. Několik sousedů v důsledku nájezdů divokých prasat rezignovalo na pěstování brambor. Na vartování u pole není čas a snažit se něco vypěstovat, aby to pak částečně sežrali a částečně poničili divočáci, na to je horal jak se říká „příliš sexy“.




Kravince (kravské lívance) a kobylince (koňské kobližky) jsou - jak i jejich lidové názvy naznačují - součástí potravinového cyklu nejen horalů. A zvolené označení ukazuje i vřelost a něhu; podle tvaru by se dalo říkat neutrálně placák a koule; lívanec a koblížek je důvěrné a oceňující, obě jídla patří k těm fajnovějším.
Nemohu nevzpomenout, jak mne moje máti, zahrádkářka a skalničkářka, posílala v pražské okrajové čtvrti k silnici s lopatkou a taškou, abych sebral to, co tam před chvíli zanechal pár koní. Sušila ty kobližky a v zahradní pracovní zástěře v kapsáři měla vždy aspoň jeden rozdrcený a ve své skalce z toho po štipcích jak vzácného koření ke svým alpinkářským vzácnostem přidrobovala.
Zde, na horách, takové odvažování na lékárnických vahách by bylo nemístné. Kravského a koňského trusu si zde však vážíme stejně. Občas vyběhnu s kolečkem na louky pobrat, co zbylo po pastvě či při procházce do igelitky neváháme sebrat, čím místní jezdci vedle stop kopyt poznamenali pěšinu. Naše políčka před setbou a sadbou potřebují taky trochu posílit.






Chalupník se dřevem zahřeje třikrát - když kácí strom, když ho řeže a štípe na polena a vposledku, když ho přiloží do kamen.
Z paměti nemohu a ani nechci vytěsnit obraz babičky, ženiny maminky, která neopominula při každém návratu z lesa přitáhnout aspoň jednu silnější větev odlomenou větrem z velkých jehličnanů nebo neuklizenou lesáky po těžbě dřeva. Proschlá větev stačila na ovlažení kuchyně či přihřátí oběda, takže se nemuselo sáhnout do strategických zásob v dřevníku; tam se bude ptát zima.






Od jisté doby krajinářství malířské je praktikováno podstatně méně než krajinářství fotografické. V kraji i na horách. Od svého vynálezu fotografie převzala většinu dokumentární funkce malířství. Ani Claude Oscar Monet, a že měl nějaké oko!, se svou metodou několika rozdělaných obrazů stejného motivu v různých denních hodinách nestíhal proměny přírody zaznamenat. Ale obrazy jsou to krásné! Teoretiky malířství nám bylo vyjeveno, že malba je hodně o sobě samé, o belle matière, atd. v podstatě malba není již odvislá od vnější reality. Rychle se měnící krásy našeho pohoří si tedy dokážu představit jako malby, ale fotoaparát je fotoaparát. Tedy fotka je fotka.








Lidovou komunálně-satirickou píseň „Co jste hasiči...“ u nás ve vsi zpíváme, aniž tím míříme na zdejší dobrovolnický sbor. To jsou naši. Na naše chlapce, chlapy, děvčata a ženy v modrých kombinézách se lze spolehnout. Není mnoho činorodějších lidiček v našem koutu Krkonoš.
Ačkoliv ne zanedbatelný počet z nich pravidelně ani v neděli do kostela nechodí, lze je zahlédnout při různých příležitostech na hřbitově (pohřby, Dušičky). Velký počet praktikujících farníků je členem obce dobrovolných hasičů. Oproti textu svrchu zmíněné lidovky naši hasiči naopak v obci hospodu, no, hospůdku, vystavěli.
Hospod ve vsi bylo kdysi vícero, ale většinou zanikly, ne požárem, ale na úbytě; obyvatelstvo odešlo a hospody s celým hospodářstvím byly příliš rozlehlé, než aby se staly aspoň rekreačními chalupami. Dnes jsou z nich většinou ruiny. Za to hasiči opravdu nemohou.
Hlavního hříchu z písničky se ani dopustit nemohli, neboť v naší obci pivovar nikdy nestál.






V Maylově jihofrancouzském kraji rostou ryzce na písčité půdě pod borovicemi. Nic jiného jim nezbývá, biotop je tam už takový. U nás v Krkonoších, se kombinace písek+bor jaksi neustavila, tak si ryzce rostou na hlíně pod smrky, jako by se nechumelilo. I když na horách jeden nikdy neví, jaké počasí bude za čtvrt hodiny. Mluvím samozřejmě o druhu Lactarius deliciousus, česky případně ryzec pravý; encyklopedie sice tvrdí, že mykorhiza spojuje ryzce pravého s borovicí a ryzce smrkového se smrkem, zároveň však oznamuje, že posledně jmenovaný byl mykology dlouho považován za pouhou varietu příbuzného a velmi podobného předposledně jmenovaného. Aby nebylo nejasností málo, tak u ryzce pravého je uváděna jako možnost záměny ryzec borový, takže, babo houbařská, raď!

Krkonošský houbař se může zklidnit sběrem dalšího z celé stovky v České republice popsaných ryzců, a to ryzce černohlávka s hebce hnědě sametovým kloboučkem, se smetanovými lupeny a tmavší hnědožlutou nožkou (třeň). Druh těžko zaměnitelný.


Ryzec černohlávek

Drobným překvapením pro některé houbaře může být nález jelenky obecné (Elaphomyces granulatus), spíš náhodný, neboť je to houba podzemní, vyhledávaná pro svou příjemnou vůni v raném stádiu divokou zvěří. Tvar, vůně a podzemní život ji připodobňuje lanýži, za který je někdy mylně považována. Dávné prameny informují, že byla používána ke zvýšení pánské potence. Brr, no za vše se musí platit... Jak jsem se k ní dostal já? Potřeboval jsem pár kbelíků lesní hrabanky a hrabičkami jsem zajel hlouběji do spadaného listí s jehličím a na povrch vyškrábl několik černavých hlíz velikosti a tvaru spláclých golfových míčků s drsným povrchem. Nebyl jsem si v první chvíli vůbec vědom, co to vlastně držím v ruce. Nicméně jsem se s dotazem obrátil na mykologickou poradnu - a ejhle! - ona to „lanýžovitá“ jelenka. A to se svou drahou polovičkou houbaříme přes půl století!


Jelenka obecná

Dalším pozdním objevem pro nás bylo setkání s výronem amébovité hmoty žlutooranžové barvy na kmeni staré třešně na rozcestí dvou turistických cest. Jako by do jizvy stromu někdo vystříkal celou dávku stavební těsnící pěny. Hnus a nádhera zároveň! Vyfotil jsem si ten neobvyklý útvar a kontaktoval již zmíněnou poradnu. Odpověď přišla obratem: „Vámi zaslaný exemplář je sírovec žlutooranžový. Pokud jste ho nechal na stromě, tak se tam ihned vraťte a houbu odřízněte! Je velmi vyhledávaný slimáky a zítra by už bylo po něm. Připravuje se jako kuře na smetaně a taky tak chutná. S pozdravem mykoporadna“. A taky že jo! Nejenom barva a chuť, ale i struktura k nerozeznání od kuřecího. Na kousky nakrájené „maso“ houby připravené dle poradny a s rýži bylo milým gastronomickým překvapením pro mne a mou ženu, ale i hádankou pro všechny, kterým jsme dali tuto krmi ochutnat. Toužebně obhlížíme kmen staré třešně pokaždé, když jdeme okolo. A už se těšíme na příští jaro, zda zedník-příroda opět tak žlutooranžově vypění.


Sírovec žlutooranžový


Prý bedly ze smetiště jsou závadné. Náš směťák je tedy v pořádku, bedly z něj nám nepřitížily.


Když se noha k noze vine, tak se hříbek podaří.


Z téhle plodnice bude příští rok pýchavek požehnaně.




Je to všechno verbež, z které má radost snad jen náš kocour. Myši, hraboše, hryzce, ty sežere. Rejsky ne.






Je tady někdy opravdu tma. V noci, když je zataženo. Je to zvláštní pocit - jste venku, ale jakoby vevnitř. A pokud je ticho, tak je pocit venku-vevnitř ještě intenzivnější, i když trochu zneklidňující. Člověk je tvor, který potřebuje slyšet, jak tiká život. Za bezoblačných nocí hvězdné nebe nad Kantem v plné kráse. Neokoukatelné. A lehce šustící, opravdu, přijďte si poslechnout.




Vedle brambor nejčastější jídlo horalů v minulosti. Vzpomínky na kvalitu chleba v mládí pamětníků narůstají skoro do mýtických rozměrů.
Šíře nabídky dnešních pekáren a pekařství mne však naplňuje pocitem i pestrosti i dostatku i kvality. Postoj některých nakupujících mi připadá až rozežraností z nadbytku: „Dnes už jsem nesehnal dvorský, musel jsem vzít vysocký...“ Jedl jsem oba, oba jsou velmi chutné, čerstvé i postarší na topinky.
Návštěva pekárny ve Vysokém nad Jizerou je značně riskantní akce. Doporučuji, abyste tam vcházeli pouze po jídle, nasyceni, jinak vás vůně, tvary, povrchy, kombinace chutí zdejší produkce přivedou do stavu lehké až těžké nepříčetnosti. Každopádně nakoupíte, co jste původně vůbec nezamýšleli a vaše dobré úmysly ohledně střídmé životo- správy vezmou za své.
A co si pečou lidé doma, v malých elektrických píckách nebo v troubách, to jsou hotové pekařské básně. Pekaři samouci nešetří fantazii co se ingrediencí týče. Nejrůznější semena tuzemská i dovozová, např. černé olivy, to už jsme na hranici chleba a koláče. Ale i bochánek „jen“ ze základních surovin - hladká mouka, voda, sůl, droždí, kmín - je-li požehnán, chutná.






Mnozí na něj čekáme často netrpělivě. Pošmurnost a určitá barevná monotónnost předchozího období se začíná rozvolňovat. Tmavomodré holé větvoví bezlistých stromů začíná přecházet do prašně hnědého tónu a pučícími pupeny nabývají různého pastelového zabarvení. Tráva rychle nabere intenzivní zelený odstín. Ptáci se dávají do trylkování již za tmy. Půda luk a polí osychá a intenzivně voní. Hrábě jsou neklidné.








Přijede-li za námi do hor návštěva, kterou chceme uctít opravdu vybranou krmí, máme v zásadě dvě možnosti. Ta první je mobilizace vlastních zdrojů jak materiálních, tak především kuchařských.
Přílohové knedlíky nedělá moje paní od jisté doby po odvěkém způsobu naší krkonošské babičky - houskové, vykynuté, vařené ve vodě (bože, ty babiččiny houskové knedlíky se jedly úplně samy, pokud se neservírovalo dostatečně rychle, tak než přišla na talíř k vyskládaným kolečkům knedlíků porce masa a omáčky, tak většina knedlíků již byla pozřena se slastným vzdycháním a obracením očí v sloup. Zdravím Tě, babičko!). Moje drahá polovice kdesi narazila na recept na knedlíky, na který používá formu na žebrovanou bábovku a těsto se nehněte ručně v míse či na vále, ale pouze se kvedlačkou smíchají ingredience jako na tradiční houskové knedlíky a do toho se ještě vmíchá sníh z našlehaných bílků. Směs přesuneme do vymaštěné a vysypané formy. V mikrovlnce zapnuté na maxivýkon si forma pobude, dokud těsto ulpívá na vpíchnuté špejli. Hotový bábovkový knedlík nebo knedlíkovou bábovku vyklopíme a krájíme, jako kdybychom krájeli bábovku. Neobvyklý tvar navozuje zajímavé asociace - výsledná chuť je skvělá.



Druhá možnost, jak pohostit návštěvu, je vyvést ji do vhodného restauračního zařízení v okolí. Co se knedlíků jako samostatného pokrmu týče, mám jednu jistotu na nedalekém Benecku. Na Hančově boudě mají skoro vždy na jídelním lístku položku s názvem Sýrový, špenátový a špekový knedlík. Recept má pocházet odněkud z Alp, původní název je Tyrolentris - tyrolská trojka. My jim říkáme Tři Krakonošovy koule nebo Tři zlaté koule děda Hanče.
Přinesou vám poměrně rozlehlý plochý talíř s logem Hančovy boudy. Na jeho ploše se trochu osamoceně ztrácejí tři kulovité hroudy velikosti menších tenisáků. Každá je jiná, u každé je trocha špenátu, polity jsou máslem a posypané nějakým sýrem typu parmezán. Máte dojem, že tohle jídlo vás určitě nezasytí. Knedlíkové hrudky jsou sice jen tři, ale když dojatě dojíte poslední sousto, zjistíte, že jste najeden dosyta. Navíc pokaždé, když je tam jím, tak jsou mírně odlišné od poslední návštěvy. Jsem zvědav, jaké změny doznají Tři knedle děda Hanče, až se tam půjdeme rozšoupnout příště. Už se mi sliny sbíhají.



Jiný skvělý knedlík na Hančově boudě servírují jako přílohu k martinské huse. Je z brambor, konzistencí mezi bramborovou kaší nebo ještě spíše škubánky a slaným pudingem. Podobá se tradičním klouzákům. Je exkvizitní - ne, mnohem lepší. Když jsem se paní domácí vyptával na recept knedlíku, bylo vidět, že jsem ji trochu zaskočil. Nakonec upřímně přiznala, že se jim ho v budní kuchyni ještě nepodařilo z prvotních surovin správně připravit, jezdí si pro směs za hranice do Drážďan.






Pár dní poté, co jsme se přistěhovali nastálo do chalupy, zaklepal večer u nás soused ze vsi. Že prý slyšel, že nemáme kočku, tak že nám nese dvě zrovna odstavená koťátka. Na obě jsme se zatím necítili, ale jedno jsme si vybrali. Mizera, ale vyrostl z něj krásný kocour.






Škála způsobů a kombinací je nekonečná. Kupříkladu „pečený čaj“. Pochopitelně, že to není z čaje! Je to ale opravdu procesem pečení směsi různého ovoce - a hlavně hrozinek! - s cukrem vzniklá marmeládovitá hmota s vmíchaným rumem, z které se později zalitím horkou vodou stává báječný „ovocný čaj“, dobrý i jako studený...
Stejný či podobné „čaje“ připravují hospodyně jistě i jinde, mne to štěstí ho poznat potkalo až tady na Krakonošově, tak ho připočítávám k plusu zdejších hor. Obdobná situace řetězení představ se bude týkat mnoha věcí, o kterých je zde řeč. Pro mne to bude už jen „jako v Provánsi“...




V Křížlicích, vsi o nějakých 130 trvale žijících obyvatelích, mají kostely dva - katolický a evangelický. To je na krkonošské poměry spíš výjimka než obvyklé. Křížlické kostely nejsou žádné malé kaple, ale poctivé jednolodní kostelní budovy s kůrem vybaveným varhanami. Oběma dominují solidní věže, z kterých se v příslušnou dobu rozléhá zvuk zvonů.
Evangelický kostel v Křížlicích jako by nabízel odkaz neobyčejných duchařských aktivit, které zde kvetly od poloviny 18. století zhruba do poloviny 20. století (spiritismus). Když nic jiného, tak pravidelné hudební léto zajišťuje zážitky, které byste nečekali zrovna v malé horské vsi.
Interiér křížlického tolerančního kostela není zcela obvyklý. Leckde si věřící zřizují různá udělátka, která mírní nepohodlí při dlouhých obřadech ve chladných kamenných zdech, na tvrdých podložkách, atd. apod. Nepamatuji si ale jiný kostel, který by měl parketovou podlahu. A ve vynikajícím stavu, pečlivě udržovanou, tak jako celý interiér ve dřevě. Má to příznivý vliv na akustiku. A podporuje to subjektivní pocit tepla z prostoru.



To místo má opravdu něco v sobě. Jestli to má co do činění s duchařinou minulosti, nevím, osobitý genius loci však zde na návštěvníka působí. V létě, v zimě.








Krásnou legendou Krkonoš je horský duch, který se vynořuje kdesi ze středověku ve fantazii lidí. Krakonoš, Rýbrcoul, Libercou, Rüberzahl, ale také pan Jan, pan Johanes, Zlatohlav, Řepočet, a zase Rubikal, Repicul, Rupizul, ale i Hrubykal a řada dalších jmen je dosazena za přírodní jevy a zvláštnosti Krkonoš. Pátrat po původním označení jakéhosi pohanského božstva nám nepřísluší. I tak jde o oblast fantazie. Onen Ur-Krakonoš musel však být pro člověka potřebným, když v jeho pověstech našel živnou půdu. Pro známost tajemného vládce Krkonoš vykonal zásadní kus práce německý spisovatel Praetorius, bakalář univerzity v Lipsku v 17. století, který začal vydávat jarmareční čtení o Rübezahlovi. České jméno Krakonoš se objevuje později, až v 19. století. Jde pravděpodobně o odvozeninu od antického názvu horského pásma - Corcontia - a jako první je do literatury uvedl spisovatel a dramatik V. K. Klicpera ve své básni „Krkonošská kleč“. Jméno krákonoš (psáno s malým k) se objevuje i v básni K. H. Máchy „Předlka“. Je pravdou, že toto jméno, ač umělé, velice rychle nahradilo různé Johany, Zlatohlavy či Řepočety a dostalo se do lidového podání. Tak vznikla v minulém století nejenom umělá literatura, ale i řada pověstí a lidových vyprávění, jejichž centru stál dobrý i zlý horský vládce Krakonoš. Tohoto Krakonoše najdeme v ilustracích mnoha knih, na obrazech, ale i v trojrozměrném provedení. Krakonošovy sochy zdobí města Trutnov, Janské Lázně, Hořice a mnoha dalších menších obcí.
Nejslavnější ze sochařských Krakonošů je každoročně znovu vytvářen - pokud počasí, tedy sám Krakonoš, že!, dovolí - ze sněhu na jilemnickém hlavním náměstí. Tradice byla začata roku 1909; v posledních letech sochu modeluje jilemnický výtvarník Josef Dufek (ročník 1947).


Jilemnice, únor 2012


Jilemnice, únor 2015, se Zvědavou uličkou

V neposlední řadě vstoupil tento moudrý duch i na televizní obrazovky jako večerníčkový seriál (1973-1984) na motivy vrchlabské spisovatelky Marie Kubátové. Vzhledem k tomu, že se toto posledně jmenované zpracování čas od času vrací na obrazovky, nebudou mé poznámky jen vzpomínkami důchodce. Všechny postavy jmenovaného seriálu mají nějakou charakterovou vadu. Není to v tomto ohledu klasická pohádka, kde Dobro a Zlo musí být od sebe jasně odděleno. Jako ve správném republikánském zřízení, navíc v době ovládané bolševickou ideologií, byl nejzápornější postavou představitel feudální vykořisťovatelské třídy - statkář Trautenberk. Vlastní jméno nemá jeho ozbrojený byť dobrosrdečný poskok - hajnej. Postava zmítaná mezi lokajskou poslušností plnit rozkazy svého nadutého zlomyslného pána a poctivým, byť lehce sentimentálním vztahem k horské přírodě. Trautenberkovy panské kaprice plní, byť s mrmláním a nerad, ale přece, pacholek Kuba. Je to pracovitý chasník, ale jeho hlavním zájmem je, kde by co sehnal k snědku. Nejkritičtější a nejvzdornější ze statkářových sloužících je Anče, kuchařka a děvečka pro všechno, která sekýruje všechny včetně Trautenberka. Uctivá je jen k pánu hor, Krakonošovi. Hlavním zájmem a cílem Anče je vytvořit si s  Kubou vlastní hnízdečko, čili dostat Kubíčka do chomoutu. To jsou postavy na straně lidí. Stranu hor zastupuje Krakonoš a jeho výzvědná spojka - sojka. O ní si nemusím dělat iluze, je to jen pták, který je poslušen instinktů, je to bytostně pták-hlásič. V pohádce ji povýšili na bonzačku. Budiž, „tvůrčí“ licence. Dlouho jsem se však nemohl vyrovnat s chováním pána hor. Trautenberk spunktoval nějakou kulišárnu proti Krakonošovi a ten v záchvatu hněvu odplatil statkářovi tak, že to odnesli částečně i jeho sloužící, byť třeba jen tím, že museli dát hospodářství do pořádku. Krakonoš na mne působí tak, jako ty hory, nerozlišují zlo a dobro, natož zlého a dobrého člověka, jako správné živly smetou vše, co jim stojí v cestě. To ale není pohádková spravedlnost, vítězství dobra nad zlem, že?






Jak je tohle zvířátko samo o sobě docela pohledné a jeho kožíšek je na omak heboučký, tak činnost krtků na svých pozemcích trpíme jen proto, že nejsme s to se jich zbavit.
Sice ve mně vždy trochu hrkne, když narazím na cestě na mrtvolku krtka, říkám si, brachu, co jsi zde na silnici pohledával. Pak si však vzpomenu na kopečky hlíny, znovu a znovu vznikající zrovna uprostřed pěšiny loukou, vždyť jsem mu je včera rozmetal, na kortouč důkladně lopatou naházel a k záhonu přisypal, a sentiment vyvane.
Z druhé strany, horám nevládne ani on, ani já, oba jsme poslušni vyšších zákonitostí, nějaká krtina v tom nehraje žádnou zásadní roli (doufám...). Ale stejnak, ty prevíte, víš, jak těmi tvými výsypkami trpí kosa nostra?!






Přichází náhle. Kocháme se jarní lahodou a pic! - už je tu horúčava, a to školákům zbývá ještě několik týdnů do začátku prázdnin. Jednoznačným znakem léta je okolnost, že mohu chodit bez ponožek již od rána. Taky nález pěkného křemeňáka možno považovat za okolnost, že lze již mluvit o létě. Jak nevzpomenout na Vančurův obrat „velikolepý měsíc červen“. To, když se vyvede, s dostatkem vláhy pro bujnou zeleň a dostatkem slunečního svitu, aby třešně a jahody už už dozrávaly. A pak týdny, kdy unikáte tetelícímu parnému vzduchu do úlevného chladiva stinné síně.
Léto budiž pochváleno!






Typickým znakem krkonošské kulturní přírody je louka. Dnes jsou květnatá luka již i chráněným fenoménem. Za jejich údržbu stát soukromníkům vyplácí určitou částku. Zanedbávání péče o travnaté porosty naopak sankcionuje. Většina soukromých vlastníků své louky udržuje, ať to stát nařizuje nebo ne. Prostě chtějí mít okolo svých chalup „hezky“.



Louky však v Krkonoších, především ve vyšších partiích nebyly odjakživa. Původní porost hor byl lesnatý, s proměnným zastoupením listnáčů a jehličnanů od dolních poloh po vrcholové partie. Louky jsou v Krkonoších umělým útvarem. Vznikly především v dobách kolonizace pohoří, kdy feudální majitelé zdejšího horského regionu pozvali obyvatele jiných hor, alpské Tyroláky, aby se zde usadili, zdejší hory zcivilizovali, čili aby hlavně jejich činnost v horách přinášela feudálním vlastníkům hospodářský prospěch. Ať už se jednalo o těžbu dřeva pro potřebu kutnohorských dolů, či těžbu rud přímo v horách. Chov dobytka na vykácených holinách byl následkem intenzivního kácení. A květnaté horské louky byly na světě.
Trend společenských soutěží se dotkl i našeho tématu, KRNAP organizuje akci „Miss louka“.
Louka je zajímavé téma, kterého se ještě trochu dotknu v kapitole ZAHRADA.




Ostružiny, jahody lesní a jahody trávnice. A maliny! Jděte k šípku se zahradními a o těch dovážených už vůbec nemluvme!














Dříve bývala jako zdroj mléka skoro v každé krkonošské chalupě aspoň koza. v lepších případech kravka. Takže měli vlastní máslo, podmáslí a tvaroh; většinou si horalé připravovali i vlastní domácí sýr, především kozí.
Dnes, abyste měli mléko, je nutný automobil. Buď, abyste si pro mléko a mléčné výrobky dojeli do obchodu, nebo pro rozvážku mléčných výrobků ze soukromé mlékárny dole pod horami, v Kunčicích, dnes jediné široko daleko.
Domácí syrečky, hořčáky a jiné tradiční krkonošské sýrové lahody zhotovuje sice pár nadšenců, ale běžně v distribuci nejsou.




Benecko dle svého turistického sloganu - „vzdušné lázně v Krkonoších“ - nabízí možnost strávit na horském vzduchu i některé bohoslužby. u kaple sv. Huberta u Jindrovy skály na Benecku, u kaple sv. Willibalda v Mrklově u starobince, u kaple Panny Marie Lurdské pod hřbitovem v Horních Štěpanicích a u kaple sv. Jana Nepomuckého u mostu ve Štěpanicích Dolních. Všechny čtyři kaple stojí v těsné blízkosti silnice. Projíždějící vozidla většinou ani nezpomalí, i když osádka vozidla často udiveně pozoruje shromážděné účastníky mše. Hluk motorů zvuk mešních písní na chvíli přehluší. Zpívajícím ani doprovodnému miniorchestru to nijak nevadí. Většina účastníků mše je soustředěna na obřad a míjející jsou pro ně dočasně pomíjející.


Mrklov

Prvomájová pobožnost u kapličky sv. Josefa Dělníka v lese u Stromkovic má oproti výše zmíněným mešním slavnostem ten půvab a přednost, že se odehrává ve stinném lese. Cesta, u které kaplička stojí, není silnice, ani silnička, ale opravdu jen lesní cesta, jejíž povrch umožňuje průjezd pouze těžké lesácké mechanizaci, terénním autům, traktorům a cyklistům. Lesáci rozumně v den mše cestu nepoužívají. Ti druzí, horští bicyklisté ve svých stylových pestrých trikotech, se neomylně vždy objeví a prostor před kapličkou zaplněný věřícími je pro ně nepřekonatelná překážka. Nezbývá jim nic jiného, než kola hodit na ramena a obejít shromáždění obloukem lesem v prudkém svahu. Zajímalo by mne, zda jsou to každoročně ti samí jezdci, kterým zbožné shromáždění nevadí, ba naopak ho považují za terénní zpestření jinak poklidného hltání kilometrů, nebo to jsou vždy noví, kteří o pravidelně zde konané mši nevědí, a jsou překvapeni nečekanou překážkou své jízdy. A rychle se ji snaží překonat, v očích rozpaky, někdy i lehký stud.




Stromkovice

Kdyby nespěchali za dalšími kilometry, spočinuli a vydrželi do konce obřadu, zjistili by následně, že nejen Božím slovem a tělem a krví Páně živ je člověk katolický. Pořádající farnost Jabloneček (Jablonec nad Jizerou) ví dobře, že láska (i k bohu) prochází žaludkem. A tak po skončení mše, kdy byla otevřena srdce a duše, jsou na opodál postavených stolech otevřeny krabice plné koláčků a jiných zákusků, odzátkovány láhve s vínem, o barelech s kávou a čajem a tácech chlebíčků nemluvě. Když jsem to před lety zažil poprvé, tak jsem si uvědomil, jak opravdu božsky to vypadá, když na čerstvém vzduchu chutná. Pánbůh zaplať a dobrou chuť!




Fenomén malých soukromých muzeálních sbírek se nevyhýbá ani Krkonoším. Dolní Štěpanice, Poniklá. A soused s Benecka si od nás odtáhl několik starých krumplů jako stoupací elektrikářská železa, mechanickou máselnici, co vyrobil děda, apod., že prý zakládá muzeum elektrikářství na Krakonošovsku. Fakt je, že onen Benečák bydlí v celkem moderním domě, který se ještě nestihl zanést patinou generací a jejich „harampádím“. My, co žijeme v chalupách (a domech), které jsou zaznamenány již na mapě z roku 1842, bychom mohli malá muzejíčka v našich obydlích otevřít „z fleku“. Nepotřebujeme si proto tahat do baráku nějaké nové staré cajky. Vlastně žijeme v takových miniskanzenech. Ostatně i náš věk se nezadržitelně blíží muzeálním parametrům.




Zařízení veleužitečné a často velmi krásné. Na kruháku na západním výjezdu z Vrchlabí jsme jednoho léta kroužili stále dokola jen proto, že zahradnická úprava středu byla tak úchvatná, že jsme se nemohli vynadívat. Jestli nás někdo pozoroval, tak musel pochybovat o naší příčetnosti.




Fascinace ohněm je archetypální. Ačkoliv strážcem ohniště, posléze krbu byla vždy žena, matka, tak pyromanské sklony mají spíše muži. Opravdu si nemohu vybavit nějakou žhářku, i když i tyto schopnosti ženám neupírám.
Mystérium ohně je tak silné, že ho nemohly obejít ani křesťanské církevní obřady. Každoroční zapalování velikonočního ohně před kostelem tak zažíhá v účastnících staré atavismy i nové naděje. Oheň občas překvapí svými proměnami: při podzimním pálení listí a větví mne udivil v podstatě obyčejný proces - var vody. Byla to však voda obsažená ve spalovaných větvích, která dosáhla bodu varu a ve formě bělavé pěny syčíc se tlačila ven z větve. V krbu zas někdy hořící poleno neočekávaně začne pískat a hučet. Vydržím se dívat do krbu dlouhé minuty.






Existuje několikero druhů vlašských ořechů, plodů ořešáku královského. Hlavní dělení je na papíráky a kameňáky. I když horal/horalka na ten poslední nadává, váží si obou dvou, kéž by jich nám pámbů do sytosti naděliti ráčil! Nejdřív celé ruce zahnědlé jak prsty notorického kuřáka. A pak těch zaklení při roztloukávání tvrdých uhýbajících skořápek!
Vedle ženského používání zralých ořechových jader do pečiva a cukroví, existuje ještě mužské zpracování ořechů a to ještě v nezralém stavu, kdy lze ořech snadno propíchnout naskrz. Po jistém procesu, který má mnoho soukromých variant, vzniká ořechový likér (z nezralých zelených ořechů). Chutě i obsah alkoholu se liší muž od muže, chalupa od chalupy. Mohou to pít samozřejmě i dámy. Na zdraví!







Pastýřská krajina krkonošských betlémů posetá kudrnatými bečícími stády může u někoho navodit dojem, že se na zdejších stráních provozoval především chov ovcí. Věc se má však jinak. Podle archivních dokumentů na Krkonošsku, každopádně na jižní, české straně, vždy dominoval chov hovězího dobytka, výrazně méně bylo koz a jen ojediněle se objevily ovce, ani na jednoho baču to nevydalo, zatímco pasáků koz a skotáků byly přehršle. Ovce jsou fenoménem především valašským, karpatským, na Krkonoších vládla kráva.
A co ty krkonošské betlémy plné beránků? Svoji roli sehrál určitě italský, svatofrantiškovský původ tradice jesliček, italské reálie zabydlující středověké a renesanční scény Nativitas (Narození) tamním dobytkem, čili jak se zpívá, že při betlémském salaši, pásli ovce Valaši... A asi taky další křesťanská symbolika, nemluví se o telátku či kozlíku ale beránku božím, že. Prostě, ovce a boží narození, to k sobě pasuje.
Z praktického, hospodářského hlediska se dokládá, že Krkonoše ovcím nesvědčily, vlna zdejších ovcí měla jen průměrnou kvalitu. Takže, jako obvykle, za vším jsou peníze.
Jiná záležitost je projekt započatý počátkem tohoto tisíciletí, „který by měl zastavit destrukci známých, estetických a velmi cenných, tak zvaných ,květnatých luk‘ a obnovit a zajistit jejich existenci. K tomu je využito zavedení pastvy ovcí, které nežádoucí, agresivní a nehezké byliny spasou až na drn, zničí je a i narušením půdy umožní rozvoj těch krásných, které se nedobrou péčí o  louky vytratily.“ se tvrdí v informaci KRNAPu. „Ovce moje ovce, máte zlaté zvonce“ se recitovávalo, ale jak vidno, ta kudrnatá stvoření mají i zlatý rozlišovací chuťový aparát v tlamičkách! Dokonce i zlaté oči, a disciplinu - dokážou určit, která bylina je nehezká a tu spasou, hezkou bylinou se pouze kochají. Neuvěřitelné!






Krkonoše jako ovocnářskou zemi zaslíbenou jsem si opravdu nikdy nepředstavoval. Když jsem se však vysoko v kopci octl v rozkvetlém ovocném sadu, měl jsem pocit, že jsem v ráji.



A když chrupky dozrály do šťavnatého lahodova v množství na rozdávání, vyslal jsem, ač neznaboh, vzhůru střelnou děkovnou modlitbičku. Zapomenuty byly předražené upatlané třešně natlačené v přepravkách supermarketů ve městech pod horami.



Lehce mne posléze zarmoutilo a udivilo, že ač soused neváhal k ovocem obsypaným stromům přistavit žebřík, aby si každý kolemjdoucí mohl natrhat šťavnaté dobroty podle libosti, úroda zůstala z větší části dílem neočesána, dílem přezrálá a nechtěná popadala na zem. k mému zděšení stejná situace se opakuje u jablek a u švestek. Kdyby bylo takové ovoce běžně k dostání za pár babek, tak bych to ještě pochopil. Dovozové, na pohled pro někoho lákavé ovoce je však sklízeno nezralé a podtržené plody dozrávají v kamionech a v umělém chemickém prostředí a výsledně jsou prakticky bez chuti a drahé. Ale dovozové! Jsou toho falešného ovoce v horských městečkách plné velkoprodejny zahraničních řetězců. A lidi to baští! Nejsou báječní?!

Možná bych měl říci, které ovoce z hor považuji za nejlepší. Mám svého favorita. Někteří ho považují za jeden z posledních snadno dostupných planých plodů v české krajině. Tedy vlastně ji. Když dostatečně dozraje je velmi tmavě rudá až černá. Její plody jsou kulaté, nanejvýš 1,5 cm velké peckovice. A je to venku. Ano, učarovala mi ptáčnice. Třešeň ptačí tmavá.



Plody této plané třešně patří k tomu nejsladšímu, co na krkonošských stráních nalézám. Proti gustu, žádný dišputát, ale všechny ostatní lesní a luční plody zdejšího kraje dám za dvě hrsti těchto černavých kuliček! Když si vzpomenu, co let jsem chodil nevšímavě okolo těchto omamných divošek, domnívaje se, že malé plané peckovičky nestojí za námahu, když soused přistavil žebřík k samoobsluze ze své velkoplodé chrupky! Někoho možná odradí poměr velikosti či spíše drobnosti dužiny a relativně velké pecky. O to žádoucnější je hlt sladké chuťově bohaté šťávy. Na české Wikipedii můžeme číst: „Zralé plody obsahují velké množství vitaminu C, pektiny, lehce stravitelné cukry, vápník, fosfor, železo a další látky nezbytné pro tělo. To vše má velmi příznivý dopad na krvetvorbu, růst kostí i zubů a očistné procesy. Plody jsou to zkrátka blahodárné.“ No, prosím!

Podmínky pro pěstování ovoce nejsou u nás na horách ani z daleka středomořské, byť i tam na jihu v 50. letech vymrzla polovina olivovníků, ale klima zde není ani jihomoravské nebo aspoň polabské. O dobrá jablka, třešně, švestky však na horách krkonošských nouze není.



Švestky pro jejich lahodu a nakonec i barvu můžeme považovat za fíky Krkonoš. Mnozí dokonce jim pro šťavnatost a snadnou odpreparovatelnost pecky oproti fíkovému „zrníčkovitému středu“ dávají přednost. Coby lokálpatriot velebím švestky. Fíky chválím. Kdo si na fíky potrpí, ten ostatně má možnost dost poctivé fíky (správně vlastně fíkovníky smokvoně) zahlédnout u několika chalup v Horních Štěpanicích. Nejsou to vysoké stromy, které jste viděli kdesi na Jadranu či jinde ve Středomoří, ale nízké keříky rostoucí v květináčích. To má své praktické opodstatnění: na zimu pěstitelé své fíkovníčky, obsypané zelenými plodenstvími, sykoniemi, zatahují do svých chalup, kde v síni přečkají nejtužší mrazy. Napřesrok v prvních stálejších teplých jarních dnech květináče s keříky vystrkají zpět na zápraží či do zahrady. Fíky v druhém roce dorostou do své zelenofialové zralosti.



Kdo to neviděl na vlastní oči a nevěří, ať tam běží. U paní pěstitelky Úžasňákové na horním konci Horních Štěpanic může případně při dobré konstelaci hvězd získat i aplégr smokvoně.

Zmíněná veskrze šikovná paní zahradnice nám ukázala ještě jednu rostlinu, kterou známe z teplejšího jihu a na krkonošských svazích bychom ji neočekávali. Při stěně dřevěné stodoly pěstuje dva štoky vinné révy. Tak velké vinné listy jsem nikde jinde neviděl! Réva se kvůli listům jistě nepěstuje, ale oko si přijde na své. Nás tento příklad přivedl k tomu, že jsme na zápraží při opravě dlažby nechali jedno místo mezi kameny volné a umístili tam sazenici révy od švagrové z dolního Pocidliní. Očekávali jsme, že révové šlahouny budou vytvářet jakousi zelenou ozdobu mezi a nad okny chalupy. To se nám splnilo. A jako bonus od pátého roku po zasazení ob rok na keři dozrává úroda báječně sladkých hroznů. O lisování neuvažujeme, na to je hroznů málo, ale že budeme zobat pár kilo u horské chalupy vypěstovaných hroznů - o tom se nám ani nesnilo! Révový keř obsypaný hrozny, pod ním trs rozkvetlé levandule a vedle v květináči keříček fíkovníku smokvoně s několika slušně narostlými fíky - žánrový obrázek z Krkonoš doslova jako víno.






Druh malých velkých chemiků v utajení, kteří jsou však nejšťastnější, když se můžou se svými originály pochlubit. Jejich kombinace jsou někdy velmi osobité, třeba rybízo-malinové víno Jardy Úžasňáka bylo úžasné. A vínovice z hroznů vypěstovaných v Horních Štěpanicích neměla chybu.




V mnoha chalupách je po nich dnes jen prázdný prostor. Drahá polovička vzpomíná, jak se u nich jednou za čas sešli příbuzní, každý přinesl svoji nádobu s těstem, nadělali se koláče a sázelo se do pece.




Podzim je dost nevyrovnané období. Na jednu stranu moc rychlé. Ani si pořádně neužijete do teplých až zářivých tónů náhle vybarvených korun stromů a už musíte spadané listy shrabovat. Dým spalovaného listí někomu čpí, jinému voní. Druhá tvář podzimu jsou pomalé až nehybné dny, tiché, mlhavé a deštivé. Kocour udiveně zírá na studící ranní jinovatku. A zas ty nutné ponožky!






Jako náplava v Krkonoších mám do některých oblastí zdejšího života vstup jaksi zakázán, každopádně velmi ztížen. Byť mi ho zdejší příbuzní počínajíce manželkou roky pomáhají prostoupit. Marně. Z řady dejme tomu Hendrychů někteří jsou příbuzní, někteří ne, ani vzdáleně. A to ani, když žijí v jedné vesnici.
Pátrání v minulosti ztěžuje navíc skutečnost, že se pohybujeme v oblasti, kde vždy žilo velké procento německy mluvících obyvatel, takže psaná podoba např. jména Šír mohla být Schürr nebo Schier, ale i Schir, atd. Ze známějších jmenovců z regionu uveďme aspoň pár Šírů: Jaroslav Š., *1871, Branná, učitel; Josef Š., *1859, Horní Branná, pedagog, spisovatel, regionální národní buditel; Josef Š., * Křižlice, současník předešlého, také učitel a spisovatel. Rodina Schierova je spojena založením boudy Dvoračky (Hofbaude).




Oproti jihofrancouzskému Provensálsku se jezdí do Krkonoš celoročně. No, vlastně období sychravých dní konce podzimu, bezsněžného začátku zimy a studeného začátku jara ani do Krkonoš příliš obdivovatelů nepřitahuje. Škoda pro ně. Naštěstí pro nás, místní nelyžařské zalezlé jezevce, zdejší hory jsou cílem městských nájezdů především v zimě. Ostatní období jsou prostorem pro pěší turisty a ty, co se kochají krajinou při procházkách. Ve Václaváky čili trasy s procesím, nadměrným počtem turistů všeho druhu, se proměňují naštěstí prakticky jen některé hřebenové a vrcholové partie. Pokud někdo tvrdí, že jezdí do Krkonoš za krásnými výhledy, tak to lze akceptovat a souhlasit s obdivovatelem panoramat.


Od Violíku ke Zlatému návrší

Ale když řadový turista vyráží za původní horskou přírodou, tak si myslím své. V Krkonoších je, pochopitelně, i plno dalších fenoménů, za kterými stojí se sem vydat. A místní, pokud o ně stojí a udělají si na ně čas, je pak mají v podstatě gratis takzvaně přímo pod nosem.

 
 
 
 
 
 




Závěr předvelikonočního postního období se na horách často kryje s koncem lyžařské sezóny. Pro většinu obyvatel to nepředstavuje žádnou komplikaci, natož problém. Dokonce i mnozí praktikující katolíci to zde řeší podle vzoru nejmenovaného břevnovského opata: s výjimkou přijímání krve Páně se vínu důsledně po celou postní dobu vyhýbá - pije jen pálenku a černé pivo. Co ale s tím skopovým? Půst od masa je předepsaný v křesťanském okruhu pro dospělé katolíky mezi 16. a 60. rokem pro všechny pátky roku, nejen na Velký pátek, den Kristova ukřižování. Ježíš s tím zřejmě také žádné problémy neměl. Jak si každý může v evangeliích přečíst, podle židovské tradice si skopovou krmi Nazaretský dopřál právě v pátek.

A to je zrovna den, kdy na Benecku na zakončení zimní sezóny jedna šikovná rodina Na Sychrově pořádá >>Tradiční sousedské posezení<<. Je to takové gastronomické pozdně odpolední suaré, jehož vrcholem je skopové. Pan otec, který sousedy obsluhuje u stolů, při objednávce říká: „Tak taky ovci, že.“ Z vlastního chovu. Maso marinované, pečené, s bramborami šťouchanými se špenátem.



Kdyby Ježíš jezdil lyžovat do Krkonoš, určitě by na takovou dobrotu na Benecko přijel. Nejedl jsem lepší skopové!




Dobrý soused, nejlepší vohrada, praví jedno rčení, které má platnost jistě nejen v Krkonoších.




Na chalupu k babičce do Krkonoš jsem se těšil z mnoha důvodů. Mimo jiné i proto, že jsem se tam vždy báječně v klidu, v tichu vyspal. Když jsem se do Krkonoš natrvalo přestěhoval, už se na to sice tak jako dříve těšit nemohu, ale byl by to hrubý nevděk, kdybych tvrdil, že spánek zde už není báječný.




Historie „blouznivců našich hor“, spiritistů, duchařů, po staru „duchavěrců“, má dodnes nádech, možná i patinu něčeho senzacechtivého, dá-li se vůbec mluvit v této oblasti o chtivosti. Tajemno, to ano. V Jestřabí na Jilemnicku vzniká první spiritistický spolek, známý jako „Sbor sv. Václava“.

Z encyklopedie KRKONOŠE, BASET 2000, Ivo Chocholíček, kapitola Spiritismus:
„Průběh seancí měl lidovější, přirozenější charakter. A snad právě proto došlo ve zdejší krajině až k lavinovitému projevu mediumity. Boha tu brali za určitou duchovní sílu, která odpouští, ale netrestá. Peklo jak říkali, si každý nosí sám v sobě.“

Z časopisu Krkonoše L. Dušek:
„Podle vyprávění paní Adlofové (nar. 1932) se v Horních Štěpanicích spiritismu věnovala hlavně rodina Kynčlova a lidé bydlící ,Na Zákoutí‘. V období ČSR a během 2. světové války se Zákoutečtí pravidelně scházeli za účelem ,duchaření‘. Právě světnice v domě rodiny Kynčlů byla místem setkávání


V téhle hezké chalupě to mělo být

,duchařů‘. Přibližně jednou za měsíc se zde konaly seance, kterých se účastnilo vždy asi dvacet lidí ze Zákoutí a nedalekých Křižlic. Paní Adlofová vzpomíná, že za války seance ze zvědavosti pozorovala spíše ,z povzdálí‘, ale coby dvanáctiletá dívenka intenzivně vnímala ovzduší nasáklé tajemnem a prosycené čímsi vskutku nadzemským. Zajímavé je, že pan Kynčl se seancí neúčastnil, poněvadž na spiritistické učení nahlížel skepticky, ba i klepal na čelo. Zatímco jeho čiperná manželka duchařské dýchánky vedla a jeho čtyři dcery při nich představovaly klíčové postavy, raději odcházel navštívit přátele obdobného smýšlení. Po válce se ,duchařit‘ přestalo nebo tato činnost probíhala v tajnosti. Okolí, tedy nespiritisté, štěpaničtí katolíci a křižličtí evangelíci se na Kynčlovi a spol. dívali ,skrz prsty‘ a nezřídka kdy utrousili poznámku o duševním zdraví určenou tamním mediánům…“




Osobně jsem se dodnes nesetkal se žádnou živou známkou spiritistické praxe. Dílem asi proto, že to bývala/je činnost, s kterou se dotyční spíše uchylovali/uchylují do soukromí, dílem však proto, že dnes je již v této zájmové oblasti možno neomezeně provádět prakticky cokoliv. Různých sektářů, okultistů, satanistů, záhrobníků, apod. je v médiích a po ulicích tolik, že nějaký poctivý blouznivec-spiritista vás v podstatě ani nezaujme a nepřekvapí.




Ve srovnání se světlým kamenem zdí a červeno-okrovými prejzy, které převažují v provensálském vesnickém, ale i městském prostředí, je krkonošský stavební projev vrcholem individualismu, rozmanitosti, i když zůstaneme u tradičního roubeného stavení. Když ničím jiným, tak různou barevností lišící se chalupu od chalupy. Nová stavení s novými technologiemi a materiály pak nerespektují vůbec žádná omezení.
Vlastně - nově postavené roubenky jsou těmi nejunifikovanějšími stavbami. Snaží se vypadat jako tradiční roubenky a většinou i takové snad jsou, technologicky. Vnějším vzhledem však jakoby se skoro bály projevit nějakou osobitost. O veselé originální barevnosti ani nemluvě. To by ostatně příslušné stavební orgány ani nepovolily, na originalitu nejsou normy. Jaksi z podstaty věci.

 




Na Benecku je oproti Štěpanicím třeba nosit o jeden kabát více. Tento výrok, ačkoliv neupřesňuje, zda se jedná o Dolní či Horní Štěpanice, takže může jít o 200 m, ale také až 400 m výškového rozdílu, ilustruje letitou zkušenost zdejších obyvatel. Obdobná rčení existují pro mnoho dalších krkonošských lokalit, kde od nejspodnější po nejhořejší chalupu či již boudu je nutno vystoupat řádově až stovky metrů nadmořské výšky.
Nenarazil jsem však dosud na úsloví, které by zobecňovalo další horáckou zkušenost - častý jev inverze čili teplejšího vzduchu v horních polohách oproti chladnějšímu v údolích.




Jsou dva základní druhy trávy tady na horách. Ta která se musí kosit a ta, která nemusí. K té druhé patří taková ta hebká, dlouhovlasá tráva v lese, co se na ní tak báječně leží. K prvnímu druhu pak především tráva, která je na vašich pozemcích. Pravda, na jaře se těším, kdy už vyraší a potěší vyhladovělé oko svěží zelení. Ale pak už je to až do zámrazu starost za starostí. Dokud byl dobytek, tak jí bylo málo. Síklo se prakticky všude, kde vám to říkalo pane. Zimy bývaly dlouhé a zvířata krmení vyžadovala denně.
Co už žádnou němou tvář vyjma psa a kočky nechováme, tak je tráva nerudovský problém, částečně řešený, jak je zmíněno v hesle BRAMBORY.








Mayle ve své miniencyklopedii Provensálska pod heslem TOURISTES polemizuje s kritikou existence turistů, pokazuje na to, že pochází především od jiných turistů, kteří by chtěli to které území mít zachovalé jen pro sebe. Připouští, že „jsou určité části světa, které turismus zneužil do té míry, že jsou nesnesitelné, ale Provence mezi nimi není“. Obávám se, že Krkonoše mezi nimi již jednou nohou jsou. Do té míry, že je nutno některé lokality dočasně uzavírat pro veřejnost, aby nebyly zcela zdevastovány a veřejnost vůbec pak měla co navštěvovat.
Mojí smutnou zkušeností je, že odpadky po horách a po dolách netrousí jen odjinud přišedší turisté, ale, bohužel, i turisté místní, domorodci, zvláště omladina, která z valné části již nemá a ani nemůže mít k místu ten úzký vztah, který pojil generaci prarodičů ke zdejší půdě a lesu, které je živily.
Ano, na mnoha příhodných místech jak obec tak soukromníci umístili lavičky, aby se kolemjdoucí mohl posadit a pokochat krásným výhledem. Požitek z posezení na takovém libém místě nám se ženou ale kazí stále se zvětšující množství odpadků všeho druhu (vajgly, papírky od žvýkačky a sušenek, kelímků od jogurtu, skořápek od vajíček na tvrdo, ba i celých rohlíků, plastových i skleněných lahví, tyto poslední mohou být i příčinou vznícení požáru!). Jistě, že nemládneme, takže někdo může namítnout, že je to nevrlost stárnoucích lidí, které rozčiluje, že na „jejich“ oblíbené vyhlídce a lavičce jsou stopy po botách na sedadle a okolo den ode dne více bezmyšlenkovitě odhozených odpadků. To už sem ti šmudlové nechtějí nikdy přijít? To už tu nejsou doma, kde, předpokládám, by jim jejich máma takový čurbes netrpěla?!
Mayle brání turismus s poukazem na to, že bez něj by se vesnický život ochudil. Bylo by zajímavé vědět, zda podobně uvažuje i v případě měst. Tvrzení, že absence turismu by městský život ochudila, nezní příliš přesvědčivě.
Příčina bude někde jinde. Vesnice se vylidnily. Dřívější lidnaté venkovské obce měly dostatečně bohatý společenský, chcete-li kulturní život, kterému turistický živel nechyběl v tom smyslu, že divadelní spolky, kapely, zájmová sdružení např. myslivci a hasiči, knihovny, církevní a světské slavnosti - masopust, Velikonoce, dožínky, zabijačky, Vánoce, výroční trhy s poutěmi, atd. apod., to vše existovalo a konalo se bez ohledu, zda byl přítomen dav procházejících či ubytovaných turistů nebo nebyl. Dnes prostě nejsou lidi. A nebo ale jsou auta, televize, internet.
Oproti Provensálsku jsou Krkonoše rozsahem celkem tak malé, že to obohacení života vesnic, obcí novodobými atrakcemi (agentury s oblibou používají výraz „atraktivity“) s přemírou hlasité hudební produkce, ohňostroji, laserovými efekty apod. zasahuje i do nezalidněných koutů hor. Klidná časně noční pohoda je po celé léto rušena byť dálkou tlumeným ale přece jen slyšitelným duněním diskoték ze středisek s neochuzených životem; totéž se opakuje i během zimní sezóny, kdy večerní, ba noční lyžování obohacuje prudce osvětlené a ducduc rytmy ozvučené sjezdovky.
Je to divné! Lidé jezdí do horské přírody, aby pak ji přehlušili umělým technicistním osvětlením a zvukem městské civilizace! Sociologové znají příčiny a důvody, ale nenabízejí řešení tohoto paradoxu.




Ve snaze přitáhnout více návštěvníků, předhánějí se turistické destinace v nabídce toho nejoriginálnějšího, jedinečného, unikátního, zcela ve stylu jarmarečního „Přistupte blíže a uvidíte, co jste ještě neviděli!“. A tak nám stále dokola předkládají zámky, hrady, náměstí, předměstí, rozhledny, hrobky, skály, propasti, vyvěračky, ponory, světce, zločince, atd. apod.
Ještě jsem se nesetkal s tím, že by někde deklarovali, že tam nic výjimečného, neobvyklého nemají, ale je u nich klid a nerušivo. Po tom ale většina dovolenkářů touží - odpočinout si od shonu běžných pracovních dnů.




Běžný milovník vína do svého enologického (pijáckého) cestovního plánu Krkonoše nezařadí ani omylem. Nelze se mu ostatně moc divit. Tradiční představa spojuje víno, vinnou révu s teplem, sluncem, dědictvím po římských legiích nebo aspoň Karlu IV. Legionáři Věčného města, ani Otec vlasti se do zdejší krajiny pokryté tehdy hvozdy, jak jinak než hlubokými, nedostali. Tady bylo Krakonošovo. A teplo a slunce - to zde má své dny.
Nicméně, bylo by velkým omylem považovat zdejší hory a podhůří za zcela vína prosté. A mám tím na mysli ne výše zmíněné úžasňácké zahradnické kouzlení či zákouťské hroznové výjimky potvrzující pravidlo, ale výrobky tradičních vinařství, od burčáku po slámové a ledové víno. Srdce i patro slavného císaře by se dobrou mírou potěšilo ve vinotékách většiny krkonošských měst a městeček. Z naší chalupy to máme nejblíže do Jilemnice. V městě s necelými šesti tisícovkami duší si můžeme vybrat mezi půl tuctem vinoték. Každá je zásobována jinou moravskou vinařskou obcí. A každá má příjemný koutek na koštování.
Vrchlabí není za Jilemnicí pozadu. Naopak - vzhledem k hojnému výskytu hostů, kteří dvanáctitisícové městečko pravidelně v sezóně mění na rušnou pražskou čtvrť, je počet vinařských výčepů početnější a nabídka vinoték kosmopolitnější.
Co by neměl vinařský fanda ve Vrchlabí vynechat? V ulici Sv. Čecha (že by svatý?) nedaleko centra se nad vjezdem do dvora klene nápis >>Moravská sudová vína<<. Od nepaměti se tomuto místu říká U Koláčků. Přejdete dvůr a nízkými dveřmi vstoupíte do ilustrace k dějinám čtvrté cenové skupiny a zapadlých přístavních krčem. Za vyřezávaným stolem sedí chlapi typu Krakonoš-námořník. Do skleniček jim zde čepují velmi pitelná moravská vína. Kdyby jen to. Na podzim zde pravidelně pořádají i opravdické vinobraní. Dvůr, přes který jste do této špeluňky přišli, je celý zakryt révovým loubím. Mohutné tažně se derou nad vraty do ulice a jeden z nich je veden pod přesahem střechy přes celou délku průčelí vedlejšího stavení. A není to jen zelená ozdoba, réva je obsypaná zralými zlatavými hrozny. Venku na ulici i po celé ploše dvora. Utěšený pohled! Když jsem počítal, kolik štoků vytváří zastínění dvora, našel jsem jen dva, ale dobře rostlé a šikovně vedené.
Ve dvoře stojí starý dřevěný vinařský lis. Velký dubový lis, vědra na mošt, olistěné loubí s hrozny nad hlavou hostů, bělavé stěny dvora - to není iluze jihomoravského snu, to je ideální kulisa pro realitu slavnosti vinobraní v lůně Krkonoš.
Jen dolej, páže, dolej výš!








Jako podmínka sine qua non života je tento element zastoupen spíš hojně než nedostatečně. Obecních vyhlášek omezujících používání vody k zalévání zahrad, napouštění soukromých bazénů, apod. ve srovnání s výzvami k ochraně před záplavami je podstatně méně. Ani tak horká a suchá léta jako bylo naposledy v roce 2015, nezpůsobila, že by prameny hromadně vysychaly. Vlastně nepamatujeme, že by v naší studni někdy nebyla voda. Frckelot! Je i v nejteplejším létě chladivá. o její chemický a zdravotní rozbor jsme nikdy nežádali. Chutnala nám vždycky a ke každému jídlu, tak buďme rádi a nešťourejme v tom.
V okolí je několikero veřejně přístupných zdrojů pitné vody - ostatně i neoficiální pěšina vedoucí přes náš pozemek se naší kašinky dotýká, na obrubě je pro žíznivé vždy připraven hrnek, ať vám slouží na zdraví! - z kterých lze uhasit žízeň a nebo i nabrat vodu do přinesené nádoby. Dva vyhlášené prameny vyvěrají u kapliček. Jedna v lesích ve Stromkovicích (viz heslo MŠE): ve třech klesajících stupních v dřevěných korýtkách stéká voda, z horního se pije, v prostředním se omývají ruce a v nejnižším nohy.



Druhé místo je také u mariánské kaple a to u silnice pod Horními Štěpanicemi. Kaple je vlastně postavena přímo nad místem, kde se tři prameny slévají v jeden, jak je možno vidět v podlaze průhledem mříže ve tvaru srdce. Spojené vody jsou vyvedeny ven do bazénku se zábradlím, k proudu vody se sestupuje po dvou-třech schůdcích. Výstavbu kaple financoval podnikatel Knobloch z nedaleké Jilemnice jako vděk za vodu, pro kterou si z města každý den zajížděl a vyráběl z ní znamenité limonády. Ke štěpanickému prameni se váže zázračné uzdravení jisté osoby z roku 1896 z nemocí pohybového ústrojí. Jiné informace mluví o léčivých účincích zdejší vody na kloubní nemoci, choroby ledvin a zraku. Já osobně již mnoho let při cestě kolem neopominu omýt si oči zdejší vodou, ale zrak se mi rok od roku horší, tak nevím. Každopádně, pro vodu si sem jezdí z blízka i daleka, mnozí s přívěsem plným kanistrů. Masírování médii o nezbytném pitném režimu s příjmem minimálně tří litrů vody denně se mohou podepsat i na tomto čerpání. Nezabrání tomu ani poukazování na fakt, že pramen se nachází přímo pod štěpanickým hřbitovem, čili že průsak z hrobů se může dostávat až do pramene. Nakonec, zkazky o živé a mrtvé vodě taky někde musely pramenit.






Libeček. Některé kuchařky ho dávají do kdečeho - do polévek, do brambor a rýže při vaření i do hotových jídel. Chutná i jako vařená zelenina. Rozumím lidem, kterým je jeho výrazné aroma nepříjemné až odpudivé. Já ho osobně mám rád, ani nevím, kdy jsem si ho oblíbil, možná v dětství, ačkoliv si to už nepamatuji. Ale pamatuji se, že mi mnohé pachy velmi vadily a že jsem s tím nemohl nic dělat. Bylo to mimo mojí vůli a rozumovou úvahu. Takže jsem rád, že zrovna vopich mi voní libě.




Tak jako opatrné a mazané divočáky zahlédnete málokdy, srnčí zvěř přichází na dosah jakoby zcela bez zábran. Je to tím, že nemáme psa ani pušku? Že na ně voláme směšně laskavým vábením „Na, malá.“?
Jejich plachost zmizela do té míry, že srna nechává odpočívat čerstvě vrhnutého kolouška v bramborovém záhonu těsně vedle naší chalupy.



Jsou to ovšem mrchy nevděčné, které celou zimu krmíme odřezky ovoce a zeleniny, přisypáváme jim zrní, podstýláme jim specielně pro ně nasušeným senem a které v době, kdy už mají všude na loukách a v lese čerstvou pastvu, klidně okusují poupata rostlin, které pipláme okolo chalupy. Na naše rozhořčené kšá, kšá! reagují jen udiveným pohledem, možná poodběhnou za nejbližší keř či terénní vlnu, odkud se záhy vrací pokračovat v devastaci našich záhonů. Snaží se nám to vynahradit tím, že (nejen) v zimě chodí až na zápraží vyvalovat na nás svá sentimentální kukadla. No, nedali byste jim?








Tuto kapitolku ať zahrádkáři raději nečtou, prosím.
Jak je u hesla KRKONOŠE zmíněno, jsou naše hory posety květnatými loukami. Milovníci rostlin na nich najdou od časného jara do nejzazšího podzimu stále co obdivovat. Ti znalejší mají v lukách neustále otevřenou apatyku i prostřený stůl.
Horalovi, hlavně však horalce to však nestačí. On/ona si musí vprostřed těch rozkvetlých luk zřídit zahrádku. Rozumíte tomu? Já tedy ne. Nebo mi něco uniká. Na zahrádce vám stejně nikdy nevyroste totéž, co roste samo na louce. Chápu, když si horal/horalka při své potřebě krásna (estetiky) přiblíží krásu květin až do oken chalupy či si ověsí převis střechy truhlíčky s barevnými květinovými kaskádami. Vypadá to báječně a rámuje to logicky lidské obydlí v prostřed přírody.
Ale proč pro toto své potěšení ničí louku, z které pučí, raší všemožná květena počínajíc z jara bledulemi, a třeba vratičem na podzim končíc.
Náš zahradník/zahradnice přeryje tento štědrý pažit, pečlivě vytrhává vše, co by konkurovalo jím/jí vsazeným ve zdejší přírodě mnohdy nepřirozeným druhům, které také „jen“ kvetou. Má to co do činění s archetypální potřebou člověka hrabat se v půdě, hledat? Násilnit přirozenost? Dokazovat si svou značně nejistou autonomii na přírodě?
Při všem obdivu ke zručnosti zahradníků a zahradnic a k nepopiratelným výsledkům jejich lopotění mi to celé jejich snažení přijde jako nevděk ke Stvořiteli. Jako bychom se stále vzpouzeli proti jeho vůli a moci a snažili si dokazovat, že my taky na to máme. Marně hledám v textu Genesis nějakou zmínku o tom, že by Adam v rajské zahradě si dělal ještě nějakou zvláštní soukromou zahrádku. To spíš vypadá na to, že je to ten trest po vyhnání z Edenu: „v potu tváře ....“. A člověk, naschvál, aby zmírnil to prokletí, si ho aspoň částečně pozměnil a udělal si z toho koníček, zahrádkaření.

Na závěr však připomeňme osud zahradnických pokusů Jana hraběte Harracha a řídícího učitele Buchara. U Martinovy boudy chtěli v umělé botanické zahrádce shromáždit ukázky všech krkonošských rostlin. Navíc ve své troufalé snaze chtěli do ní dosadit i květy z Alp a skandinávských hor, k pozdější introdukci ve zdejších horách. Nebudu čtenáře napínat. Jejich snažení, jistěže vedené těmi nejlepšími osvětovými úmysly, vždy po nějakém poměrně krátkém čase, většinou po zimě, smetla sama příroda, buď povodní nebo lavinou či zvěří. A okolní hory jsou stále plné krásných květin ve svých přirozených polohách.






Výsledek sklizně neovlivňuje tolik kvalita sadby, příprava záhonů, prohnojení, zálivka, postřiky, okopávka, atd. jako přítomnost zvířecích zájemců - zespoda hlodavci, zvláště hryzci, ze shora slimáci a především srnčí, před ní chrání jen skleník. Plot pro ně není překážka. Ožírají všechno s výjimkou pórku. Na ten zas útočí hryzci, milují tu nejjemnější bílou část, co mizí v půdě, rovnou do jejich zpropadených ozubených tlamiček!




Provensálské vinice pročisťuje pověstný vítr mistrál.
Na otevřených stráních kolem Vysokého nad Jizerou a Roprachtic to taky pěkně profukuje. To prospívá pěstování zdejší speciální odrůdy červeného hlávkového zelí. Jmenuje se - jak jinak?! - vysocké či roprachtické zelí. Četné zdroje tvrdí, že toto křehké červené špičaté zelí vyžaduje větrné polohy, kde vítr pomáhá pevně zatočit zelným hlávkám listy do charakteristického špičatého tvaru. A činí zelí křehčím.
Na stránkách jednoho z mála pěstitelů této regionální lahůdky se dočítám o účincích této tradiční místní plodiny: je proti rakovině, způsobuje duševní svěžest, odbourává stres, aktivuje mozkovou a nervovou soustavu, posiluje imunitu, snižuje cholesterol (jistě, že jen ten špatný), obnovuje vazivové tkáně, podporuje tvorbu červených krvinek, odstraňuje zácpu, podporuje odtučňovací kúru, podporuje střevní flóru, urychluje průchod potravy střevy, zvyšuje energii v buňkách a omlazuje je, posiluje srdeční sval, snižuje vysoký krevní tlak, selen obsažený v zelí má blahodárný vliv na naše libido a potenci, plodnost a produkci spermatu, upravuje nedostatečnou činnost štítné žlázy. Hotový elixír (nejen) mládí nebo aspoň krkonošský žen-šen! Též ale opravdu dobré zelí syrové i kysané.






Přináší do hor problémy se sněhem a lyžařské rekreanty, což je mnohdy totéž.




Vytrubování vánočních koled z věže hornoštěpanického kostela před půlnoční mší. Nezapomenutelný zážitek.





Koncem horkého léta 2015 jsme v záchvatu nesoustředěnosti ba nedomyšlenosti vyrazili za levandulí do náhorních plošin Provensálska. Využil jsem této situace k posouzení přímo na místě, jak dalece naše „Jako v Provánsi!“ odpovídá skutečnosti.
Mayle ve své provensálské encyklopedii má pod heslem Chèvre (Koza) postřeh: „Když zkoumáte jakýkoliv předmět, může to vést k neočekávaným klenotům poznatků.“
Potvrdili jsme si, že skutečnost přesahuje každou představu, ba každý sen. Někdy velmi příjemným, jindy nepříjemným způsobem, směrem.
Konstatuji, že ani jednou během našeho putování po vlastech provensálských jsme nezvolali „Je to tu jako v Krkonoších!“ Co z toho vyvozovat? Tak i tak, že...

A co jsme si měli myslet, když nás po návratu z náhorních plání Horního Provensálska u chalupy vítaly zrající hrozny bílého vína a rozkvetlý trs levandule?!

Jako v Provánsi! Přijďte pobejt!