Konec známého úsloví mi přišel na mysl, když jsem se začal seznamovat se soutěží na novou značku pražské zoo *1 s povinným motivem koně Przewalského.*2

Kůň an sich

Kůň sám o sobě je velký kulturní fenomén. Provází člověka již od pravěku. Starověk mu vystavěl skvělé pomníky jak výtvarné, tak literární. V řeckých mýtech byl kůň poslem nebo darem bohů. K nejznámějším patří asi Pegas, který sám byl synem boha Poseidóna a Medúsy.*3 Některé kulturně-společenské formace jsou na existenci koně přímo postavené - hunská říše, arabské chalífáty*4 a*5, mongolské chanáty, turecké sultanáty. Jiné naopak absence koně přivedla k pádu - např. předkolumbovské říše Střední a Jižní Ameriky. Bez jezdce ve zbroji na koni - rytíře (z německého reiten = jet na koni) - by snad středověk ani nebyl. I novověk do objevu parního stroje byl odvislý od síly koně tak, že byla použita jako fyzikální jednotka výkonu J. Wattem koncem 18. století. Po nahrazení tažné síly koně strojem, upadá význam koně až do období posledních desetiletí, kdy dochází k renesanci obliby koně jako sportovně-společenského fenoménu a v posledku terapeutického využití tohoto zvířete.

Zpodobování koně prošlo dlouhým historickým vývojem.

Symbolismus koně je velmi komplexní a mnohostranný. Kůň je spojován s dobrem i se zlem, jsou mu přisuzovány povahy mateřské i otcovské, je projekcí slunce i měsíce, života i smrti, života pozemského i zásvětního. V subtilnosti koně v symbolickém bestiáři převyšuje pouze had, píší autoři J. Chevalier a A. Gheerbrant ve svém Slovníku symbolů.

Zvláštní případ - bělouš

Pozorování koně, jistá nespoutanost jeho chování a vůbec jeho celkový zjev s vlající hřívou připomínající sluneční paprsky vedly starověké společnosti k tomu, že si koně zamontovaly do svých kosmologických představ jako součást slunečního mýtu. R. B. Claw popisuje, jak podobnost pádícího koně s rozšířenými nozdrami a vlající hřívou mohla připomínat představu oheň chrlícího draka. A tak se kůň stal vedle draka součástí ohňových-slunečních kultů.

Skutečnost, že bílé (případně světle šedé) vybarvení koňské srsti je méně běžné (až vzácné) než jiná zbarvení, vedlo k tomu, že běloušům - klisnám i hřebcům - začaly být přisuzovány výjimečné vlastnosti vůbec a jeho zjev byl spojován s nadpřirozenými silami*6, až dospěl ke zmíněnému spojení se slunečním kultem. Bílí koně začali být používáni při rituálních ceremoniích, ať jako obětiny nebo jako předměty uctívání. Kde se v příběhu, legendě, mýtu či jiné podobné souvislosti hrdina, prorok, světec, král, atd. dostal do situace, že používá koně (k tahu či pod sedlo) – ejhle, vesměs to bývá bělouš. Samozřejmě, že již výše zmíněný Pegas byl bělouš. Bělouši byli také koně, kteří táhnou oblohou vůz boha slunce jak v hinduistických, tak starořeckých mýtech a legendách.

V islámu je bílý kůň spojován se štěstím.

O šintoistické svatyni Icukušima (u torii /brány/ ze Tří slavných scenerií Japonska) se traduje, že každý kůň, který je svatyni darován, do pěti dní zbělá.

Bělouši se stali nezbytnou součástí náboženské a kulturní tradice prakticky všude, kde se kůň vyskytoval. Nejstarší buddhistická svatyně v Číně se jmenuje Chrám bílého koně - na bělouších měli do Říše středu dorazit první mniši nové nauky, kteří také zmíněný chrám založili.

Bílí koně hráli ústřední roli ve speciálním staroindickém, védském rituálu „ašvamédha“ – koňské oběti. Spíš než o náboženství se jednalo o zábor cizích území, kterých se volně pobíhající bělouš dotkl, a byl posléze skutečně obětován – sťat mečem. Šlo o proces, kdy docházelo skutečně k naplňování pozdějšího shakespearovského „království za koně“, byť mistr William svou hlášku použil v jiném smyslu.

Koním byla také určena speciální božstva. Jmenujme aspoň evropskou kontinentální keltskou bohyni jménem Epona, kterou jako jediné domácí keltské božstvo přejali od Keltů Římané. *8

O řeckém koni

Historku o lsti použité k dobytí Tróje zná většina laskavých čtenářů. Trojský kůň má od té doby dost pošramocenou pověst, kterou současné počítačové všiváctví dále přiživuje.

Proč k postavení dřevěného monstra byla vybrána podoba koně, proč nebylo zvoleno jiné emblematické zvíře? Býci a berani byli v táboře Achájců jistě přítomni také, buď jako tažná zvířata nebo jako živé konzervy/proviant, a figurují jako mýtická zvířata i v jiných bájích. Proč tedy zrovna na pláni před trojskými hradbami byl smontován kůň? Jak antičtí, tak novodobí autoři se shodují v tom, že při dobývání Troje hrál skutečný kůň nebo jeho podoba, emblém či název podstatnou roli (silné achájské jezdectvo, emblém koně na zbroji, obléhací věže kryté vlhkým koňskými kůžemi, místní názvy, aj.). Nemalý význam měla jistě i okolnost, že hlavní božstva zúčastněných stran – Athéna a Poseidón na achájské straně a Afrodíta a Apollón na straně trójské – byla s koněm nějakým způsobem spojována: Poseidón Hippios byl považován dokonce za koňské božstvo, koně mu byli dáváni jako obětina, taktéž i Athéně, jejíž jeden přívlastek je Hippia - Koňská. Poseidón koně tvoří-plodí*9, Athéna učí, jak koně ovládat, tedy jezdeckému umění.

Slavní pod slavnými

O koních, kteří byli používáni k jízdě, je samostatná kapitola Člověk na koni. Zde jen připomeňme několik věhlasných koní věhlasných lidí - bez nároku na historickou přesnost a posloupnost: Pegas (Perseus, Bellerofontés), Kanthaka (bělouš prince Siddhartha, pozdějšího Buddhy), Incitatus (Caligulou navrhovaný za konzula), Bucefalus (Alexandr Makedonský), Buraq (Mohameda vezoucí v Noční jízdě), Haizum (archanděl Gabriel na něm doprovázel Mohamenda při Noční jízdě), Šemík (Horymír), Sleipnir (Odin), Babieca (španělsky „hlupák“, andaluský bitevní bělouš kastilského bojovníka Rodriga Diaze, nazývaného El Cid Campeador), Rosinanta (Don Quichot), Vizir a Nickel (koně Napoleona I.), Copenhagen (kůň vévody z Wellingtonu; kůň byl pohřben s vojenskými poctami), Hektor (T. G. Masaryk), atd., – laskaví čtenáři jistě doplní tento letmý výčet o řadu dalších jmen, která jsem opominul či neznám.

Spjatost člověka a koně je doložena také přítomností koně v pohádkách. Těch setnutých koňských hlav a děsu v dětských duších!

Kam s kentaurem

Text o tomto stvoření je umístěn pod heslem JEZDEC NA KONI.

Vzájemnost

Zatím zmíněné role se týkaly vesměs koně, který lidem pomáhá žít, je ochočen a zdomácněn. Jediný dnes žijící (divoký*10) příbuzný/předek domestikovaného koně - asijský nebo také mongolský divoký kůň (Equus caballus przewalskii), mongolsky Takh, je naopak kůň, kterému přežít musí člověk pomáhat.

Obrovský nepoměr vzájemných služeb se obráží i ve výskytu obrazů koně divokého a domácího, resp. domestikovaného (Equus caballus f. caballus). Divoký kůň tvoří na znacích apod. jen zlomek. Řádově pouze jednotky (a můžete autorovi věřit, že se poctivě snažil vydolovat z nejrůznějších zdrojů*11 co největší množství ukázek), takový je počet značek s motivem divokého koně oproti stovkám, tisícům značek s koněm domácím, je víc než výmluvný poměr-nepoměr. Za upozornění stojí logo ITG, mezinárodní organizace pro reintrodukci Takhi – černobílá svižná kresba s tradicí pravěkých maleb i východoasijské tušové malby.

Je zajímavé, že mezi značkami zoologických zahrad je druh kůň víc než řídkým jevem. Hojně je sice zastoupena zebra, ale to je jiný druh rodu koňovitých, stejně tak osel, který je jako námět vytěžován také relativně často. Ale kůň je kůň. Loga zoologických zahrad s pouhým koněm jsou vyložené výjimky. Dokonce se zdá, že značka pražského zoo v rámci WAZA (Světové sdružení zoo a akvárií) je co do své náplně unikátní. Respektive byla. Dnes, ke konci roku 2011, je, bohužel, jediná značka zoo s motivem divokého koně minulostí.

A teď se rozhlédněme po mnohohlavém stádu koně domestikovaného na erbech i ve značkách.

Trocha koňů v heraldice

Motiv koně nemůže ani zdaleka konkurovat královským heraldickým zvířatům – lvu a orlovi. Mezi českou šlechtou napočítáme stěží tucet rodů, které mají v erbu koně (pro náš případ nerozlišujeme, jestli je kůň celý, půlený, nesedlaný, s ohlávkou, okřídlený, atd). Ani státní a městská symbolika se sólo koněm není zas až tak početná. Množství by jistě podstatně narostlo, kdybychom započetli symboly s jezdcem, ale to pro účel našeho článku – co se dá grafickodesignérsky dělat s motivem koně – nejde.*12.

Emblém koně se objevuje v souvislosti s legendami okolo migrace Sasů na britské ostrovy a vznikem anglického národa. Dodnes je bílý kůň heraldickým zvířetem několika území anglosaského okruhu.

Mytologický kůň je spojován ve zmiňované oblasti i s ozdobami lomenic statků v podobě koňských hlav. Podle etnografů jsou to pozůstatky pohanských náboženských praktik.

Koňské hlavy jako ozdoba štítu statku v severním Německu, Mecklenbursko-Přední Pomořansko

Koně na úřadě, v kyberprostoru, atd.

Přejdeme-li ke značkám, logům apod., octneme se ve světě, který přímo vyznává kult koně. Motiv koně najdeme ve znacích a logách napříč kulturami, společenskými vrstvami, profesemi. Někdy jako symbol, někdy je to spíš ilustrace či popis. Poučit se lze jak z těch efektních, tak i z těch nenápadných a dokonce z těch zjevně kulhajících. Příklady ukazují známý poznatek, že je složité být jednoduchý. Vídeňská obrazová třída 3.3.1 (Koně) v databázi ochranných známek platných v ČR na Úřadě průmyslového vlastnictví registruje skoro 1 200 položek. I když odečteme značky s jednorožcem*13, chybně zatříděné sem místo do třídy 4.3.9 (Bájná zvířata, Jednorožci), a také všechny Pegasy, kteří sice jako koně jsou zobrazováni bez výjimky, ale ve smyslu Vídeňského třídění patří do samostatné třídy 4.3.5 (Bájná zvířata, Okřídlení koně, jmenovitě Pegas), i tak zbývá několik set v Česku registrovaných značek s koněm v přepestré škále provedení.

Google nám nabídne podle zadání okolo jednoho milionu variací značek s koněm. Když seškrtáme opakující se řešení a pro náš případ zcela nevhodná grafická zobrazení, stále máme k dispozici několik set tisíc variant, jak ztvárnit motiv našeho dávného zvířecího pomocníka v užité grafice či jinak designérsky.

Závěr

Takže vlastně problém při navrhování nového loga s motivem koně, třeba zoologické zahrady Prahy (a celé CI), je spíš netrefit se ve svém svatém tvůrčím nadšení do již někde používaného řešení. Ale i tohle lze nechat koňovi, ten má přece větší hlavu.

P. S.: malý koník, velká hra

Význam role koně v civilizaci člověka dokazuje i existence figurky koně v jedné z oblíbenějších her světa - v šachu. Za samostatnou studii by stál rozbor toho, proč se v některých jazycích tento herní kámen jmenuje a zobrazuje jako samotný kůň a v jiných zobrazuje jako jezdec na koni a také se jezdec nazývá; v některých jazycích figurka představuje koně (většinou tedy jen hlavu a krk koně) a jmenuje se jezdec. Některé jazyky používají – tak jako je tomu v češtině – oba názvy pro figurku samotné zvířecí hlavy s krkem. Na téma šachový kůň viz též odstavec v závěru textu hesla Jezdci.

A pochopitelně, malí konící jsou i velikou hrou dětí.

Poznámky:
*1  Původní článek byl psán v roce 2009

*2  Způsob psaní "převalský" nebo dokonce "Převalského" mi nejde přes klávesnici; kůň je pojmenován po svém objeviteli - plukovníkovi ruské carské armády a geografovi Nikolaji Michaljevičovi Prževalském. Tato podoba jména je z přepisu ruského originálu - Prževalskij. Druhá korektní verze - Przewalski - vychází z faktu, že rodiče objevitele byli Poláky a latinkou psanou verzi jména není třeba počešťovat. To, že se polské prz vyslovuje jako př, nezakládá oprávnění měnit psaní jména, to je čechismus jak Brno... Polský pravopis respektuje také latinský název druhu.
Zde budiž zmíněna legenda, kterou podporuje nápadná podobnost, že N. M. Prževalskij byl biologickým otcem J. V. Džugašviliho-Stalina.

*3  Různé báje, různé verze - matkou je sice vždy gorgona Medúsa, ale způsob zrození je rozdílný, byť vždy nepřirozený - jednou vyskočil Pegas z těla dekapitované Medúzy, podruhé vyskočil ze země, na kterou kápla Medúzina krev.

Zrození Pegase z krve-hlavy Medúzy, lekythos s bílým podkladem, přisuzováno malíři Diosphosovi, 500–450 př. l.

 
Jakožto božský zrozenec byl Pegas zvěčněn umístěním mezi souhvězdí.

   

Výřez z hvězdné mapy se souhvězdím Pegas, tak jak je vidět na obloze (nahoře) a o 180° otočená obrazová projekce (dole),
vpravo z hvězdného atlasu Urania, vydaného v Londýně roku 1825.
Za hlavou Pegase vykukuje hlavička minisouhvězdí Koníčka (Equuleus), které je interpretováno jako hříbátko Celeris, bratříček okřídleného koně Pegase.
Posel bohů Hermes jej daroval Kastorovi, dvojčeti Polluxe.

 
*4  Mohamed při své slavné Noční jízdě z Mekky do Jeruzaléma a do Nebes jede na okřídleném koni s ženskou hlavou

*5  Kůň je dar Boha člověku. Arabské přísloví

*6  Připomeňme také názor některých etnografů, že bílí koně požívají úcty a vážnosti proto, že bílá barva je spojována s (moudrým) stářím, s blízkostí přechodu do jiného světa čili kontaktem s mystičnem.

*7  Jméno koně sv. Václava se nedochovalo, legendy jen praví, že byl strakatý, strakoš, dnes bychom řekli asi pinto, jiné texty mluví o běloušovi; je pravděpodobné, že jezdil na více koních; oproti tomu ovšem známe přesně koně, podle kterého sochu komoně národního světce modeloval Mistr Myslbek – byl to hřebec Ardo.

Socha jezdecké předlohy sousoší sv. Václava je dnes v zahraničí, zdobí jedno náměstí ve východoslovenských Košicích.

 
*8  Byla uctívána jako domácí božstvo chovatelů koní, obecněji také jako bohyně hojnosti a prosperity. Ve vojenských oblastech Rýna a Dunaje ji vzývali velitelé jezdeckých oddílů římské armády, měla ochraňovat jezdce a jeho koně. V českých zemích byla uctívána obdobná bohyně jménem Kotys.
Na ostrovech je její obdobou velšská bohyní koní Rhiannon (a podsvětí; představuje síly přírody), která - jak jinak - rajtovala vždy na bílém koni.

*9  Poseidon zplodil Pegase (s Medúzou) a Areiona (s Démeter Erinys). Areion je nesmrtelný kůň, který byl nadán schopností mluvit lidskou řečí.

 
*10  Mustang a australský brumby jsou koně zdivočelí. Ohledně tarpana proběhlo několik částečně úspěšných pokusů vypěstovat nově tento v minulém století vyhynulý druh divokého koně z polského primitivního plemene konika.

*11  Šáhl v nouzi i do vlastní tvorby…   Soutěže na nové logo pražské zoo v roce 2007 a v roce 2011 přinesly mj. několik dalších zajímavých ztvárnění „převaláka“. Více k tématu značek zoologických zahrad lze nalézt mezi Příležitostnými články v kapitole Loga zoo (článek Zvířátka a ředitelští).

*12  Výjimku jsem si dovolil v případě Odina na Sleipnirovi, nordickou verzi osminohého koně mi bylo líto nepřipomenout.

*13  Byť bájné zvíře, tak je zobrazován jako sudokopytník, tedy jakýsi druh jelena, což je o řád jiné zvíře než kůň.

*14  O známých tančících koních si obě země myslí, že jsou součástí jejich historie. Rakušané je dříve měli na svých šilincích, ale na eura si je nakonec nedali. Lipica, domov proslavených bílých koní, leží na území Slovinska, které původně spadalo pod Rakousko-Uhersko a mezi první a druhou světovou válkou bylo italské.
Rakousko se na konci 90. let dohodlo po složitých jednáních s Itálií, že se stane oficiálním majitelem chovného plemene lipicánů. Slovinci to však odmítli akceptovat

Původní text byl napsán v září roku 2007 a publikován ve Fontu č. 96/6/2007 pod stejným názvem.

Zde uvedený text je jeho pozměněnou a značně rozšířenou verzí. Obrazový doprovod je doplněn reprodukcemi v různých částech článku.

Přepracovaná verze vznikla na podzim roku 2011.