K výbavě deskových her patří i figurky. Figurky vedle více či méně pasivní existence coby herní materiál vedou i samostatný život. Pojďme se trochu projít tímto směrem.

Loutka, panenka, figurka, figurína či model a také maska*1 jsou pomůcky, kterými se člověk dorozumívá s okolním světem „jiným způsobem“. A pokouší se, obrazně řečeno, šáhnout do ohně a nespálit se. Zástupná funkce figurek je nepřehlédnutelná.
Pejorativní, negativní význam některých pojmů výše vyjmenovaných ve smyslu „být něčí loutkou“ je až odvozený a vztahuje se, jak laskavý čtenář jistě nahlédá, k nízkému, parazitickému, utilitárně manipulativnímu zneužívání člověka člověkem, s kterým je s původním fenomén loutky v příkrém rozporu.*0

Vznik a pravěk loutky

Za vznikem fenoménu „loutka“ lze tušit snahu pravěké lidské bytosti čelit okolnímu neznámému, člověčí kmen ohrožujícímu světu a pokud možno si ho naklonit na svou stranu. Používání figurek jako prostředníků mezi světem živých lidí „zde“ a světem sil a bytostí „tam“ dokládají odborníci nálezy u různých etnik po celém světě.
Neudiví tedy, že loutkám podobné figurky jsou nalézány v hrobech šamanů, v jejichž referátu byl kontakt s temnými, nebezpečnými silami a jejich ovlivňování.

Víc jak 10 tisíc let staré japonské hliněné, vesměs antropomorfní sošky zvané „dogú“ figurovaly v obřadech sympatetické (na vnitřní podobnosti založené) magie - na sošku se během obřadu přenesly neduhy nemocného a zničením sošky mělo dojít k uzdravení člověka. Sošky dogú pro své kypré tvary dle odborníků naznačují spojení s plodností.

Lze si představit,*P že většina pravěkých Venuší plnila obdobnou funkci, že sošky plodnosti alias Bohyně Matky nejenže symbolizovaly ony mohutné síly (přírody)*W, ale byly přímo prostředníkem, médiem, který člověku umožňoval se s nimi vyrovnat, ba s nimi komunikovat.

<

Středověk a jiné

Je pochopitelné, že židovství/křesťanství se stavělo negativně k „pohanskému“ používání a uctívání sošek, idolatrii, a postupovalo nemilosrdně proti tomu. Ze Starého zákona (Staré smlouvy) stačí připomenout, jak ztrestal Mojžíš uctívače zlatého telete (Ex 32,1–35). Novozákonní (novosmluvní) nemilosrdnost (některých) vyznavačů milosrdného Ježíše vůči jiným (a mnohdy také křesťanům) je snad dostatečně známá, např.:

Zároveň zmíněné monoteismy nabízely promyšlenější způsoby kultu, které nebylo tak snadné potlačovat ničením jeho hmotných modloslužebných prostředků. Slovo, ideu, lze zničit pouze odstraněním jeho hlasatele, v dalších souvěrcích však idea trvá dál. (Však se také horlivci snažili jinověrce vykynožit do posledního nemluvněte...).

Dovolme si úvahu, že přenesením a soustředěním kultu na jediného boha a Mesiáše byla vytvořena figura, (imaginární) loutka svého druhu, do které a skrze kterou šlo projektovat a komunikovat veškeré pocity, které dříve směřovaly na mnohé četné různé idoly.

V židovství se to podařilo víceméně udržet v původních intencích. V křesťanském okruhu se to posléze jaksi zvrtlo a misionářská neukojitelnost tím, že se snažila pohltit, absorbovat a monopolizovat všechny duchovní projevy, tak začala provozovat v podstatě to, proti čemu brojila - všechny ty kulty svatých, svatých ostatků, apod. jsou zcela proti původní křesťanské myšlence - aspoň tak jak je prezentována ve svých základních textech.

Od této úvahy je jen krůček k otázce, zda jsou lidské bytosti samy sebou nebo loutkami něčeho/někoho nad či pod nimi? Ostatně základní filosofická otázka od počátku zněla „Odkud jdeme, co jsme a kam jdeme?“, což je jen trochu jiná formulace předešlé úvahy a otázky. My se ale přidržme přízemních, hmotných projevů fenoménu loutka.

Loutka socha a naopak

Naskýtá se otázka, jaký je rozdíl mezi sochou a loutkou. Je to ve velikosti? Pakliže ano, kde je ta mez, kdy jedno přechází v druhé a naopak? Nebo je to ve funkci a výtvarná stránka je jen bonus navíc? Takto nahlíženo bychom do okruhu našeho zájmu měli zahrnout i většinu sochařských výtvorů starověku, neboť jejich umělecká stránka čili to, proč je většinou obdivujeme dnes, byla tehdy druhořadá; primární byla rituální a symbolická funkce. V principu tedy není rozdílu např. mezi malou dřevěnou šamanskou soškou zvířete a velkou kamennou sfingou v Gíze, či mezi drobným kykladským idolem a několikametrovou moai z Velikonočních ostrovů. Je rozdíl mezi cínovými vojáčky H. Ch. Andersena a terakotovou armádou císaře Čchin? Sochu Davida na florentském náměstí della Signoria, ačkoliv je obmyšlena nemalým symbolickým obsahem*D, za loutku se zástupnou funkcí však považovat bude dost sporné. Že by tou hledanou hranicí bylo to, zda socha byla/je určena k reflexi, a s ambicemi ovlivnit pouze diváka „tady a teď“?

Matrjoška aj.

Na hranici mezi soškou, panenkou, loutkou a něčím, co se vzpírá přesné definici, se nalézá výtvor, spojovaný s ruským folklórem - známá matrjoška, několikadílná dutá soustružená dřevěná skládací figurka, vně pestře malovaná původně s ženským obličejem. Pojmenování je zdrobnělina podle ženského jména Matrjona, zjevně rusifikace latinského matrona potažmo mater čili matka. Matrjoška je tak symbolem mateřství a plodnosti. Vzhledem k těmto konotacím plní často funkci talismanu. Budiž připomenuto, že původ matrjošky není ruský. Její tvůrci (návrhář a malíř Sergej Maljutin a řemeslník-soustružník Vasilij Zvězdočkin) se inspirovali upomínkovými panenkami dovezenými z Japonska, z ostrova Honšú, které zobrazovaly buddhistického mnicha-mudrce jménem Fukurama, kterému z neustálého meditování „narostla“ velká hlava; vnitřní figurky představovaly mnicha v postupně mladším a mladším věku. Někteří si myslí, že panenky nezobrazují mnicha Fukuramu, ale jednoho ze Sedmi bohů radosti, Fukurokuju, (z japonského fuku, štěstí; roku, zdraví; ju,dlouhověkost). Kult a kultura panenek jsou v Japonsku na mimořádně vysoké úrovni a dodnes živé (Japonci slaví mj. Den panenek - 3. březen)

Staroslovanské idoly

Mnohý laskavý čtenář si jistě vzpomene na Jiráskovy Staré pověsti české a to na první kapitolu, O Čechovi: „Jak se usnesli, tak vykonali. Svolavše své plémě, vzdali oběť bohům, vynesli obrazy dědů, a rozžehnavše se s otcovskou půdou, obrátili se na západ slunce, v neznámé končiny. .... Radostně pak postavil na zemi dědky, jež v bělostném rouše nesli z prvotní vlasti, a zanítili veliký oheň“. A v této souvislosti také na Alšovy lunety v Národním divadle, cyklus Vlast - na obrazech „Chodská stráž“ a „Pověsti a osudy“ vidíme ukázku oněch „dědků“.

Obdobné figurky najdeme i v Muchově Slovanské epopeji - na obrazech „Slavnost Svantovítova na Rujaně“ a „Přísaha Omladiny pod slovanskou lípou“.

Ano, vypadají pěkně, ale již J. Šafařík v polovině 19. století věrohodně doložil, že podklady pro tato vyobrazení, tak jako pro věhlasnou podobu Radegasta, tzv. Retranské idoly, jsou podvrhy.

Obliba takovýchto rádoby staroslovanských idolů má - bohužel - tuhé kořínky, jak dokládá nedávná rekonstrukce prachovského „Pelíška“.

Původ těchto romantických mystifikací má přesto racionální jádro. U slovanského etnika se silný kult předků projevoval přímo v lidských příbytcích, soška „domovika“, ochránce domu a jeho obyvatel, zosobňující zemřelé „dědky“, nemohla chybět v žádné domácnosti, tvrdí shodně mnohé historické prameny.

Archeologické nálezy dokládají existenci kamenných a dřevěných slovanských idolů, avšak perunové a radegastové s paprsčitou svatozáří mezi nimi nefigurují.

Dřevěné figury/idoly jsou archeologicky doloženy i z dřívějšího keltského prostředí.

Vúdú

Někdo by mohl postrádat v naší dnešní procházce zmínku o panenkách vúdú. Tož, všechny seriózní prameny na téma „panenek propichovaných špendlíky s cílem poškodit vzdálenou osobu“ se o existenci „voodoo doll“ zmiňují pouze v souvislosti se specifickou verzí vúdú v oblasti US státu Louisiana a vražedné projevy této „černé magie“ připisují na vrub vlivu hororových filmů, které skutečnosti neodpovídají. Víra, natož slepá, je však mocná síla...

Loutka divadelní

Panenky, loutky, jak již řečeno byly (a jsou) užívány v rituálech a kouzlech jako náhrada božstev a lidí. Je víc než pravděpodobné, že magické používání „panenek“ a „loutek“ dlouho předcházelo jiným použitím - „pouze“ (dětsky) hernímu a zábavnímu. Divadlo ještě v antickém Řecku plnilo funkci rituální, obřadnou a celospolečensky stmelující. Ještě dnes z této tehdy důležité role pro psychický stav obce přežívá ona popularita herců. Ona schopnost a možnost v zastoupení říkat věci, které řadový smrtelník bez obav nemůže...
Loutky divadelní, které jsou dle H. von Kleista*K nadřazeny živému herci, tuto roli splňují ještě lépe.

Burattino-Pinocchio

Oproti pravěkému vzniku loutky - čelit neznámým silám, případně komunikovat s nimi - oblíbená dětská postavička Pinocchia vznikla v podstatě opačnou cestou. Autor, politicko-satirický spisovatel z Florencie, své potíže s censurou vyřešil tak, že své názory vtělil do loutkové postavy laskavého dareby v pohádkové alegorii, která - příznačně pod pseudonymem - začala vycházet v Říme v časopise Il Giornale per i Bambini (prvním italském časopise pro děti). Historie této oživlé dřevěné figurky je jakousi novodobou formou starověkého příběhu o Pygmalion, ale naruby, aktivní je loutka, ne její tvůrce.

Šachy a móda

Svéráznou verzí loutek jsou bezesporu figurky šachové, více viz níže. Figuríny z výloh obchodů s oděvy někdo vnímá jako pouhé věšáky, někdo těmto v podstatě efigiím přiznává roli vážnější, s vlastnostmi či schopností ovlivnit tentokrát ne „svět za“, ale zákazníka před. Masopustní maškary, karnevalové masky či nejrůznější Morany apod. všech kultur tvoří součást tohoto mohutného průvodu celoživotních her*2, v tomto případě opět s plnou osobní angažovaností na rituálu, obřadu, slavnosti.

Loutka heraldická

Heraldicky zcela raritní figura. Ono je opravdu těžké zároveň si představit rytíře, který se prezentuje loutkou, že. V době rozkvětu rytířství je loutka buď již pohanským fenoménem nebo dětskou hračkou - obě polohy jsou pro křesťanského rytíře nepřípustné či nepoužitelné. Že hračky té doby zpodobovaly rytíře je však zcela pochopitelné.

V jiné situaci nacházíme emblémy šachové hry - hrací desku a hrací kameny, figurky. Vzhledem k tomu, že šachy pocházející z šera asijského dávnověku, nebyly nikdy jen intelektuálním rozptýlením, ale doslova vojenským tréninkovým polem pro budoucí skutečná bojiště, nalezly jednotlivé elementy této doslova královské hry místo na šlechtických erbech. Figura zvaná šachová věž patří dokonce k nejstarším heraldickým figurám, dobrá pevná obrana byla a je v dobách neklidných žádoucí a oceňovanou entitou.*V

V kanadské heraldice je šachová věž brizurou páté dcery.

Loutka korporátní

Ani při výběru značek a log s našimi dnešními figurami nemáme příliš bohatou nabídku. Až na výjimky jsou jejími nositeli a uživateli subjekty, které mají loutku jako součást podnikání. Příznačné je, že užití nedivadelními subjekty shledáváme především u figurky Pinocchia u restaurací a podobných podnikání. A pochopitelně, bohužel, loutky jako symbol manipulace a ovládání.

Na závěr

Mnohoznačný, komplikovaný fenomén loutky, panenky, figurky je možná nenápadný, ale i v současném světě se podílí na úrovních, o kterých jsme se zmínili výše, na komunikaci jednoho každého z nás s okolím. Nebojme se toho, svět je trochu tajemství, hodně zázrak.

Poznámky:

 
*D  Dle jedné interpretace socha, původně umístěná před palácem Vecchio, florentskou radnicí, dříve Palazzo della Signoria, sídlo vlády florentské městské republiky, má symbolizovat obranu občanských svobod představovaných Florentskou republikou, dle jiné odhodlání mladé republiky čelit tyranovi, atd. Původní umístění nechalo Davidův sebevědomý pohled směřovat k Římu

*W  Malý průřez venušemi od pravěku po současnost

 
*0  I v případě např. režiséra, kdy herci mohou být svým způsobem manipulovanými figurami v režisérových rukách, režisér tak činí proto, aby prostřednictvím herce vyjevil něco obecnějšího, širšího, hlubšího, aby se dobral nějakého vyššího smyslu, ne, aby s někým jen tak pro (svou) zábavu „šíboval“. Tím nechci tvrdit, že v těchto kruzích nedochází k nastrkování figurek, používání mouřenínů*4 a k loutkovládám, příklady si jistě laskavý čtenář doplní sám.
Je příznačné, že mnohé starověké civilizace tento přístup přisuzovaly i svým bohům. Obzvlášť dobře je to ilustrováno řeckými bájemi. Není tajemstvím, ani objevem, že řecký pantheon je jedno velké zrcadlo lidských vášní; málokterý národ, potažmo kultura naložil na své stvořitele, bohy, takový náklad lidských, pozemských vlastností.

*1  O masce více v samostatné kapitole viz obsah vlevo

*2  Nebude od věci připomenout začátek monologu Žaka/Jakuba ze Shakespearovy hry Jak se vám líbí: „Celý svět je jeviště a všichni lidé na něm jenom herci: mají své příchody a odchody; za život každý hraje mnoho rolí v sedmero aktech.“

*4  „Mouřenín splnil úkol, mouřenín může jít“ - W. Shakespeare v tragédii Othelo, mouřenín benátský

*K  Bernd Heinrich Wilhelm von Kleist (1777-1811) německý dramatik, lyrický básník a publicista

*P  Nebude na škodu připomenout úvahy, zmíněné u fenoménu býka: v otázkách duševního světa lidí minulých epoch je vhodné zachovávat značnou rezervovanost. O pocitech paleolitického člověka nás částečně zpravují lidské výtvory - jeskynní malby, plastiky. Otázka je, zda jsme svým dnešním pohledem schopni vnímat poselství či svědectví, které do nich vkládali před skoro dvěma desítkami tisíc let jejich tvůrci (když máme často problém dešifrovat výtvarné projevy našich součastníků, že). Kochat se formální působivostí pravěkých výtvorů je hezké, ale pro porozumění to je patrně nedostačující. Budiž zde připomenuta myšlenka amerického publicisty C. Eshlemana, že jeskynní umění evokuje mnohem víc než jen magii lovu. Lidská bytost, píše Eshleman, měla ještě tehdy zvířecí podstatu. Umění bylo poctou momentu, kdy ona lidská bytost skrze (sebe)uvědomování se oddělila od zvířecí říše a stala se příznačným subjektem, jakým nyní jsme. Z tohoto pohledu jeskyní umění může být, píše Eshleman, jakousi „nostalgickou pohlednicí“, nářkem za ztracenou dobou, kdy zvířata a lidé byli „jedné krve“.
V časovém sledu některé Venuše např. Willendorfská, Věstonická předcházejí malbám v Lascaux a Altamiře.

*V  Mimo realisticky vykreslené šachové věže, jsou běžně v heraldice tyto zobrazovány se dvěma od sebe se odklánějícími rohy. Tento tvar mají heraldické šachové věže proto, aby nevypadaly jako běžné věže hradeb, v heraldice neexistuje totiž proporční zobrazování.

 
Zdroje: mj. http://dollmusem.blogspot.cz/

Původní text byl napsán v roce 2014, publikován ve Fontu č. 137/5/2014 (téma: Stolní hry).

Zde uvedený text je jeho rozšířenou verzí. Obrazový doprovod je doplněn reprodukcemi v různých částech článku.

Rozšířená verze vznikla částečně už na jaře roku 2014, ve velikonočním čase, zbytek v zářivém babím létě v krkonošském zákoutí.