Vedle slunce a (dalších) hvězd, kterým se věnují samostatná hesla, existuje ještě třetí veliké ikonografické téma inspirované nebeskými jevy. Nepůjdeme za ním tak daleko do kosmu, jako do dávnověku lidstva. Předmětem našeho zájmu bude Zemi nejbližší vesmírné těleso, budeme kroužit okolo pozemských reflexí Měsíce.

Počátky

Tento pravidelně nejzřetelnější, nejnápadnější objekt noční oblohy a vlastně oblohy vůbec*1 byl v centru zájmu a pozorování všech doložených kultur již od pravěku. Oproti jisté neměnnosti Slunce, člověk u Měsíce pozoroval několik rytmicky se opakujících změn ve tvaru a poloze na nebeské báni, které záhy mohl spojit s konkrétními procesy v okolní přírodě i ve svém vlastním těle. Všeobecně známé je např. pulsování přílivu a odlivu ve čtyřiadvacetihodinovém cyklu.*2 Obdobu viděla tradiční čínská medicína v postupném prokrvení a odkrvení dvanácti energeticky propojených orgánů lidského těla také v průběhu dvaceti čtyř hodin, což je zhruba doba otočení Země kolem své osy.

Výzkumy dokládají, že lunární kalendář předcházel kalendáři solárnímu; během roku lze podle Měsíce (jeho fází) měřit čas přesněji než podle Slunce.*3
Tak jako astronomie nás seznamuje se zákonitostmi ve vztahu mezi Měsícem a Sluncem, tak mytologie a náboženské systémy reflektují propojenost obou fenoménů. Jestli jsme v povídání o Slunci mluvili o dominantním postavení slunečního symbolu ve všech známých kulturách, musíme ono tvrzení upřesnit. Prvotní kulty plodivých sil Matky země, spojované s plodností ženy, se vyvinuly v kulty uctívající měsíční bohyni/ě, Měsíc. Velká Matka, Trojjediná Bohyně, Měsíční Paní, Lovkyně Artemis a obdobná božstva jinové podstaty jsou tehdy nejmocnějšími v pantheonu dosud poznaných kultur. Společenské vědy mluví o době matriarchátu.

Geologicko-klimatické změny na konci neolitu způsobily/umožnily přechod člověka od lovu k pastevectví a zemědělství. Byly provázeny radikálními změnami společenskými, které našly výraz i v ideologii, potažmo v náboženství. Lunární božstva ustoupila pro zemědělce důležitějším božstvům solárním, jangově polarizovaným. Matriarchát byl vystřídán patriarchátem. Mnohé mýty vyprávějí o bratru Slunci a sestře Luně. Přiřazení mluvnického rodu jednotlivým tělesům odráží určitý historický vývoj.*4.
Pod touto velehrubou dějinnou zkratkou najdeme přebohatý svět variací vztahu Měsíc a člověk.

Měsíční multikulti/y

Sumerské božstvo Měsíce - Nanna (též Sin - měsíční bůh vegetace), babylonská zbožštělá Luna, záruka vesmírného řádu; staroegyptská božstva Eset, Iah, Chons a Thovt*5, „Poutník“; japonský šintoistický Cukijomi; aztécká Coyolxauhqui; incká Mama Quilla; germánský Mani; fénická bohyně Tanit, patronka Karthága; čínská Chang'e*6; indický Čandra identifikovatelný s védským lunárním božstvem Soma*8; řecká trojice Séléné, Artemis a Hekaté; římská Luna; etruská Losna; palmyrský lunární bůh Aglibôl; všekeltská Trojná Bohyně; slovanská Chors, bohyně noci a Měsíce a nenaplněné lásky - to jsou některé z mnohých personifikací měsíčních božstev, které vznikly po celé zeměkouli.

Nepersonifikovaný Měsíc byl také mj. nejvyšším božstvem „pohanských“ nomádských Beduínů. Starý zákon popisuje, jak Izraelci byli neustále pokoušeni uctívat Měsíc, neboť tento kult viděli u všech národů, s nimiž nebo vedle nichž žili. Vyprávění o stvoření světa v knize Genezis sledovalo jistě také ten účel, aby Izrael byl uchráněn před modloslužbou věcí stvořených.*9 Stejný postoj k uctívání výsledku Stvoření, tedy v našem případě Měsíce, nalézáme i u dalšího abrahámovského náboženství - islámu, viz dále.

S lunárním kultem v Mezopotámii byl spojen kult býka*10, jehož rohy připomínají měsíční srpek. Obdobnou projekci nalézáme na Krétě mínójské doby ve stylizovaných býčích symbolech knóssoského paláce. Do zhruba stejného období datujeme mínójské rituální sekery - labris.*11 R. Graves je interpretuje jako symbol Měsíce mocné bohyně, s dvěma zaoblenými konci označujícími dorůstající a ustupující fáze na obou stranách úplňku.

Trojitá bohyně

- symbol související s trojitou symbolikou měsíčních bohyní, popisující tři fáze Měsíce: přibývající (dorůstající) Měsíc, úplněk a ubývající (couvající) Měsíc; nebo jinak měsíc v úplňku, ke kterému z obou stran přiléhá srpek nového a starého měsíce. V trojnosti je symbolika času - minulost, přítomnost a budoucnost. V klasické řecké mytologii jsou výrazem tohoto pradávného dědictví příběhy bohyně přírody Démétér, její dcery Persefony a bohyně smrti (podsvětí) Hekaté. Symbol Trojité bohyně tak čteme: panna, matka, stařena.
R. Graves v Bílé bohyni říká:
"… Nový Měsíc je bílá bohyně zrození a růstu;
úplněk červená bohyně lásky a boje;
a starý Měsíc černá bohyně smrti a věštění."
To spojuje tři hranice života, plození a smrti s fázemi Měsíce. Za upozornění stojí detail v barevné verzi symbolu Trojité bohyně - střední, úplňkový kotouč, je oproti černobílé verzi rámován dvěma tmavšími srpečky. Krví nalité ženské genitálie nemohly být vyjádřeny jednodušeji. Do dnešních dnů toto znamení přežilo jen jako pouhý kosočtverec…

Tři propletené měsíční srpky jsou emblémem Diany z Poitiers, vlivné favoritky francouzského krále Jindřicha II. Je to i méně známý symbol používaný novopohanskými kulty pro trojjedinou bohyni. Obzvlášť oblíbený je mezi stoupenci dianických Wiccanů, vyznavačů, respektive vyznavaček Jediné Bohyně, praktikujících čarodějnické rituály, lidovou magii, provozujících však i léčitelství.

Keltská Luna

Přírodní náboženství Keltů mělo velmi blízko k vodě. Nabízí se možnost hypotézy, že základ slova mající prvotní význam „svítící těleso na obloze“ bylo spojeno s rituálem, který se odehrával v těsné blízkosti vody. Z toho lze soudit, že za předpokladu vzájemné vazby na Měsíc, resp. na jeho nejdůležitější fázi, tedy nov - dostáváme výslednou rovnici = náboženský rituál v blízkosti vodního zdroje za měsíčního úplňku.
To, že je možné spojovat místní název odvozený od kmenového lun, lon (s významem močál, mokrá louka) do souvislosti s měsíčními fázemi, dává charakteristika všekeltské Trojné bohyně. Její odraz je možné spatřovat i v křesťanské Trojici, nicméně u Keltů existovaly ženské božské trojice - matres (matky). Jde nepochybně o velmi prastarý symbol, který je rozšířen po celém indoevropském světě. U ostrovních Keltů to byla Brigit se svými sestrami, které vystupovaly ve třech aspektech a jako trojjediné bohyně byly známy a uctívány po celém pohanském světě. Její prezentací je Měsíc, který ukazuje rovněž i její tvář ve všech základních fázích a to v přibývajícím Měsíci, úplňku a ubývajícím Měsíci. Je zároveň pannou, matkou i stařenou, stvořitelkou, která přivádí všechny věci k životu a nakonec všechno požírá, aby poskytla nový život, když cyklus opět začíná.*12
Lokalit s předponou lon, lun bylo po celé keltské Evropě velké množství. Namátkou lze uvést Lunedin, Lundenburg, Lundene, Ludune, Londone, Luntunum (dnešní Londýn), Londobris (ostrov u západního pobřeží Portugalska), Londuconnum, Lonen-boch (místní jméno, dnes Laubach v Alsasku), Luna (les umisťovaný do Malých Karpat, někam na Slovensko - zná jej i Ptolemaios) či české město Louny, které leží v oblasti největšího výskytu památek po Keltech v Čechách.

Zajíc a Měsíc

Povrch Měsíce nahlížen ze Země je pokryt „skvrnami“, které byly interpretovány především jako obraz zajíce. Jak v některých jihoamerických kulturách tak i v některých západoevropských se s fenoménem měsíčního zajíce setkáváme v podstatě dodnes. V severní Evropě byl zajíc (divoký králík) součástí jarní obnovy. Anglosaská bohyně jara byla nazývána Eostre nebo Ostara či Oestra (z toho vznikl výraz Easter=velikonoce). Není o ní moc známo, ale jeden její symbol je vejce, metafora znovuzrození. Germánské národy kdysi k poctě Eostre zapalovaly vatry za úsvitu prvního jarního dne, tedy v době rovnodennosti. To je také roční doba, kdy zaječí samci bojují o samice. Za šera se zajíci-samci shromažďují v polích, vyskakují proti sobě, jakoby boxují. Že lze tyto souboje vidět nejlépe za noci s měsícem v úplňku, dalo vzniknout anglosaskému fenoménu „Bláznivého březnového zajíce“. V savčí říši výjimečná schopnost být neustále březí a to s plody různého stáří, spolu s početnými vrhy bezpochyby přispěla k vnímání zajíce jako symbolu plodnosti.
Takto byli zajíc, Měsíc a bohyně jara živoucí částí znovuzrození roku a obnovy světa po zimě. Tato mytologie byla pak vtělována do jiného příběhu znovuzrození - křesťanského: (sebe)obětování a vzkříšení Krista, které se odehrálo na jaře v době Pesachu (židovský svátek nekvašených chlebů). Některé symboly a tradice kultu bohyně Eostre byly včleněny do nového náboženství. S pohanstvím je spojuje jak rituální posvěcení nového ohně tak i velikonoční zajíček přinášející vajíčka.

Vlivy Měsíce

Výraz >lunetický< se odvozuje od Luny pro víru, že Luna ovlivňuje ženský menstruační cyklus*13  a periodické šílenství.*14 Také lykantropní legendy o vlkodlacích a tygrodlacích tvrdily, že lidé jsou schopni získávat potřebnou převtělovací sílu právě za nocí s Měsícem v úplňku.*15

Půlměsíc - hvězda - islám?

Půlměsíc a hvězda jako symboly předcházejí islám o několik tisíc let. Informace o jejich původu jsou přesně těžko zjistitelné, ale mezi odborníky panuje shoda, že tyto starodávné nebeské symboly byly používány národy Střední Asie a Sibiře při uctívání slunečních, měsíčních a nebeských bohů.

Byl to také symbol staré Byzance - dle legendy na paměť bohyně Diany, která prý přinutila Měsíc jasně svítit a tím zachránila město před nočním přepadením Filipem Makedonským (1. pol. 4. stol. př. n. l.)*16. Půlměsíc byl symbolem sassánovské říše v Persii (dnešní Írán), byl umístěn na význačném místě koruny jejích vladařů. Poté, co Arabové dobyli tuto říši v roce 651 n. l., byl postupně přijat pozdějšími kalifáty a muslimskými vladaři jako uznávaný symbol moci v západní Asii.
Více o používání symbolu Měsíce (a hvězdy) níže, v kapitole Muslimský Měsíc.

Další symbolika

Přijetí půlměsíce za symbol islámu je podobné křesťanskému přivlastnění pohanské symboliky, např. různé evropské verze „Černých Madon“, a je svědectvím přetrvávání starobylých systémů víry do pozdní antiky a rané moderní doby. Kult Velké (Trojjediné) Matky prosvítá v křesťanství ostatně na více místech - Svatá Trojice, Maria-Matka Boží. I symboliku Měsíce nalezneme na několika místech svatých písem tohoto monoteistického náboženství, např. Vidění sv. Jana-Apokalypsa Zj 12,1: „Žena sluncem oděná, pod jejíma nohama měsíc...“.

Měsíc pochopitelně nechybí ani v tarotu, kde figuruje jako karta číslo XVIII. Přibývající Měsíc se zachmuřenou lící má šestnáct hlavních a šestnáct vedlejších paprsků. Měsíc „setřásá vlhkost zúrodňující rosy ve velkých kapkách“. Po stranách vidíme dva mohutné sloupy nebo budovy. Mnozí v nich vidí náhrobní kameny, jiní je spojují s Karmou. Tudy vede cesta do vzdáleného tmavého neznáma. Divoký pes a vlk vyjí na Měsíc. Tyto šelmy podle Waita představují „strach před přírodní myslí v místě odchodu, které osvětluje jen odražené světlo“. Na kartě dole pak rak vystupuje z vody na zem.

Svým nestálým zjevem je Měsíc symbolem nejen neustálého pohybu, obměny a metamorfózy, ale i neuchopitelnosti. Pro staré Holanďany to byl tak silný fenomén, že u nich vzniklo jedno úsloví, které zobrazil Pieter Breugel Starší na svých obrazech, které mluví o močení na Měsíc či proti Měsíci čili chtít nemožné.*17

Muslimský Měsíc?

Po staletí Osmanská říše, která půlměsíc používala jako svůj emblém, vládla muslimskému světu. Po stovkách bitev s křesťanskou Evropou je pochopitelné, jak symbol onoho impéria byl spojen v lidských myslích s islámskou vírou jako takovou. Takovéto historické dědictví mnozí muslimové odmítají a nepoužívají půlměsíc a hvězdu jako symbol islámu. Islámská víra historicky nemá konkrétní symbol a mnozí muslimové proto odmítají to, co je v podstatě starodávnou pohanskou ikonou. Každopádně mezi muslimy není jednotně přijímána.
Podle autoritativní Islámské encyklopedie první zaznamenaný výskyt Měsíce a hvězdy v islamickém kontextu je na minci z roku 695 n. l. Turkové používali tento znak jako kmenový rodový znak, ještě než opustili Střední Asii, tedy dávno před přijetím islámu. Později obvykle tímto obrazcem zdobili mešity a jiné budovy a na jejich vlajkách se objevil nejpozději v 15. stol. n. l.

Původ islamického půlměsíce a hvězdy některé arabské prameny vysvětlují následovně: V roce 1299 sultan Osman dobývaje to, co je dnes Turecko, měl vidění dorůstajícího Měsíce, který se roztahoval přes celý svět; zjevené znamení se pak stalo symbolem osmanské dynastie a když Mohamed II. v roce 1453 dobyl Konstantinopolis, půlměsíc (byzantinský ležatý půlměsíc byl otočen tak, aby jasně označoval ubývající Měsíc) začal reprezentovat jak islám, tak tureckou říši. Hvězda byla přidána za sultána Sulejmana III. v roce 1793 (její pěticípatost byla ustavena až v r. 1844).
Podle G. S. Hawkinse, autora knihy Rozkódovaný Stonehenge, kompozice půlměsíce a hvězdy má představovat konjunkci Měsíce a Venuše, ke které došlo na úsvitu 23. června roku 610, Někteří mají za to, že ona noc se shoduje s nocí, během níž Prorok Mohamed měl dostat od Boha první zjevení.
Ačkoliv půlměsíc byl původně světský symbol autority muslimských vládců, je nyní často používán jako symbol islámské víry. Nicméně je nutno poznamenat, že to nebyl symbol pro islám použitý Mohamedem ani jinými raně muslimskými vladaři, tak jak je islámské náboženství ve skutečnosti proti svatým symbolům (tak jako během prvních století islámu muslimské autority jednoduše nechtěli žádné geometrické symboly pro symbolizování islámu, způsobem jako kříž symbolizuje křesťanství, menorah judaismus, atd.). Proto raně islámské mince nesly pouze arabské nápisy, ale neobsahovaly žádný jiný vizuální symbol. Rané muslimské komunity neměly žádné symboly. Za proroka Mohamenda, islamické armády používaly jednobarevné prapory, obvykle černé, zelené nebo bílé. V této praxu pokračovaly i další generace.*19
Navzdory této složité historii, mnohé islámské národy a spolky používají symbol půlměsíce na svých vlajkách a značkách (Pákistán, Červený půlměsíc, atd. - přesto v současné době žádný z arabských států v Arábii a Levantsku nemá na své vlajce půlměsíc). Mohlo by se říct, že moderní používání půlměsíce značí identitu a pro devótní muslimy bratrství.*20
Horizontálně umístěný půlměsíc je znakem Arabské Ligy, spolku islámských států.

Ukázky mešit dokumentují různost přístupů k symbolu islámské víry. Od zcela kruhových „půlměsíců“, přes srpečky s nejrůznějším nakloněním a odlišnou mírou „uzavření“, po kombinace půlměsíce s hvězdou až úplné opomíjení „islámského“ symbolu a užitím kaligrafie.

O figuře „hvězda a půlměsíc“ se dočtete též pod heslem „Hvězda a půlměsíc“ v kapitole „Hvězda islámu“

Heraldika apod.

Měsíc je obecná neživotná heraldická figura, která se ojediněle vyskytuje i v úplňku (viz např. vlajka Laosu aj. obr. výše). Heraldická podoba měsíce je oproti slunci bez paprsků. Pokud má obličej, je to tzv. měsíc vytvořený. Jako erbovní znak je půlměsíc/Měsíc méně frekventovaný fenomén než slunce či hvězdy. Nicméně jej najdeme po celé Evropě jak u šlechty či duchovenstva, tak ve znacích měst. Zmiňme namátkou moravský rod Vřesovců z Vřesovic, slezský vladycký rod Bírka z Násilé (sic!), pražský erbovní rod Karbana z Volšan, odvrácené půlměsíce s mečem rodu Oseckých z Osecka, starý italský rod Piccolomini ze Sieny, z něhož vzešel papež Pius II. Za zmínku stojí starobylé polské erbovní figury zvané „Leliwa“ (s jedním půlměsícem a hvězdou), „Boza wola“ (půlměsíc a křížek v podkově) a „Ostoja“ (s mečem mezi dvěma půlměsíci). Byly užívané několika stovkami šlechtických rodin po dobu existence polsko-litevského společenství. Přešly i do znaků několika měst - Tarnów, Minsk Mazowiecki, Tarnopol, aj. Objevíme je i mezi šlechtickými znaky v zemích Koruny české.

Státních vlajek a znaků, kde se vyskytuje Měsíc, resp. půlměsíc (ať samotný nebo ve spojení se sluncem či hvězdou) bylo v minulosti povícero. V současnosti je jich dvacet. Samotný Měsíc nesou pouze vlajky Íránu, Laosu a Palau (obr. viz výše.) Ostatní kombinují Měsíc s hvězdou/hvězdami či sluncem, případně všechny prvky dohromady.

Je překvapivé, jak značné množství městských znaků s půlměsícem se vyskytuje ve Švýcarsku. Že by účast na válkách s Turkem? Jako ukázku výše zmíněné „Ženy stojící na měsíci“ uveďme znak maďarského (uherského) města Vác. Mluvící znamení prezentuje např. znak města Louny (luna) (viz též výše).

Alegorie Měsíce (někdy jako Noc) zdobí několik paláců a zámků nejen v Čechách. Objevíme je i jako domovní znamení měšťanských domů v Praze i jinde.

Další symbolika - pokračování

Měsíční srpek (dorůstající či couvající Měsíc, půlměsíc) je používán jako heraldický symbol, jehož používání v heraldice není spojeno žádným způsobem s islámem.*21 V anglické a kanadské heraldice půlměsíc je kadenčním znakem druhého syna.
Srpek-půlměsíc*22 je pochopitelně používán jako symbol pro Měsíc v astronomii a astrologii, v alchymii představuje stříbro (kov spojovaný s Měsícem - pozor, nezaměňovat za selenit, který je přímo po jedné bohyni Měsíce pojmenován) tak jako vlastnosti, které stříbro charakterizují. Piktogram představuje nový nebo přibývající Měsíc, tak jak je viděn v rovníkové oblasti. Povšimněte si, že symbol byl též rozšířeným znakem v Mezopotámii ve stejné době. Pravděpodobně měl i stejný význam jako .
Porovnejme se znakem pro nový Měsíc používaný v egyptském písmovém systému. Je zvláštní, že staří Egypťané obrátili znamení zobrazující dorůstající Měsíc, tak jak je vidět v údolí Nilu, o 180° při použití jako hieroglyf.

Apollo 11

Známou nášivku Apollo 11 navrhl M. Collins, který chtěl mít symbol „mírného přistání lunárního modulu Spojených států“. Jako symbol si vybral orla s olivovou ratolestí v zobáku a nakreslil měsíční povrch s půlměsícem Země v pozadí. Oficiální místa NASA prohlásila, že orli spáry vypadají příliš „válečnicky“, a po jisté diskusi byla olivová větvička umístěna orlovi do pařátů. Členové posádky dospěli k závěru, že římská číslice XI by nemusela být v některých zemích pochopena, proto byly použity číslice arabské; rozhodli se též neumisťovat svá jména na znak, „aby umožnili značkou symbolizovat všechny, kdo se na projektu přistání na Měsíci podíleli“.
Heroický kousek americké kosmonautiky mi dnes často překrývá tradiční asociace s výrazem Měsíc. Vybaví se hlavně lidská šlápota v měsíčním prachu. Poezie a romantiky, chcete-li, v tom shledávám dost a dost.

Měsíc korporátní

Měsíc jako figura značek a znaků občanských sdružení a podnikatelských subjektů je používán ve velmi široké škále výrazů - mytologicky, religiozně, astronomicky, pohádkově, aj., obrazně, přeneseně, ilustračně, přísně vědecky, popisně, schématicky, doslovně i zcela bez souvislostí, vážně i rozverně, atd. Nějaké ukázky byly předvedeny výše, pokračuje další runda...

Závěr

Oproti figuře Slunce Měsíc umožňuje jen velmi malou tvarovou rozmanitost. Možná proto, že měsíční disk je jednoznačně daný a tak dokonalý, že není třeba ho nějak ozvláštňovat. Víceméně to platí i o měsíčním srpku. Slunce svou oslňující září, která znemožňuje prakticky zaostřit na tvar slunce, umožňuje mnohem bujnější představivost a interpretaci.
Proč Měsíc přiměje tolik lidí se zasnít, nemluvě o oblibě měsíčních nocí (romantickými) milenci, přenechávám k úvaze laskavého čtenářstva.

Poznámky:

*1  Slunce jako objekt už vlastně ani nevnímáme, pouze jeho vyzařovanou energii jako světlo, teplo, aj.
Měsíc tak bývá dominantním tělesem také za svítání a v době západu Slunce.

*2  Pro případné námitky: Ano, příliv a odliv není způsobován pouze Měsícem. Existence slapového jevu je součinem vlivu Měsíce a Slunce. Podíl Měsíce je odhadován na dvě třetiny, Slunci se přisuzuje zbývající třetina.

*3  V Indii dodnes se pro běžný „denní“ život využívá lunární kalendář. Lidé tam vědí, že při novu nemají nic nového začínat, při úplňku držet půst a věnovat se meditaci, atd. Většina indických svátků je určována v souvislosti na fázi Měsíce. V naší kultuře z toho zbyly jen velikonoce a tvrzení houbařů, že „rostou, Měsíc jde nahoru“.

*4  Dostupné (archeologické i písemné) zdroje ukazují, že sluneční kulty byly vesměs mužské, zatímco většina měsíčních božstev měla ženský charakter. V mýtech některých národů (např. severských, polárních, dálně východních) je to však naopak, slunce je starší sestra a Měsíc mladší bratr. Rody našich nebeských těles v novodobé češtině jsou taky v rozporu se zmíněným tvrzením…
Obecně uznávaný rozdíl mezi ženskou a mužskou povahou nejen v míře emocionálnosti je symbolizován rozdíly v pozorovatelných odlišnostech Měsíce a Slunce a v průvodních jevech jejich dominací, tedy dne a noci, světla a temnoty, žáru a chladu, sucha a vlhka. Přes jistou míru spekulace je nepopiratelné, že otevřený přímý stálý jas Slunce je jiné povahy než měnlivá podoba chladného Měsíce.

*5   Pozorní čtenáři hesla SLUNCE si všimli, že Thovt byl už představen coby sluneční božstvo v podobě paviána se slunečním diskem na temeni hlavy. Polymorfičnost některých bohů egyptského pantheonu může působit matoucím dojmem: Iah je menší božstvo svázané s objektem Měsíce. Jeho různorodá, proměnlivá podoba se vysvětluje tím, že je často spojován s jiným božstvem, které se s ním identifikuje: ve formě ibise je to manifestace boha Thovta; jako Osiris bere na sebe podobu Luny; najdeme ho také ve formě boha s hlavou jestřába. Existují názory, že Thovtovo jméno by mělo být přeloženo jako „Vyměřovač“, což by odkazovalo na zřejmě původní roli Thovta jako lunárního boha (podle fází Měsíce byl měřen čas). Typickou ozdobou pro všechny typy Thovtových podob je zlatý kotouč: zde je ho nutno interpretovat jako měsíční úplněk vsazený do měsíčního půlměsíce.

*6  Bohyně Chang'e pouze reprezentuje Měsíc, obývá ho, ale nezosobňuje ho; Měsíc v čínské mythologii není božstvem, ale místem, kde žijí nesmrtelní a víly. A také jadeitový králíček, který tam peče rýžové koláčky (sic!).

*8  Soma - najdeme ji v čele označení pondělí - Somvar; srovnejme s anglosaskými výrazy Montag, Monday, kde slyšíme Mond a Moon, a francouzským lundi, kde potkáváme latinské Luna či keltské lun.
Ve védské atrologii Čandra představuje mozek a mysl, city, vnímavost, měkkost, jemnost, představivost, královnu a matku.

*9  Nelehká a nevděčná byla snaha proroků, lid izraelský neustále podléhal svodům cizích kultů. U Joba Jb 31, 26,27 čteme: „jestliže jsem viděl …měsíc, jak skvostně pluje po obloze, a mé srdce potají se dalo zlákat, abych polibek svých úst mu rukou poslal, i to byla nepravost hodná odsouzení, neboť bych tím zapřel Boha shůry.“

*10  V Japonsku byl měsíčním symbolem divočák, kanec v bílém zbarvení, který byl tabu pro tamější lovce. Můžeme uvažovat o nějaké spojitosti s bohyní Měsíce, lovkyní Artemis?


*11  Symbol labris byl používán i řeckými fašisty. Narazíme na něj i u lesbických hnutí.

*12  Strom, který byl podle Keltů ve znamení Měsíce byla - vrba (rostoucí především u vody). Byla považována za strom životodárné síly a byla symbolem počátku a konce - věčným koloběhem života. Proto správná velikonoční pomlázka musí být z vrbových proutků, aby mohla splnit svou rituální funkci - pomlazit.

*13  Některé prameny uvádějí, že ženám, které dlouhodobě pobývají v přírodě, se synchronizuje ovulační cyklus v souladu s Měsícem. Etymologie dovozuje, že měsíční menstruační perioda vedla patrně i k slovní podobnosti>luna>lůno.

*14  S pohybem Měsíce jsou spojeny cyklické změny atmosférického tlaku, teploty, vlhkosti, elektrostatického a magnetického pole Země. Tyto změny prokazatelně působí na biorytmy člověka.

*15  To, co je považováno za „neblahý“ vliv úplňku, je výsledek situace postavení Slunce, Země a Měsíce na jedné přímce. Tato poloha Země mezi dvěma zbývajícími tělesy umožňuje samotný jev úplňku. Přitažlivost Slunce a Měsíce však vytvářejí opačně orientovaná silová pole, která působí na organismy protikladně. V závislosti na psychice a kondici záleží, jak se kdo s takovouto energií vyrovná. Statistika říká, že na svět v těchto chvílích přichází více dětí, zvětšuje se zločinnost. Mnohé bolí hlava, špatně spí, náměsíčníci se prochází ve spánku, psi vyjí na Měsíc. Byliny nasbírané za úplňku mají větší účinnost.

*16  Když se stal Byzantion křesťanskou Konstantinopolis, začal se předpokládat/přisuzovat smysl znamení půlměsíce jako atributu Panny Marie (viz výše citovaný novozákonní text Zj 12,1.) Konstantin I. r. 330 n. l. přidal k pohanskému měsíčnímu srpku hvězdu pro zdůraznění mariánské symboliky.

*17  Někteří autoři poznamenávají, že kdyby Měsíc neukazoval k Zemi stále stejnou tvář, tak by dějiny myšlení byly jiné. Kdyby člověk viděl Měsíc rotovat, tak by dospěl k náhledu, že je to sférický a ne plošný útvar. Generalizace tohoto astronomického jevu by jistě uspíšila přijetí koncepce vesmíru negeocentrického.

*x1 Měsíc je zde symbol Neposkvrněného Početí P. Marie; objevuje se na všech erbech biskupů v diecézi Lafayette, Indiana, USA.

*19  Zatímco bílý půlměsíc je doložen jako symbol na vlajce osmanské říše již v 16. stol., hvězda se na vlajce objevuje od roku 1793. Podkladem pro její užití je 86. sútra Koránu, kde je hvězda vzpomenuta jako „nocí putující“ (jedná se o Venuši, jedno ze tří hlavních astrálních jihoarabských božstev (musí jít o předislámská božstva, neboť islám je proti adoraci čehokoliv mimo Allaha a Mohameda, jeho proroka!!..).

*20  Všimněte si, že v případě astronomického měsíčního srpku, když pozorujete Měsíc na obloze, vnější oblouk má 180° (půlkružnice), zatímco islámský půlměsíční symbol (arabsky hilal) je obvykle znázorněn s vnějším obloukem větším než 180°. Hilal je arabský termín, spojený především s dorůstajícím Měsícem, termín (výraz, slovo - ne znak!!!) prvně vytvořený v předislámské Arábii pro první, velmi úzký srpek dorůstajícího Měsíce, viditelný krátce po novu. Později se Muslimové ohlížejí na hilal, když potřebují určit začátek a konec islámských měsíců.

*21  Měsíční srpek a hvězda se objevuje na mnoha erbech v zemích jako je Maďarsko. Označovalo to účast v křížových výpravách (pravděpodobně proti Turkům).

*22  Omlouvám se jazykovým puristům za jistou nedůslednost či rozvolněnost v používání těchto výrazů. Tradiční překlad anglického slova „crescent“ (doslova srpek) např. v názvu organizace mezinárodní arabské zdravotní pomoci Red crescent je „půlměsíc“. Striktně matematicky vzato, půlměsíc by měl být polovina plného měsíce, úplňku, tedy polovina kruhu, půlkruh a ne kruhová úseč s konkávní tětivou. Termíny „first quarter“ (the first phase of the moon), „half-moon“ a „crescent“ jsem shledal porůznu používané s dost velkým voluntarismem, tak jako jejich české ekvivalenty - první čtvrť, půlměsíc, srpek. Pro meteorologické, respektive astronomické značky by terminologie měla být upřesněna a sjednocena. Nepodařilo se mi dohledat nějakou závaznou normu pro všechny tvarové varianty.

Zdroje:
- E. A. Waite, The Pictorial Key to the Tarot, 1910
- R. Graves, White goddess, 1966
- Breugel l'Ancient, Flammarion 1968
- L. Carroll, Alenka v říši divů, 1970
- Shakespeare, Macbeth (překlad. E. A. Saudek,) 1978
- kolektiv, Vesmír, 1979
- J.-P. Verdet, Nebe, řád a chaos, 1996
- Ž. Kanyzová a kol., Krásná paní, 1999
- Ch. Potok, Putování (Dějiny Židů), 2002

Původní text byl napsán v roce 2008, publikován ve Fontu č. 97 a 98/1 a 2/2008.
Zde uvedený text je jeho rozšířenou verzí. Obrazový doprovod je doplněn reprodukcemi v různých částech článku.
Rozšířená verze vznikla v zimě koncem roku 2015 v krkonošském zákoutí.