Revoluční dobrý sluha

Mytologií vyprávěné a vědeckými metodami (archeologie) potvrzené*2 ovládnutí ohně, respektive zvládnutí rozdělání ohně byla svým způsobem asi první technická revoluce v dějinách lidstva. Byla to revoluční událost nejen ve smyslu technickém, ale i intelektuálním, společenském, kulturním. Aktivní používání ohně významně, ba zásadně změnilo lidské stravování, zhotovování předmětů, způsob „bydlení“ a ochranu před dravou zvěří, mj. Od té chvíle lze mluvit o civilizaci.

Skutečnost významu ovládnutí ohně musel člověk zvládnout i myšlenkově. Vznikly tak postavy héroů-polobohů-bohů, v jejichž skutcích se kondenzovala dlouhá a nejednoznačná zkušenost lidského rodu s ohněm.

Mýty

Bylo zcela přirozené, že ohně, ještě před jeho zmíněným revolučním „ovládnutím“, se lidé na jedné straně báli; na druhé byl jimi oheň obdivován a uctíván. Fascinace ohněm se přeměnila do mnohých kultických postojů a v různé míře existuje do dnešních dnů.
Kult ohně a ohňové rituály najdeme ve většině kultur. Oheň figuruje v obřadech polyteistických i monoteistických náboženství (více dále) celého světa. Staří Peršané uctívali ducha ohně jménem Behram. Nahlíželi na oheň jako ochránce státu a udržovali ve svatyních nehasnoucí oheň. Oheň byl též královským symbolem. Zarathuštrismus má koncept „svatého ohně“ zvaný „atar“. V tomto pojetí se rozlišuje až šestnáct druhů ohně podle zdroje. Dodnes zoroastriáni udržují pro svůj kult tzv. Chrámy ohně, zasvěcené nejvyššímu stupni ohně - „ohni vítězství“.

Z řecké mytologie je pro naše téma zásadní figurou Prométheus. Byl to Titán, který z hlíny stvořil člověka, kterému také přinesl oheň*3, který ukradl bohům z Olympu*U, za což byl krutě potrestán nejvyšším bohem Diem.*P
Řekové udržovali věčný oheň v chrámech v Athénách, Delfách a svatyních zasvěcených Héfaistovi, bohu ohně. Římané Vulkánovi. Antické Řecko (a Řím) uctívalo také panenskou bohyni Hestii (římská Vesta), bohyni domácího krbu. Úmyslné založení požáru byl jeden z nejvážnějších zločinů ve starověkých Athénách.

Oplodňující síla/moc ohně je potvrzována v latinské (římské) mytologii jednou verzí zrození Romula z matky obtěžkané na ohňovém oltáři boha Vulkána.

Byla prokázána spojitost mezi Vestou a védským bohem ohně Agni.*5 Agni je zpodobován se dvěma hlavami, které naznačují jeho dvojí povahu ničitele a laskavého ochránce.

Hinduisté slaví „diwali“ - svátky světel na počest bohyně Lakšmí; obětuje se při nich oheň/světlo jako symbol vítězství dobra nad zlem.

Polynéské národy uctívají božstvo zvané Maui, které uloupilo oheň Matce Zemi (že by tichomořský Prométheus?).

Boha světla a ohně vzývali také Aztékové, nazývali ho Xiuhtecuhtli (Tyrkysový Pán, Pán Ohně), případně Huehueteotl (Starý bůh).

Rituální znovuzažehnutí ohně v celé říši - „Ceremoniál nového ohně“ - v dvaapadesátiletém cyklu praktikovaly z ideologických (posléze i dynastických) důvodů mnohé předkolumbovské středoamerické kultury.

Obdobný rituál s názvem „Slavnost světla“ provozují dodnes křesťané v období velikonočním. Slavnost se koná o velikonoční noci, na Zmrtvýchvstání, a vyjadřuje křesťanskou víru, že Ježíš Kristus je světlem pro tento svět. Od ohně rozdělaného před kostelem se zapaluje paškál s aktuálním letopočtem, vnáší se do ztemnělého kostela a zde si od této velikonoční svíce připalují své malé svíčky jednotliví věřící.

Křesťaňské obřady, jak jsme již mnohokrát konstatovali, byly pokračováním/překrýváním starších pohanských, germánských, keltských (viz dále Beltain) a slovanských obřadních praktik. Posledně jmenovaný kulturní okruh měl svého boha nebeského světla a ohně - Svaroga, jehož symbolem byla sluneční svastika:

Hořící keř

Doslova osobitým projevem ohně je fenomén hořícího keře. Figuruje v historii (nejen) judaismu, potažmo židovstva, jako jev dosti zásadní: Je to keř, z kterého zaznělo Stvořitelovo/Hospodinovo: „Jsem ten, který jsem“, tak, jak popisují Mojžíšův zážitek na hoře Chóreb verše Starého zákona (Ex 3, 1-22).*CH

Spekulace ohledně samotného jevu - „Keř planul ohněm, ale nebyl stravován“ - jsou docela zajímavé; odkazuji laskavé čtenáře na odbornou literaturu.*H Faktem zůstává, že obraz hořícího keře se stal oblíbeným symbolem, mj., reformovaných církví; poprvé byl přijat hugenoty koncem 16. století.

Svíce, svícen, lampa

V judaismu se dále setkáváme s ohněm v podobě svící na slavnostním svícnu (menora) především během Svátků světel - chanuka.*4

Menora podle některých výkladů symbolizuje ohnivý keř. Na mnoha místech Tóry*T se mluví o oběti zápalné. I Izák, jak lze číst ve 22. kapitole knihy Genesis, měl být Abrahamem takto obětován.*K Světlo menory vyjadřuje věčné světlo učení tóry.*M
Ve více kulturách lampa-kahanec symbolizuje nesmrtelnost, víru, světlo, moudrost a poznání Boha; svíce zase tok času a krátkost lidského života - tak to připomíná svíce, která bývá součástí zátiší známého jako „memento mori“ či „vanitas“.

Používání svící je v křesťanských kostelích běžné nejen po čas liturgie. Plamen svíce symbolizuje Ducha Svatého. Takto se plaménky objevují během letničního Sestoupení sv. Ducha, pentekosté, (popisováno ve Skutcích apoštolů, Nový zákon Sk 2, 1-4).

   

Některé pohanské praktiky, které souvisí s ohněm, převzalo lidové křesťanství (svatojánské ohně, svíce sv. Lucie, apod. viz více níže).

Pochodeň

Prapůvodní předchůdkyní lampy a svíce je pochodeň, zřejmě běžná v pravěku, hojně používaná ve starověku jak jako louč-svítidlo, tak jako symbol záře, osvětlení, vedení (Kolos rhodský aj.).

S kultovní konotací se objevuje jak u tzv. pohanských národů Evropy, tak později ve středověku - viz známá tzv. plaménková (přemyslovská, svatováclavská) orlice.*Or

Pochodňové pochody, s určitou novopohanskou náplní, praktikoval nacistický režim. Dodnes se leckde udržují pochodňové tradice, např. na kykladských ostrovech během masopustních slavností nebo Ohňová společnost města Lewes pochoduje s hořícími pochodněmi při noční ohňové slavnosti (5. listopad - Lewes Bonfire Night) v Lewes v Sussexu, Anglie. Oblast Sussexu je rodištěm misionářky sv. Walpurgy, kanonizované 1. května 870. Odtud Valpuržina noc s vatrami a pálením čarodejnic - slavnosti vítající jaro a teplo, tradice keltského svátku Beltain (tzn. Belenova ohně), rituál očisťování ohněm.

Ačkoliv asi formálně inspirována sochami antických božstev, ideově newyorská Socha svobody s pochodní vysoko zdviženou jako symbolem osvobození od útlaku se odkazuje spíše na judeo-křesťanské pojetí pochodně a světla.

V obdobném smyslu se objevuje pochodeň ve znacích a logách univerzit.

Olympijská pochodeň i olympijský oheň se odkazují ke stejnému zdroji.

Dominikáni dostali časem do znaku psí hlavu s hořící pochodní v tlamě: řádová interpretace mluví o žáru víry, jiní zmiňují podivnou roli řádu po čas inkvizice, v honu na kacíře a později na čarodějnice.*D

Pochodeň směřující vzhůru znamená nesmrtelnost, zápas života se smrtí; obrácená dolů znamená smrt. A horizontální poloha snad ten psí běh...

Fénix

Asi nejstarší zdroj legendy o Fénixovi je egyptský Benu, volavkovitý pták s červenýma nohama a korunkou dlouhých per splývajících z temene hlavy. Slovo Benu znamená v egyptštině jak volavku červenou (Ardea purpurea), tak datlovou palmu. Známo z Knihy mrtvých a jiných egyptských textů, volavka je posvátným symbolem uctívaným v Heliopolisu, kde byl spojován s vycházejícím sluncem a slunečním bohem Ra, znovu se rodícím každého rána v ohnivých červáncích.

Jako další inspirace pro egyptského Fénixe bývá označován plameňák (Phoenicopterus roseus), taktéž starými Egypťany považovaný za živoucí zastoupení boha Slunce-Ra. Kopečkovitá hnízda plameňáků bývají připodobňována k víření plamenů.

Nejsugestivnější inspirací Fénixe jako ptáka spojeného se sluncem je Slunce samotné během úplného svého zatmění, kdy sluneční koróna často vytváří podobu interpretovatelnou snadno jako plamenný opeřenec.

Fénix se dostal i mezi souhvězdí. Poprvé byl popsán Johannem Bayerem v jeho hvězdném atlase Uranometria roku 1603. Souhvězdí je viditelné pouze od rovníku níže na jižní polokouli.

V alchymistické symbolice fénix souvisí s červenou barvou, regenerací univerzálního života. V řečtině phoeniceus znamená červeně purpurová.

Ve středověku byl fénix přijat křesťany jako symbol znovuvzkříšení a nesmrtelnosti duše a věčný život po smrti Ježíše Krista.

Fénixe si vybrala za jeden ze svých emblémů anglická královna Alžběta I. (1533-1603).

Fénix se objevuje také na městských znacích, vlajkách či pečetích amerických měst Atlanta, Georgia, Lawrence, Kansas, San Francisco, Portland, Maine - měst, která ve své historii byla zničena požáry. K nim patří také pečeť města Phoenix v Arizoně, které je vystavěno na ruinách bývalého města Hohokam.

Východ (Orient) má svého vlastního fénixe, v Číně známého pod jménem Feng Chuang (Rudý pták). Feng Chuang býval symbolem císařovny, zatímco císař byl symbolizován drakem.

V Japonsku je ekvivalentem Fengchuana-fénixe pták Ho-Oo.

Podle Talmudu pták Milcham - jediný tvor, který nepojedl ze Stromu Poznání, byl odměněn nesmrtelností. Po tisíci letech snese vejce a shoří a vejce zahájí nový tisíciletý životní cyklus.

Peršané a Hindové mají svého fénixe jménem Huma. Fénixovi je blízký tančící Garuda, hinduistické božstvo, na kterém jezdí sám Višnu.

Obdobou fénixe je též ze (slovanských) pohádek známý pták Ohnivák (v ruštině žar-ptica).

Jiné možné zoologické předobrazy fénixe:

Očista

Nelze nezmínit oheň pohřebních obřadů - kremaci (viz níže), a samozřejmě i oheň inkvizičních hranic. Zde připomeňme církevní koncil z roku 1439 ve Florencii, který schválil - na základě 1K 3,15 - učení o spáse skrze očistný oheň.*J

Že tatáž církev operuje peklem, které je prezentováno věčnými plameny, vede k zamyšlení.

Strašení peklem není specialitou jen křesťanskou:

Ohňový obřad Goma - provozovaný v chrámech esoterického buddhismu v Japonsku - pochází z védických ohňových rituálů. Obřad se koná pětkrát denně. Popel je uložen v pěti obálkách různých barev. Obálky jsou zavěšovány v domácnostech pod strop, aby ochraňovaly před ohněm/požárem.

Posvěcený oheň má prý mocný čistící účinek jak spirituálně tak psychologicky. Ve většině šingon chrámů (jedna z hlavních škol japonského buddhismu) je ohňový rituál (někdy doprovázený bubnováním) prováděn několikrát denně, minimálně však aspoň 2x - ráno a odpoledne.

V ohni spalují různé obětiny hinduisté a buddhisté. Tito taktéž praktikují spalování zemřelých. Zvláštním fenoménem, který se vyskytuje napříč kulturami, je sebeupálení jako protest. Toto sebeobětování obsahuje i symbolickou povahu výše zmíněných pochodní.

Oheň má také symboliku erotickou. Tato symbolika je živena metaforami a obrazy spojujícími oheň a sexuální akt a (spalující) vášeň. V řecko-římské mytologii byl Kupid (Eróss, Amor) bůh vášně, erotické lásky, přitažlivosti a náklonnosti prezentován s lukem a hořící pochodní. Tuto mytologickou symboliku podporuje vědecké poznání, že psychofyziologické motivace mají původ v tepelných změnách a (mnohé) končí pohlavním aktem.

Do této kapitoly svým způsobem patří i plamenný meč, který drží v ruce např. archanděl Kamuel (jinde zmiňován archanděl Uriel), když vyhání zhřešivšího Adama a Evu z Rajské zahrady a stráží vchod do Edenu;

či Maňdžušrí (bodhisattva moudrosti v mahajanovském budhismu - plamenným mečem protíná nevědomost a dualitu).

Oheň korporátní

Všechny výše zmíněné formy ohně se zcela pochopitelně objevují ve všech aplikacích od rodového erbu po potisk na tričku. Některé již byly zmíněny v příslušných kapitolách, níže jsou shromážděny některé další ukázky - směs bez nároku na úplnost, pořádek, či kvalitu :o/.

>Oheň obecně

>Hořící keř

>Fénix

>Pochodeň

<

>Plamenný meč

>Flamme rouge - Červený plamen

Tento plamen nestoupá vzhůru, ale naopak plandá dolů. Je to červený praporek ve tvaru úzkého rovnoramenného trojúhelníka, který se poprvé objevil roku 1906 na etapovém cyklistickém závodě Okolo Francie (Tour de France). Podle předpisu je umístěn 1 km před koncem každé etapy. Stal posléze neoficiálním symbolem zmíňovaného závodu.

Závěr

Vzhledem k síle symbolu a potřebě lidské bytosti vyrovnat se s projevy (živlů) obklopujících a vytvářejících jeho život, lze se nadít dalších zajímavých designů motivu ohně a doprovodných fenoménů. Z tohoto pohledu lze zvolat souhlasně společně s reformisty: Hoř a nespaluj!

Poznámky:

 
*1  Oheň je kulticky často spojován se sluncem, jehož svítivá a tepelná energie není výsledkem exotermické reakce. Podle Wikipedie: "Téměř všechna energie Slunce je vyzařována ve formě elektromagnetického záření, které je nezbytným předpokladem pro všechny formy života na Zemi. Vzniká jako výsledek termonukleární reakce pp-řetězce, kdy dochází k přeměně vodíku na hélium za současného uvolňování energie."

*2  Vědomé užívání ohně člověkem umisťují některé výzkumy až do období nejstaršího paleolitu, cca před jedním miliónem let, jako aktivitu snad ještě člověka zručného Homo habilis, později již člověka vzpřímeného - Homo erectus. Skutečné ovládnutí ohně je kladeno podle nezpochybnitelných nálezů ohnišť do doby středního paleolitu (cca 400 000 lety BP.)

*3  Nosič světla je latinsky Luciferos!!

*4  Velká chrámová menora je sedmiramenná, kdy počet ramen odkazuje k sedmi dnům stvoření. Chanuková menora - chanukia je devítiramenná, kde osm bočních ramen odpovídá osmi dnům zázračného svícení původně jednodenní dávky posvátného oleje při obnově 2. chrámu v Jeruzalémě a střední rameno je určeno pro svíci, kterou se zapalují svíce ostatní.

Menora sedmiramenná - Zlatá menora z Prvního chrámu, rekonstrukce, Jeruzalém, Izrael  •  Památník genocidy Židů v Srbsku 1941–1945, Bělehrad, Jugoslavie

 
Sedmiramenný svícen je také prastarým symbolem židovského národa, a jako takový figuruje na současném znaku státu Izrael. Podoba svícnu je přejata z vyobrazení na Trajánově sloupu.

Státní znak, Izrael  •  Římští legionáři mezi ukořistěnými předměty nesou také menoru z 2. jeruzalémského chrámu, detail reliéfu Trajánova sloupu, 113 n. l., Řím

 

Menora jako vitráž, 20. stol., USA  •  Pečeť zednářské 19. lože, Haifa, Izrael

 
*5  Agni v sanskrtu znamená oheň.

*D  Roku 1233 svěřil papež Řehoř IX. dominikánům inkvizici ve Francii, přestože sv. Dominik osobně proti heretikům násilně nikdy nepostupoval. Důvodem tohoto pověření byla právě vysoká intelektuální úroveň řádu. Pojmenování řádu pak bývalo vykládáno jako domini canes - psi Boží - a členové řádu také bývali jako psi zobrazováni ve výtvarném umění.

*H  Botanicky mezi adepty na „hořící keř“ figuruje, mj. Euonymus alatus, brslen křídlatý, keř z rodiny jesencovitých. Laskavý čtenář asi bude znát jeho příbuzného, brslen evropský s rudě oranžovými plaménkovitými plody nazývanými „biskupské čepičky“.

Euonymous_alatus

 
*He  Hekaté je předolympská bohyně křižovatek a podsvětí - jejím atributem jsou dvě hořící pochodně

*CH  Při této theofanii (zjevení boží), při které Hospodin vyjevil své jméno JHVH (Jsem, který jsem), byl mj. Mojžíš označen jako vůdce, který vyvede izraelský lid z Egypta (otroctví) a dovede ho do Kanaanu, země vyvolené.

*J  Podle Mt 3,11 bude Ježíš křtít Duchem svatým a ohněm.

*K  Polský filozof L. Kolakowski ve svých „Rozhovorech s ďáblem“ (Nebeklíč) připomíná trauma, která pak Izáka provázelo po celý život při pohledu na nůž a oheň.

*M  Podle Klementa Alexandrijského sedm lamp zlaté menory představuje sedm klasických planet v pořadí: Měsíc, Merkur, Venuše, Slunce, Mars, Jupiter a Saturn.

*Me  Metatron je v judaismu andělský vládce a princ kůru serafínů. Jeho jméno znamená doslova „hořící“ Je princem moudrosti. Píše se o něm v Talmudu, v knize Enoch a v Zoharu. Je nazýván jako „menší JHVH“ nebo spolustvořitel světa.

*O  Nevratnost procesu/děje je ten podstatný rozdíl, jímž se chemie liší od klasické fyziky a fyziky vůbec.

*Or  Svatováclavská orlice

Přemyslovský znak do 1253;   od 1339 znak Tridentska (knížectví a biskupství), znak udělen jako volný českým králem Janem Lucemburským  •  Znak Trentina - Autonomní provincie Trento  •  Znak města Trident, italsky Trento, hlavního města provincie Trentino

 
Čestný štít protektorátu Čechy a Morava s orlicí sv. Václava (německy Ehrenschild des Protektorats Böhmen und Mähren), krátce zvaný „Svatováclavská orlice“ bylo jediné vyznamenání Protektorátu Čechy a Morava. Založil jej - 4. června 1944, tedy v den druhého výročí smrti Reinharda Heydricha - německý státní ministr pro Čechy a Moravu Karl Hermann Frank. (výtvarný návrh Max Švabinský).

Svatováclavská orlice, čestný štít III. stupně

 
Plaménková orlice je i součástí znaku Středočeského kraje, na jehož dnešním území leželo i bývalé centrum rodu Přemyslovců. Kresba znaku je velmi, velmi nepovedená...

 
*P  Nápadně to připomíná historku z Edenu, kterak Eva s Adamem pojedli (ač to měli svým Stvořitelem zapovězeno) ze Stromu poznání a byli za to osudově potrestáni.

*T  Tora = Pět knih Mojžíšových = prvních pět knih Staré smlouvy/zákona (Bible)

*U  Antické báje dovozují, že oheň byl ukraden z kovářské dílny Héfaistovy, která byla trošku stranou hlavního shromaždiště Olympanů. On jim totiž ukoptěný a prací zpocený Héfaistos tak trošku páchl. Jo, byla to vybraná společnost, tihle olympští bohové...

Prameny - Literatura:
Leszek Kołakowski: Nebeklíč, Odeon, Praha 1969
Miroslav Veverka: Evoluce svým vlastním tvůrcem, Prostor, 2013

Původní text byl napsán v roce 2013, publikován ve Fontu č. 131/5/2013 (téma: Energetické společnosti).

Zde uvedený text je jeho rozšířenou verzí. Obrazový doprovod je doplněn reprodukcemi v různých částech článku.

Rozšířená verze vznikala v horkých letních týdnech - venkovní výheň doplňovala vhodně probíraný námět. Dokončeno v teplých dnech babího léta v první půli září v krkonošském zákoutí.