Každý účastník automobilových a motocyklových závodů zná typický šachovnicový praporek. Podívejme se blíže na tyto kousky látky - praporce, prapory, vlajky*0, standarty, korouhve, zástavy, apod.

Vyjmenované jsou optická signalizační zařízení z nejrůznějších materiálů.*1 Objevují se již ve starověku. Původně měly úlohu symbolu příslušnosti - k božstvu, vládci, pak ke státu, národu, skupině*2, organizaci, klubu, apod.

Prapory vztyčené, prapory pokácené

Praporečník (vlajkonoš) byl důležitou figurou, respektive institucí existence příslušné skupiny. Laskavý čtenář si jistě připomene pozornost, která byla nedávno věnována osobě vlajkonoše při zahájení olympijských her. Během válečných operací býval zasažený padající praporečník ihned nahrazován dalším nosičem zástavy tak, aby byla stále viditelná, aby stále vlála.*A

Vztyčování vlajky, praporu, zástavy je vyjádřením např. dobytí okolního prostoru - viz notoricky známé záběry vyvěšení sovětského praporu na budově Říšského sněmu v Berlíně v květnu 1945*3 či časově dřívější vztyčování U.S. vlajky na japonském ostrově Iwo Jima v únoru roku 1945.*4

Praxe vztyčování vlajek útočníků nad dobytým místem je starého data.

V současnosti je asi - mimo umístění vlajky na povrchu Měsíce během operace Apollo 11 v roce 1969 - nejznámější rozvinutí (státní) vlajky horolezci po dosažení vrcholu hory (kde už je často jiných vlaječek naseto..., jsme jak malí kluci..., případně holky...).

Svým způsobem lze sem ovšem zařadit i vyvěšování vlajky tibetské apod., byť zde jde spíš o obranu (nebo o znovudobytí ztraceného?).

Naopak ztráta praporu, zástavy je považována v mnoha případech za důvod dotyčnou skupinu zrušit, vymazat ze seznamů. Vojenská porážka hitlerovského Německa byla ceremoniálně (nebojme se říci: rituálně) potvrzena ponižujícím pohozením ukořistěných německých vojenských praporů a standart k patám zdi Leninova mausolea na Rudém náměstí v Moskvě během Přehlídky vítězství 24. června 1945. Degradací zástavy bylo i pózování spojeneckých vojáků s ukořistěnými japonskými bojovými vlajkami.

Některé slavné momenty II. světové války byly využíty i později...

Dny a slavnosti vlajek

Kladný, blízký až vřelý vztah k státní vlajce u Američanů a Britů je pověstný. U. S. vlajka se stala mocným symbolem amerikanismu (amerických hodnot) a je vyvěšována nejen při státních akcích, ale i při nejrůznějších příležitostech soukromě slavnostních či čistě obchodních. Znesvěcení vlajky je považováno sice za veřejné pohoršení, ale zůstává chráněno (nepostihováno) v rámci svobody projevu. Obdobné adorování vlajky existuje i ve skandinávských zemích, jejich vlajky jsou „milovanými, zdomácnělými, obchodovanými a zposvátněnými objekty“. Ve Spojených státech je oslavě vlajky věnován zvláštní Den vlajky, kdy si Američané připomínají přijetí U. S. vlajky jako státního symbolu během 2. kontinentálního kongresu v roce 1777.

Obliba předvádějících se vlajkonošů s rozměrnými prapory trvá již dlouhá staletí; švýcarský malíř, grafik a v neposlední řadě námezdní voják (žoldnéř) Urs Graf st. jim částí svého díla udělal celý pomník.

Výroční slavnosti v mnohých (nejen) italských městech se neobejdou bez průvodu nosičů velkých pestrobarevných kusů látky (praporů) často na kratší žerdi. Promenování vrcholí přímo žonglérským představením praporečníků - na spartakiádě se by se to jmenovalo „cvičení s prapory“. Nezlehčuji to, naopak: klobouk dolů před obratností těch lidí! Podívaná to je náramná a nádherná! Kéž by to takhle vždy končilo...*5

Jednou z nejvyhlášenějších slavností s prapory je již od 13. století konaná přehlídka vlajek městských částí při příležitosti soutěže zvané Palio*6 v italské Sieně.

Bohužel, příliš často nadšení z vlastní vlajky přerůstá v nenávist vlajek druhých, a neštěstí je hotovo!

Klidnější obdobou trumfování máváním vlajkami je např. japonská slavnost/svátek chlapců (dnes slavený jako národní svátek dětí), konaný 5. května, kdy každá rodina, kde jsou hoši, umisťuje na vysoké bambusové tyče (případně i na horizontálně napnutá lana) rukávnicové praporce v podobě stylizovaných kaprů.*7

Z historie vlajek

Ani obyvatelstvo české kotliny a moravských úvalů není zcela imunní proti vzývání vlajky, potažmo fangličkaření. Připomeňme jen českou nacionalistickou fašizující organizaci z 30. a 40. let 20. století, která se přímo Vlajka jmenovala, také její časopis nesl název Vlajka. Anebo předválečná (1920-1939) táboráková píseň, která se stala hymnou českého trampingu - ano, je to „Vlajka (vzhůru letí...)“.

Půjdeme-li hlouběji do historie, tak se s „fanglemi“ budeme setkávat velmi často; „semknout se pod praporem“ je pradávná praktika nejen ve střední Evropě...*U

Podle legend na konci 10. století svatý Vojtěch z rodu Slavníkovců zanechal (v kostele ve Vrbčanech) jako památku svou korouhev skládající se ze dvou pruhů hedvábné látky s vyšitou hvězdou uprostřed. Vojtěchův prapor nasazený na kopí svatého Václava pak vytvořil vzácnou relikvii, svatováclavský praporec.*L

Vlajky v erbech a na znacích měst

Na rodových erbech klasického období (středověk) je výskyt vlajky velmi řídký. Myslivečkův Erbovník uvádí praporce jen na dvou erbovních štítech.

Rodové znamení bylo vlajkou samo o sobě. Vlajka jako výraz svébytnosti se však nemohla neobjevit v městské symbolice. Většinou to byly (a jsou) vlajky/praporce zemských patronů či standarty vycházející z barev a symboliky feudální šlechty případně jiné heraldikou vybavené nobility.

Častou figurou je bílý praporec s červeným křížem nesený buď beránkem neb rytířem-svatým Jiřím. Červený kříž na bílém poli byl původně osobní vlajkou milánského arcibiskupa z 2. půle 4. stol. – sv. Ambrože. (Ten ho patrně zvolil jako vyjádření sounáležitosti s osudem Spasitele, tedy „přijmout svůj kříž“.) Město Milán přijalo arcibiskupův prapor za vlastní a tak se do 9. století rozšířil do celé severní Itálie včetně Janova. Patron Janova, sv. Jiří a obchodní lodě s městskou vlajkou rozšířily obraz sv. Jiří s bílým praporem s červeným křížem po celé západní Evropě.

Krásnou ukázkou mnohačetného použití vlajky na městském znaku je znak hlavního města Prahy a znaky některých samostatných historických pražských částí.

Vlajky na státních vlajkách a znacích

Použití figury vlajky na státních symbolech - samo o sobě zvláštní sebereflexe - je dalším důkazem významu vlajky jako (sebe)potvrzení, svébytnosti; je to jakési zdvojení, zesílení významu standarty jako výrazu významu a samostatné existence daného subjektu.

Do okruhu vlajek na vlajkách musíme zahrnout i vlajky bývalých a stávajících zemí (Austrálie a Nového Zélandu) patřících ke Commonwealth of Nations (Společenství národů), které na své vlastní státní vlajky v kantonu umístily unijní vlajku (tzv. Union Jack) - vlajku Spojeného království Velké Británie a Severního Irska.

Česká vlajka

Dosavad jsme se probírali zástavami, které měly obsahovaly figuru/námět se symbolickým obsahem, který měl v podstatě vyšší a neměnný význam většinově přijímaný v nějakém širším kulturním okruhu. Takovým je také např. bývalá československá, dnes již jen česká státní vlajka. Na československé vlajce modrý klín údajně symbolizoval slovenský element, prý slovenské hory. Nikde však není oficiální text s tímto výkladem. Totéž platí o interpretaci modré barvy jako elementu moravském na současné státní vlajce České republiky.

Vlajku ČR jako státní symbol upravuje Zákon č. 3/1993 Sb o státních symbolech České republiky

Signální prapory a vlajky

Přejděme nyní k praporkům, které také mají konkrétní obsah/význam, ale jsou srozumitelné pouze omezenému okruhu příjemců. Jsou to vesměs signalizační vlajky, které navíc mohou měnit význam, podle toho jak se dotyčná úzká skupina jejich uživatelů dohodne. Ano, je to šifrovaná zpráva. Jednou ze známých verzí tohoto užití praporu je vlajková signalizace.

Od roku 1931 platí námořní vlajková abeceda, která je součástí Mezinárodního signálního kódu (The International Code of Signals, ICS). Její podoba je neměnná, mezinárodně uznávaná a všem lodím přístupná, není to šifrovaný systém s tajným kódem. Obsahuje písmena, číslice a potvrzovací a opakovací vlajky. Vlajky zastupují jak jednotlivá písmena či čísla, tak jsou jim přiřazeny celé v plavební komunikaci často se opakující věty. Laskavý zvědavý čtenář si jistě rád dohledá dokumentaci pro celý ICS.

Z období před vznikem ICS měly armády své vlastní tajné kódy a vlajkové systémy. Připomeňme zde aspoň do dějin vstoupivší námořní vlajkový signál vyslaný britským víceadmirálem královského námořnictva Horatiem Nelsonem z jeho vlajkové lodi Jejího Veličenstva Victory před zahájením námořní bitvy s napoleonským protivníkem u Trafalgaru 21. října 1805. Nelsonův signál byl později často v modifikacích používaný a ve zkrácené formě „England expects“ vstoupil do obecného povědomí jako úsloví. V plném znění - jak vlajkové formě, tak slovní - je proveden mj. na keramických dlaždicích, které jsou umístěny ve vstupu do londýnského metra ve stanici pod Trafalgarským náměstím.

Soutěžní vlajky a jiné

Šachovnicová startovní/cílová vlajka má ne zcela jednoznačný původ. Jedna z tradic říká, že během jezdeckých závodů na americkém Středozápadě v dobách osidlování byl dáván signál kostkovaným ubrusem, aby jezdci skončili se závoděním a zasedli ke společnému jídlu. Panuje široký souhlas s celkem racionálním vysvětlením, že černobílý šachovnicový vzor byl zvolen jako nejlépe viditelný v prašném prostředí automobilových okruhů. Údajně byl šachovnicový praporek používán již v 19. století ve Francii při cyklistických závodech. První obrazové svědectví použití šachovnicového praporku jako odmávnutí konce závodu je fotografie z roku 1906 z Poháru Vanderbilt konaném na Long Islandu v New Yorku.

Obdobný kostkovaný praporek je označením 3. a 4. stupně lavinového nebezpečí pro lyžaře. Kostkované jsou také vlajky stoupenců některých irských hrabství, je mezi nimi také černo-bílá pro hrabství Sligo.

Použití šachovnicového praporku, respektive šachovnicového desénu ve značkách a logách je poměrně omezené. Mimo oblast auto-moto závodů, módy a některých šachistických subjektů ho najdeme zřídka.

Šachovnicový praporek není jediným signálním praporkem používaným při motoristických závodech. To je skutečnost běžně známá účastníkům těchto akcí. Pro nás, nezasvěcené, se zmíním aspoň o několika takových praporcích. Zelená vlajka - trať volná. Červená - přerušení závodu. Žlutá - Pozor, problém na trati! Tyto tři praporky odpovídají zhruba semaforovým světlům.

Pak je několik praporků, jejichž symbolika, respektive význam je pro motozávody specifický. Bílá - na trati pomalu se pohybující vozidlo. Žlutá se svislými červenými pruhy - zhoršený stav trati. Zelená se žlutou krokví - chybný start. Modrá - nechte předjet rychlejšího jezdce. Černá - diskvalifikace. Černo-bílá diagonálně dělená - nesportovní chování.

Proměnlivost významu:

Jak již bylo zmíněno, symbolika či význam obsahu vlajky může být v různých kulturách odlišný, samotné barvy bývají používány a interpretovány napříč kulturami rozdílně. I v rámci jedné kultury však dochází k posunu ve vnímání jednoho a téhož signálního znamení. Klasickou situaci použil Ch. Chaplin v jedné své grotesce: tulák sebere červený praporek, který upadl z nákladního auta převážejícího rozměrný náklad, který byl oním praporkem povinně označen. Tulák se zvednutým praporkem běží za autem, aby ho řidiči vrátil. Z boční ulice se za tulákem vynoří pochodující dav a výstražný praporek v rukou tuláka se tak náhle změní v revoluční standartu. Takže, pozor, s vlajkami opatrně! Zelená je barva prorokova!

P. S. V češtině slovo „prapor“ má ještě svůj vlastní význam - ve vojenské terminologii.

Poznámky:

 

*0  Zatímco pro vlajku je charakteristická vodorovná poloha a upevnění k vlajkové tyči či stožáru pomocí lanka, prapor je k žerdi přichycen napevno. Prapor nemá oproti vlajce předepsaný poměr stran a používá se ve vodorovné, šikmé i svislé poloze. Prapory (řidčeji vlajky) existující pouze v jediném exempláři, například jako symbol konkrétní vojenské jednotky či cechu, se někdy označují slovem zástava.


*A  Jako dokument mj. pro raně středověké zástavy, vlajky, prapory lze doporučit tzv. tapisérii z Bayeux dokončenou v 1077 pro katedrálu zmíněného města. Na textilii jsou vedle dalších zpodobeny i prapory normandského vévody Viléma I. Dobyvatele a anglického krále Harolda II. Ačkoliv výšivka byla zhotovena více jak deset let po bitvě u Hastingsu (1066), lze očekávat, že prapory protivníků byly dobře známy a akurátně vyobrazovány. Na textilii bylo použito (pouze) osm barev - žlutá, šedá, červená, dvě zelené a tři modré - takže barvy zobrazených vlajek nemusí být zcela věrné.

Vilém svůj prapor s křížem použitý při dobývání Anglie dostal pro tento účel přímo od (římského) papeže.

Harold II je identifikován standardou Červeného Draka. Ta byla v období raného středověku běžnou. Tvořil ji větrný rukáv vytvarovaný do podoby hrozivé ryby, draka či obdobného tvora. Standarda byla opatřena zařízením, které při větru jím procházejícím vydávalo pískavý zvuk. (až na to pískavé udělátko, podobnost s japonskými koinobori praporci!!!!)

Havran, Hrůza Země, tradiční válečný emblém Vikingů, je vidět na další ze standard zobrazených na tapisérii z Bayeux.

 

*B  Podle názoru odborníků vypadají dnes všechny vlajky na měsíčním povrchu jako na níže uvedené fotomontáži vpravo:

 

*1  Rané vlajky, tzv. vexilloidy byly z peří, dřeva a jiných přírodních materiálů.

*2  Ve čtvrté knize Mojžíšově - Nu 2,2 - čteme: Synové Izraele budou tábořit každý pod svou zástavou, podle znamení domu svých otců;..."

*3  Propagandistickou sílu a význam této fotografie z 2. května 1945 dokládá jak její časté reprodukování různými médii mj. umístění na poštovní známky, tak okolnosti jejího vzniku a její následující osudy. Je známo a zdokladováno, že jde o aranžovanou fotografii. První, originální umístění praporu proběhlo již 30. dubna v noci, kdy reportážní fotografování bylo prakticky nemožné i pro sovětského vojáka. Autor snímku, sovětský fotograf Jevgenij Ananjevič Chalděj, tedy dva dny poté zorganizoval nové, oficiální vyvěšení vlajky s fotografováním. Fotografie však později stejně ještě prošla několika politicky a dramaturgicky motivovanými retušemi (přidání kouře do rozvalin města a odmazaní jedněch náramkových hodinek u spodního vojáka - měl hodinky na obou zápěstích což nasvědčovalo rabování...)

*4  Také tato fotografie neměla jednoduchý život. Zobrazuje ostatně až druhou vlajku vztyčenou toho dne na vrcholku hory Suribači. První, toho dne dopoledne vztyčená vlajka se armádnímu velení zdála příliš malá, aby mohla být pozorována z okolních pláží, tak byla později během dne podniknuta další akce na vrchol hory s podstatně rozměrnější vlajkou. I identifikace jmen vojáků přítomných vztyčování vlajky neproběhla bez úmyslných zádrhelů. Ve hře byla jak reputace U. S. Army (jmenovitě námořní pěchoty a námořnictva USA), tak osobní rozepře přímých účastníků vztyčování. Symbolická fotka, kterou pořídil fotograf Joe Rosenthal v únoru 1945 a která již téhož roku dostala Pulitzerovu cenu, posloužila později k vytvoření ústředního sousoší památníku Iwo Jima nedaleko Arlingtonského národního hřbitova ve Virginii.

*5  Palio (viz též níže) jsou nejčastěji závody v jízdě na neosedlaných koních. Tyto a podobné soutěže byly jedním z prostředků, kterým se ventilovala rivalita mezi městskými čtvrtěmi (které dříve měly pro obranu i své vlastní ozbrojené gardy) či sousedními oblastmi. Původně v antice a ve středověku tato soupeření mezi rody či gangy nabývala běžně i konfrontační podoby krvavých bitek. Vzpomeňme jen Monteků a Kapuletů nebo nám bližších Horňáků a Dolňáků, podřezávání májek... Je něco v lidské přirozenosti, co má potřebu útočit. Je to dobře nebo špatně? Bůh suď.

*6  Název „palio“ pochází z latinského výrazu „pallium“ pro pravoúhlý kus oděvu z drahocenné látky přehazovaný přes ramena jako plášť, kterýžto kus látky získával vítěz závodu.(Neplést, prosím, s římskokatolickou insignií zvanou také pallium!). Později tento výraz začal označovat závody samé. Vítěz dnes dostává také látku buď ve formě městského praporu nebo zástavy specielně pro tuto příležitost malovanou (viz foto).

*7  Kapr - oproti českému vnímání jako líné a bahnité ryby - je v Japonsku symbolem síly a houževnatosti při překonávání proudu řeky a jejích peřejí. Velikost i barva kapřích fáborů mají své tradiční použití a významy: nejvýše umístěný největší kapr v černé barvě symbolizuje otce rodiny; nižší a menší v červené barvě matku; a níže se přidávají postupně menší v pestrých barvách pro každé dítě jeden kapří fábor.

Zdroje:
- k problematice nové australské vlajky odkaz zde

Původní text byl napsán v srpnu a září roku 2012 a publikován ve Fontu č. 123/6/2012 (téma: Závody aut).

Zde uvedený text je jeho rozšířenou verzí. Obrazový doprovod je doplněn reprodukcemi v různých částech článku.

Rozšířená verze vznikla začátkem podzimu roku 2012 v krkonošském zákoutí, během česání švestek, jablek a ořechů, sekáním otav a pak už začal foukat vítr ze strnišť.