Prase (vepř, kanec či svině) není jen to roztomilé boubelátko se čtyřlístkem či citrónem v rypáčku, případně s kominíčkem na hřbetě. Prase je živočich, který pro člověka představuje značně široký a různorodý soubor vlastností, případně projekcí. Stojí za to ho trochu prozkoumat.

Prehistorické prase

Mezi zvířaty zpodobenými v neolitických jeskynních „galériích“ jihozápadní Evropy najdeme i divoké prase. Musela to být stvoření obzvláštních vlastností, když - ačkoliv posléze ochočena a zdomácněna - zanechala tak silný otisk v kulturách -náboženstvích prakticky po celém světě *1.

Kde se vzalo takové uctívání? Prase historici považují za posledního z „divochů“ neolitického období. Ze tří základních druhů zvířat, která zajišťují „novému“ (neolitickému) člověku jeho obživu (koza, ovce, prase) bylo prase domestikováno jako poslední.*D Mstivá, záludná a útočná povaha divočáka je známá, stále je považován za nebezpečné zvíře. Jako dnes škodí na polních kulturách, tak škodil i neolitickému zemědělci. Byl fenomenálním lovným zvířetem a přesto nemohl být zcela vyhuben. Že by z rituálních, náboženských důvodů, které nás pojí s dávnými časy? Někteří historici ve světle šamanismu mají za to, že vztah ke zvířatům může být rozdílný. Lov v dobách paleolitických lovců-sběračů měl i obřadní stránku, především lov velkých savců, zvířat, která byla i totemická, uctívaná, každopádně obávaná.*C Divočák byl zvířetem totemovým, a jako takový nemohl být vyhuben.

Prase starověku a antiky

Fenomén divočáka je společný pro celý prostor Eurasie.

 • 

Ztělesňuje a symbolizuje svět divokosti a hrubé síly, ale zároveň vášnivosti a plodivosti. Je obáván a obdivován. Kanec figuruje v řeckých mýtech, vesměs jako obávané monstrózní zvíře. Zemědělskou krajinu pustošící prasečí bestii posílá opominutím oběti uražená panenská bohyně lovu Artemis, aby vyvrátila kalydonské království. Lov na kalydonského kance je v řecké mytologii událost, které se rovná jen výprava Argonautů a Trojská válka. Mimo Hérakla se kalydonského lovu postupně účastní většina olympských héroů. (Kanec je nakonec uloven, ale celá akce končí tragicky - hádkami účastníků a nakonec vraždami.)*A

Kalydonský kanec není jediným prasečím monstrem řeckých mýtů. Již zmíněný Héraklés v rámci svých prací odchytává obřího hrůzu vzbuzujícího kance pod horou Erymanthos*E. Také v této aféře figuruje Artemis a její bratr Apollón. Každý ze dvou jmenovaných měl jiný důvod (msty).*2 Zdá se, že použití pustošivého a vražedného kance bylo oblíbenou metodou řeckých bohů a polobohů.*J

Matkou kalydonského kance měla být svině z Krommyonu, zvaná též Faia. Tuto potvoru zlikvidoval hrdina Théseus.

Ve starém Řecku byla Démétře*V, bohyni úrody a plodnosti, obětována svině, která byla oblíbeným zvířetem Velké Bohyně archaických dob. Iniciační rituály eleusínských mystérií začínaly obětováním vepře. Ten byl obětován taktéž Afroditě.*8

Homér v Odyssei líčí, kterak Odysseovi druhové byli kouzelnicí Kirké změněni ve vepře - kvůli své nedočkavosti ....

Níže uvedený obrázek ilustruje z jiného pohledu přítomnost divokého prasete v mýtech o přechodu od předhellénských kultů matriarchátních k patriarchálnímu uspořádání hellénskému. Lvi vzhlíží vzhůru, prase hledí dolů. V mýtu o féerském král Admétovi a jeho ženě Alkestis se objevuje úkol zapřáhnout lva a divoké prase do jednoho vozíku. Mělo to dokazovat schopnost adepta být králem. Lev a kanec zde také symbolizují dvě poloviny posvátného roku. V příběhu figuruje opět obětí opominutá Artemis, která nakonec způsobí smrt hrdinky. Výskyt Artemidy a divokého prasete v řeckých mýtech je provázen často tragickými konci. Je-li Artemis nějakou personifikací lovu, tak není divu, při lovech ke zraněním lovců docházelo jistě nezřídka.

Suovetaurilia byl jeden z nejslavnostnějších obětních obřadů starořímského náboženství. Pro požehnání a zdar (podnikání, vojenských tažení, aj.) byla obětována tři zvířata - prase, ovce a býk (latinsky prase=sus, ovce=ovis, býk=taurus).*X

Motiv prasete nemohl chybět ve výzdobě (obětních, úlitbových) picích rohů - rhytonů:

Prase abrahámovské

Prase v kultuře (včetně náboženství) většiny národů figuruje ve víceméně pozitivním postavení. Zvláštní roli však hraje v abrahámovských náboženstvích Blízkého Východu.

V křesťanském okruhu je sice symbolem špíny fyzické i morální. Difamace prasete se zaměřila spíše na prase domácí, které svou (vše)žravostí, zdánlivou oblibou ve špíně a neutuchající rujností bylo ideální figurou, na kterou šlo snést všechny nectnosti a hříchy křesťanstva středověku. Prase přesto v křesťanství není zcela zavrženo, zůstává stále součástí hospodářství. Sv. Antonín Veliký, zakladatel mnišství a poustevník v Egyptě*F je dokonce patronem chovatelů prasat; prase je jeho atributem.

S počátkem křesťanství v Irsku je spojen sv. Kierán ze Saighiru, biskup z Ossory, první na ostrově narozený světec, který údajně žil osaměle s divočákem, liškou, jezevcem vlkem a jelenem.

Jinak je tomu v judaismu a islámu. Tato náboženství pokládají prasata za nečistá zvířata a jejich maso je z náboženských důvodů zakázáno konzumovat.(Viz též dále)

Kristus do prasat zaklíná démony (Mt 8:30). Podobenství o ztraceném synovi v Lukášově evangeliu (L 15:15) popisuje, že jako krajní ponížení syn musel hlídat prasata, ba sdílet s nimi potravu. Chov prasat byla činnost, kterou se zabývali výhradně neizraelité.

Pro zařazení prasete mezi nečistá zvířata argumentuje judaismus částečně hygienickými důvody, ( Lv 11, 7 „Nebudete jíst...Ani vepře, protože má rozdělená kopyta, zcela rozdvojená kopyta, ale vůbec nepřežvykuje. Je pro vás nečistý.“ Dt 14:8, Iz 65:4), ale hlavní jsou ohledy náboženské: prase je totiž posvátným a obětním zvířetem jiných bohů.

R. A. Loban Jr. ve své studii poukazuje na vliv egyptského prostředí při utváření postoje Hebrejců k fenoménu prasete. V samotném Egyptě, respektive Dolním a Horním Egyptě se postupně konstituovaly dva konkurenční totemické vládnoucí systémy: v Horním Egyptě dominoval bůh Horus, spojovaný se sokolem, a v Dolním Egyptě to byl bůh Seth, spojovaný s prasetem.

Po spojení obou částí Egypta v 3. tisíciletí př. n. l. a vlivem vzrůstu významu hovězího dobytka na úkor prasat, se toto ideologizovalo, mytyzovalo a nakonec institucionalizovalo do stavu, že prase (Seth) bylo spojováno se silami zla a jeho postavení bylo obklopeno mnohými tabu.

Prase se stalo nečistým zvířetem a kontakt s ním podléhal nejrůznějším zákazům. Nutno podotknout, že tato tabu se týkala pouze vládnoucích vrstev společnosti.

Systém postupně částečně monotheizujícího náboženství a rituální praktiky, včetně zákazu požívání vepřového masa, nemohl nemít vliv na Hebrejce v Egyptě usazené a na utváření (pozdějšího) izraelského národa. Mojžíš, podle bible, se sice potýká s návraty svého (hebrejského) lidu k tradicím egyptských bohů (viz zlaté tele pod Sinají), ale historickým faktem zůstává, že stravovací hodnoty egyptské vládnoucí vrstvy Mojžíše, v Egyptě narozeného, vyrostlého a vychovaného ve faraonově paláci, navždy poznamenaly. A s tím i celý hebrejský věroučný systém.

Postoj islámu, potažmo muslimů k praseti je velice strohý. Korán na čtyřech místech svého textu zakazuje konzumaci vepřového masa. „A jsou vám zakázány zdechliny, krev, vepřové maso a to, co bylo zasvěceno jinému než Bohu, ...“ Korán 5:3. Tedy obdobné zdůvodnění zákazu jakéhokoliv kontaktu s něčím prasečím jako v judaismu: prasata obětují nevěřící svým bohům. A islám, coby podstatně mladší náboženství, je ve vztahu k praseti podstatně radikálnější - muslimové mají v ošklivosti i zobrazení prasete *11.

Prase staré Evropy

Lov na kance u Keltů je pokračováním paleolitického loveckého obřadu. Indoevropská populace pravděpodobně uchovala v genech onu víru dávných lovců ve vztahu k divočině a nebezpečným zvířatům. Je tohle v základu dnešní lovecko-myslivecké vášně?*K

V severských zemích a keltském světě byl kanec symbolem síly, agresivity a energické odvahy. V anglosaské tradici je však i symbolem ochrany a královského majestátu. Válečníci nosili zpodobení kance na přilbách, neboť doufali, že jeho síla vstoupí do bojovníka. Při svátcích Juletide, o zimním slunovratu, se skládaly slavnostní přísahy nad divokým kancem, který byl pak obětován; panovalo přesvědčení, že se zvíře/oběť vydává přímo k bohům i s vyřčenými sliby.*P Vyvržené zvíře se upeklo a do tlamy se mu vkládalo jablko, symbolizující znovuzrození bohyně Slunce. Keltové také kusy divočáka vkládali do hrobů svých zesnulých*9.

Francouzský komiks Astérix předvádí své galské hrdiny při orgiích požírání divočáků pečených na rožni, nicméně Galové pravděpodobně divočáka nelovili primárně jako potravu, neboť pro ně byl posvátným zvířetem.*G

Divočák je pro Kelty posvátné zvíře, nadané magickou mocí. Je možné, že svou chytrostí a mazaností reprezentoval i vědění, ale i spojení se zásvětím, Sídhe. Prase je tak přirozeně zvířecím znamením kněžské třídy, druidů, jejichž úkolem je komunikovat s oním světem, se světem posvátna a bohů. Je pravděpodobné, že někteří druidové se nechávali nazývat „divočáky“ v galštině „torcos“, v čemž rozeznáváme kořen slova „torque“, torques, který označuje kovový nákrčník, náhrdelník, který nosili bohové a zbožštění hodnostáři.

 • 

Připomeňme, že Keltové vzývali jistou bohyni jménem Arduinna, bohyni lovu, lesa a zvířeny v ardenském pralese. Nepřekvapuje, že jejím jízdním zvířetem byl kanec. Později splynula s římskou bohyní lovu Dianou. Existoval i keltský bůh Moccus, bůh sviní a lovců divočáků zároveň. Za Říma identifikován s Merkurem.

Norská mytologie má Gullinburstiho, kance se zlatými štětinami a zlatou zář vydávajícího, na kterém nedostižně jezdil bůh Freyr, patron plodnosti, míru a prosperity, strážce letního slunce, vládce bílých Álfů.

Spojen s bohem Freyrem a jeho sestrou, bohyní Freyjou, která jezdila na bojovné svini Hildisvíni, je divočák tradičně vnímán jako ochránce před újmou, poškozením, apod. Divoké prase je nejmocnější totemové zvíře skandinávských božstev Vanir, božstev plodnosti, úrodnosti, moudrosti a věštění.

Porazit, tedy ulovit divoké prase byl fyzicky, psychicky i technicky náročný výkon uznávaný jak u Římanů*3, tak u Germánů, kteří u toho vytvořili iniciační rituál nezbytný pro to, aby se bojovník stal svobodným a dospělým. Keltové z divočáka učinili královskou lovnou zvěř, jeho lov se stal symbolickým.

Prase středověké Evropy

Ještě v podstatě starověká keltská tradice prasete jako královské lovné zvěře pokračovala ve středověku. Dodnes myslivci nazývají divoké prase černou nebo také rytířskou zvěří. Od 13. století ve Francii a Anglii, posléze v Itálii a v Německu ve stoletích následujících se tento postoj mění. Divočák a význam jeho lovení jsou postupně znehodnoceni. Divočák již není zvěř králů a knížat, ztrácí na prestiži ve prospěch jelena. Jedním z důvodů byla asi skutečnost, že lov na divočáka nevyžadoval oproti jelenovi velký revír, velmoži tak přenechávali divočáka panstvu méně urozenému.*L

Dalším důležitým momentem ve změně/znehodnocení obrazu divočáka byl vliv křesťanské církve. Hodnoty divočáka uznávané v antice z něj ve středověku v pohledu křesťanské církve činí živočicha pohanů, ba samého ďábla. Církev převrátila všechny jeho kvality - ze síly a odvahy se stala divokost a zuřivost, z jeho plodivosti chlípnost. Jelen oproti němu má všechny ctnosti, je to Kristus živočichů. Později a až do současnosti, se stal lov divočáka prostředkem, jak se zbavit zvířete tolik škodícího na polních kulturách.*H

Obzvlášť ostudná a několikanásobně tragická je historie, kterou významně podpořil (římský křesťanský) IV. lateránský koncil z roku 1215; svými dekrety mj. ideologicky inicioval vznik středověkých židovských ghett a diskriminační segregaci židovstva. Církev v této nečisté hře přisoudila roli i praseti. Spojení židovského elementu a nevinného všežravého a plodného zvířete dalo vzniknout ohavnému obrazu známého především v německy mluvících zemích*6 pod názvem „Judensau“ (židovská svině). Zvrácené to bylo mj. i z toho důvodu, že židovské náboženství samo také považuje prase za nečistého živočicha a Mojžíšovy knihy na několika místech nakládání s prasetem (vepřovým) zakazují (viz níže). Z prvotní kulturně-náboženské opozice Církve a Synagogy se stal jednostranný řízený nenávistný program vedoucí k pogromům.

Tyto Judensau doložitelně figurovaly na 48 místech Evropy, vesměs v/na kostelích. Ještě dnes existuje na 30 takovýchto zobrazení. Leckde je okolo jejich existence živá diskuse vedená z jedné strany památkáři, kteří jsou pro jejich zachování, z druhé strany kritiky, kteří poukazují na zjevný antisemitismus těchto plastik. Vyhrocenou situaci zatím na několika málo místech řešili tak, že vedle hanobícího středověkého výjevu umístili pamětní plaketu s textem, který připomíná souvislosti středověké antisemitské propagandy s děsivou (historickou) skutečností Šoa.

Asi nejznámější z dochovaných Judensau je reliéf na exteriérové, uliční straně zdi farního kostela ve Wittenberku, kde je ke shlédnutí volně všem kolemjdoucím. Pamětní plaketa, která osvětluje její roli v historii antisemitismu, je umístěna v interiéru kostela, tedy pouze pro ty, kteří z ulice zavítají dovnitř kostela...No co, nemůžeme mít všechno hned teď...

Wittenberský pozdně gotický exemplář Judensau je navíc opatřen blasfemicky nápisem „Rabini Schem HaMphoras“ (Rabínovo Nevyslovitelné /boží/ Jméno, na nápise navíc ve zpotvořeném tvaru, správný hebrejský výraz je Ha-Šem ha-Mephoraš, „česky“ Šem hameforaš). Bohužel, zrovna tento reliéf byl v 16. století (jednou z) inspirací náboženského reformátora Martina Luthera ke kázáním a spisu s názvem „Rabini Vom Schem HaMphoras“ s protižidovským zaměřením. V kázání/spisu popisuje zmíněnou plastiku - rabín hledící svini pod oháňku, jako kdyby tam hledal vysvětlení Tóry, mladí židé sající s cecíků prasnice mléko své moudrosti, atd. v tomto antisemitském duchu. Podle tvaru písma, které dnes vidíme nad reliéfem, to vypadá tak, že nápis vznikl až po neblahém Lutherově kázání.*7. Nezmenšuje Lutherovu vinu fakt, že Judensau byly vytvořeny většinou již dříve v celé germanofonní oblasti Evropy. Kupodivu, v Čechách, kde se také mluvilo zčásti německy, žádná taková plastika není zaznamenána.

S ohledem na titul článku, možno konstatovat, že Židé - tím méně židé - s prasaty neměli ale vůbec žádné štěstí.

V křesťanské ikonografii prase symbolizuje jeden ze sedmi smrtelných hříchů: smilstvo.*O Ani v dílech Hieronyma Bosche a Pietera Bruegela staršího není prase předváděno v příznivém světle:

Prase v Asii a jinde

Šamani sibiřských Nenetů se na cesty do světa duchů vydávají v doprovodu bytostí podobných kancům, tedy ztělesnění divokosti a síly. V Iránu je prase zasvěcené Slunci, v Japonsku je symbolem Měsíce. Pro původní obyvatele Vanuatu v Melanézii (v Oceánii) má zvláštní důležitost vztah mezi člověkem a prasetem, a to do té míry, že když se vepř zabíjí, lidé mu při tom zpívají a mazlí se s ním (sic). Ostrované věří, že prasata mají duši a mohou být považována za členy rodiny. Počet vlastněných prasat a délka jejich tesáků určuje společenské postavení jejich majitele. Aby se tesáky prasat neobrušovaly, krmí je majitelé ručně. Prase je ve vanuatské kultuře také sexuálním symbolem, ztělesňujícím vztah muže a ženy.

V indické kultuře je kanec přítomen mj. jako Varáha, třetí avatar (vtělení) boha Višnu, po boku Rámy a Krišny; je pověřený (za)chránit bohyni Země, Bhu, od démonů potopy. Pod názvem „Mocnost divočáka“ je jednou ze sedmi Matek, jednou ze sedmi samohlásek, které tvoří základ jazyka a vědění.*M

V mahájánovském buddhismu bohyně nebes, světla a slunce, Marici, bývá zobrazena sedící nebo jedoucí na sedmi prasatech. Jedna z jejích třech tváří je též prasečí.

V Japonsku byla bohyně Marici adoptována v 8. století samurajským prostředím v bojovné podobě jedoucí na jediné svini.

Japonská mytologie i folklor prezentuje prase v různých stupních božskosti nebo jako monstra nadpřirozená nebo jen přírodní.

Japonská kultura sdílí s čínskou dvanáctiletý zvířecí cyklus, v kterém figuruje také prase. Prase se tak stává předmětem zobrazení mnohdy přímo pomilováníhodné. Motiv prasete neminul ani oblast vyhlášených japonských miniatur - netsuke. Dalo by se říci, že prase má v Japonsku docela štěstí, pomineme-li statisíce divočáků ročně v Japonsku přejetých dopravními prostředky nebo zabitých zemědělci při ochraně polí.

Čínské pojetí/vnímání prasete je značně odlišné od evropského, jako je tomu i v případě draka (viz heslo Drak). Ne náhodou čínská mytologie (doložená archeologickými nálezy sošek) spojuje počátky draka s prasetem. Neolitická kultura Hongshan (5. tisíciletí př. Kr.) zanechala po sobě jadeitové sošky prasečích draků. Někteří vědci se domnívají, že zobrazení prasete stojí za pozdějším zobrazením čínských draků.

Údajně za dynastie Song (10.–13. stol.) byl zaveden svátek, kdy se uctívá Prasečí bůh Zuši. Svátek se koná na začátku nového roku. Ve stejnou dobu se koná Festival božích prasat se soutěží o nejtlustší prase, které je na závěr slavnosti rozporcováno, opečeno a snědeno. Tento rituál je zasvěcen Prasečímu bohu. Dnes je centrum tohoto obřadu v taoistickém chrámu Zuši v městě Sanksia na Tchajwanu.

V čínské mytologii a folkloru existuje několik prasečích bohů, respektive bohů s prasečí hlavou. Vesměs jsou to alegorie mužnosti a plodnosti.

Jak jsme se zmínili výše, prase je dvanáctým znamením čínského horoskopu. V Číňané považují prasata za stvoření společenská, loajální a spolehlivá, jinového znamení, jsou typicky vášnivé povahy, mohou být naivní a poživačná. Z Číny se rozšířil zvyk pěstování malých druhů prasat jako domácích mazlíčků místo psů.

Heraldické prase

Kanec symbolizuje kastu kněží čili duchovní autoritu v opozici k Medvědovi, který je emblémem kasty králů čili moci světské.*Z Středověk převzal tuto starověkou roli divočáka do heraldiky.

Samotná kančí hlava může znamenat pohostinnost (prý ze zvyklosti předkládat při hostině návštěvníkům pečené kančí hlavy). Taktéž je to výraz loveckých dovedností nositele erbu s kančí hlavou.

Divočák a kančí hlava samotná představují z pohledu válečníků kladné vlastnosti divokého prasete - odvahu a divokost v boji. Proto si např. mnohé skotské klany zvolily motiv kance-kančí hlavy do svých znaků, erbů. Tato tradice - kanec=symbol bojovníka - přečkala i výše zmíněné ideologické křesťanské tažení proti (divokému) praseti.

Bílý kanec byl osobním znamením Richarda III., krále Anglie (zabit v bitvě r. 1485).*R Modrý divočák byl osobní znak rodu De Vere, earlů/hrabat z Oxfordu, kteří stáli v opozici proti Richardovi III. Tak se přelakovávalo na modro...

Divočáka najdeme v klasické i soudobé heraldice v celé euroatlanské oblasti.

Mezi současnými státními symboly prase - divoké ani domácí - nenalezneme. Pouze ostrovní republika Vanuatu v Oceánii má na znaku a na vlajce kančí kel.

Velmi četná použití kance nacházíme v emblémech v ardenské francouzsko-belgické hornaté a lesnaté oblasti, kde je dosud divočák hojný.*W

Černí, bílí i jinak barevní divočáci figurují v hojném počtu na znacích měst Evropy, najdeme je i v městské heraldice obou Amerik. Domácí prase se vyskytuje naopak na znacích měst velmi zřídka.

Starý dlouho používaný symbol Milána - napůl vlnou porostlá (latinsky semilanuta) svině s naježenými hřbetními chlupy - čírem, vysvětluje též vznik jména aglomerace (jiné zdroje odvozují jméno města od latinského názvu Mediolanum, značícího totéž). Milano bylo založeno keltskými kmeny, což oblibu prasečího motivu potvrzuje.

A přehršel podnikatelských subjektů, spolků a institucí se vztahem k praseti tu blízkým jindy jen obtížně dešifrovatelným:

<

Nepřekvapuje, že prase je častým zjevem ve světě pivní produkce, obchodu i samozřejmě na samotných pivních etiketách po celém světě. A některé jsou obzvlášť vypité kousky, jak názvem tak kresbou. Chuť nemohu, bohužel, posoudit, budiž to inspirací pro potencionální zájemce z řad laskavých čtenářů. Na zdraví! Ostatní nápoje nezůstávají pozadu.

K bojovnosti kance se emblémem hlásí sportovní kluby, vojenská jednotky a podobná uskupení.

Prase jsme již zaznamenali na antických mincích a medailích. I v pozdejších dobách se prase stalo námětem různých ražeb, případně i bankovek.

Prase je štěstí i smůla

Jako ochranný amulet jsou používány drobné sošky prasat již u Keltů, Germánů, aj. Kdo má čuníka, s tím to myslí osud dobře, říkají v různých obměnách rčení v mnoha jazycích světa. Mnoho prasat v chovu představovalo jistotu potravy. Jako symbol štěstí se prasátko užívá ve střední Evropě od 16. století.

Pověrčiví námořníci považují prasata za neštěstí přinášející zvířata, protože mají rozdvojená kopyta jako ďábel a bojí se vody.

Ve švýcarské obci Argau mají osobitý zvyk. Dle tamní představy prasečí duše dlí v nafouknuté vepřové měchuřině, kterou maškary v ovčích kožiších nosí při obchůzce o Silvestru za pasem. Bubnují na měchuřinu, mlátí jimi přihlížející a věří, že duši vepře, v ní skryté, je dopřáno znovu ožít. Starobylý obřad, jímž má být zajištěn úspěšný chov vepřů a tím i blahobyt, byl obnoven v roce 1920. Citujme staré německé přísloví: mít prasata je mít štěstí.

Jiný symbol štěstí, indická svastika, došla také opovržení. Symboly štěstí samy příliš štěstí nemají...

Zlaté prasátko

Těžko říct, kam spadá tenhle zvyk, jehož smyslem není nic jiného - než spatřit zlaté prasátko (na zdi). Kdo zlaté prasátko viděl? Zvykoslovná tradice neslibuje štěstí, zdraví, ani peníze, jen zahlédnutí pozlátka. Je proto zvláštní, že se tato tradice vůbec uchovala do dnešních dnů. Postup je známý a jednoduchý: kdo se celý den postí, večer, při východu první hvězdy uvidí zlaté prasátko. Zvyk pochází už z pohanských dob, kdy se slavil zimní slunovrat. Těžko si představit, že tehdy, v časech jistě ne vždy zrovna hospodářsky bezstarostných bylo cílem pouhé pokoukání. Je pravděpodobné, že půst byl vynucený okolnostmi, a kdo hladovou zimu přečkal, tak se dočkal životodárného jarního slunce, hřejivého a doslova zlatavého. Leckde se pekly bochníky ve formě prasete. Spojení zrna, prasete a podsvětí (období přerodu, poté návratu - míněno slunce) je v mýtech časté.

Zlatá prasečí hlava byla emblémem pánského studentského Prasečího klubu (The Porcellian Club) na Harvardské univerzitě v USA. Založen byl r. 1791 a pojmenován r. 1794 po velké vepřové hostině. Zlatá léta studentíků před graduováním...

Prase a kasička

Terakotové kasičky ve formě prasat jsou známy již od 13. století v jihovýchodní Asii, v madžapahitském impériu na území dnešní Indonésie.

Jak prý vznikly v Anglii: Spořicí prasátka v anglicky mluvících zemích vznikly jazykovým posunem, slovní hříčkou. Oranžová hrnčířská hlína používaná ve středověké Anglii se nazývala „pygg“. Vyráběly se z ní různé laciné nádoby pro domácnost, mj. i džbánky s úzkým otvorem na ukládání mincí. Podobnost slov „pygg“ a „pig“ dala vzniknout dnešnímu výrazu pro spořicí prasátka - „piggy bank“.

Před pár lety švýcarská Kantonal Bank zrealizovala reklamní akci, při které použila celý tramvajový vůz jako spořicí prasátko, takovou maxikasičku - viz obrázek. Švýcarský a ostatní (světový) tisk o tom referoval mj. jako o pokusu basilejského magistrátu, jak ochránit veřejnou dopravu před muslimskými útočníky. Jestli to mělo kýžený efekt, média již nesdělila. Ale jako pokus, jestli fungují jisté souvislosti, to snad nebylo marné. Každopádně to svědčí o tom, že ve Švýcarsku nejsou suchaři.

Prase létající, sedící a jiné

Fenomén létajícího prasete je spojen s úslovím, které se objevuje v různých jazycích s textem přibližně ve tvaru „až bude prase létat“, ale vždy ve smyslu „to je nemožné“. A když je něco jedněmi prohlašováno za nemožné, tak je to pro lidskou povahu výzva dokázat, že to možné je. Kde jsou toho hranice?

V Cincinnati, Ohio, USA si na létajícím praseti založili proslulost. Maraton létajícího prasete a podobné akce přinesly městu přízvisko Porkopolis. (stránky jedné z nich: http://artworkscincinnati.org/BigPigGig).

Big Pig Gig je akce pořádaná od roku 2000. Podobná Cow Parade - místo krav prasata. Kreace zůstávají na místě. Dnes město zdobí desítky sklolaminátových prasat v různých pozicích - ležící, sedící, stojící na čtyřech, chodící na dvou, tančící, o let se pokoušející, ba i letící. Prase se běhen BigPigGig festivalu transformovalo hravostí tvůrců do nejrůznějších podob - Elvis Pigsley, Hogtoberfest, Swine Lake, Miss Sowciety, Pigasus (letící!!), Self Porktrait, Pigtures, Pigment of our Imagination, „I oink, therefore I ham.“ - René Desporcs, Bjorn Boarg (prase hrajíci tenis), Olympig (s pochodní), Pigmalion, Hamingway (autorské čtení...), Pizza Pignic (pochopitelně s picou!), Winged Pigtory (starořecká bohyně vítězství), Pig brother's watching you (záměn big x pig bylo užito vícex), Porkemon (jakože Pokemon, ha ha), Porcury (prase jako Merkur, ho ho), atd. více či méně vtipné, mnohým jsem neporozuměl, sowrry...

Podobné akce pořádají i jiná města v USA, např. Lexington v Severní Karolíně nabízí „popular public art iniciative Pigs in the City“, čili Prasata ve Městě, jehož 4. ročník v roce 2008 byl zaměřen na „Power of the pig“ (Schopnost, výkon, moc, síla?...). Výtvarná akce je doprovázená vyhlášeným Barbecue Festival - slavností opékání masa.

Jak již bylo ukázáno výše, prase má své pomníky, tzv. oficiální, vážné. Ale najdeme i sochy prasat zjevně zkrášlující své okolí. Některé se staly velmi populární a dočkaly se mnoha reprodukcí, kopií a napodobenin. Za všechny uveďme již zmíněné Il Porcellino, samo již kopie podle antického mramorového originálu (doufejme, že dál do minulosti to, aspoň výtvarně, nejde!), se v kopiích více či méně věrných nachází např. v Sydney (Austrálie), Wateloo (Kanada), Derby Arboretum (V. Británie), atd. - summa summárum minimálně dvě desítky kopií v sedmi státech na třech kontinentech. Žádná Mona Lisa, obyčejný divoký prase v bahně!

Z řady rozsáhlé škály prasat všech dob, stylů, funkcí, povah a velikostí se odlišuje drobné, ušlápnuté prasátko jednoho malého anglického kluka z období po 1. světové válce:

Pár slov na závěr

V mnoha světových jazycích existují četná úsloví, v kterých figuruje prase (vepř, svině, kanec), např.: Má se jako prase v žitě. Anglický idiom podobného smyslu je „On the pig's back“. Winston Churchill měl říci: „Mám rád prasata. Pes k nám vzhlíží. Kočka na nás pohlíží svrchu. Prase nás bere jako sobě rovné.“ Z britského prostředí připomeňme Orwellovo podobenství „Farma zvířat“ (1945) inspirované autorovou zkušeností s činností neblaze proslulé NKVD ve španělské občanské válce. Prasata jsou v knize předvedena jako člověku opravdu rovna, jak chytrostí, tak křivostí charakteru. O charakteru je i sarkastická jednoaktovka „Prase“ od V. Havla z roku 1981.

Připomeňme ještě slova Johna Steinbecka: „Ad astra per alas porci“ - Ke hvězdám na křídlech prasete!
A nezapomeňme na statečná Tři malá prasátka!!!

O prasatech se také říká, že se bojí zrcadel, nicméně prasata sama, svou mnohotvářností jsou člověku významným zrcadlem. Fenomén prasete je stále výzva i pro grafické designéry. Hodně štěstí!

Poznámky:

 
*1 Snad s výjimkou Střední a Jižní Ameriky.

*2 Jiný mýtus říká, že divokého kance poslal Arés, bůh války, aby zabil Adonise, milence Afrodity, na kterou si Arés sám dělal zálusk. Artemis prý zas žárlila na Adonisovy lovecké schopnosti a Apollón osobně proti Adonisovi sice nic neměl, jeho zabitím se chtěl pomstít jeho milence Afrodítě, která Apollónovi oslepila syna. A tuhle všechnu nenávist musel absorbovat chudák kanec. Hrozný osud!

*3 Známe tři římské legie v prvních pěti stoletích po změně letopočtu, které měly jako emblém divoké prase: Legio I Italica, Legio X Fretensis a Legio XX Valeria Victrix.

Římská střešní okrajová taška - antefix - se znakem XX. legie, 2.–3. stol. n. l., Římská říše

 


*4 Tatáž scéna v pozdně gotickém provedení:

Ilustrace k Bocacciovu spisku De claris mulieribus, kolorovaný dřevořez, vydavatel Johannes Zaine, ilustrace anonym, 1470, Německo

 

*5 Motiv prasete hrajícího na dudy užitý v/na gotických katedrálách vysvětlují někteří vědci jako případ použití pohanských (keltských) model pro odstrašení zlých duchů od svatostánků. Spojení prasete, solárního zvířete, a dud v keltských rituálech nemá zatím jednoznačné vysvětlení. Alfred Hitchcock kdesi pronesl, že pochopil že vynálezce dud byl inspirován mužem nesoucím pod paží nemocné, astmatické prase.Bohužel se hráčům na dudy nikdy nepodařilo dosáhnout čistoty zvuku prasete...

Detail výzdoby středověkého iluminovaného rukopisu, cca 1410, bratří z Limburka, Francie




Prase jako dudák, iniciála z rukopisu Dinnseanchus - středověkého irského místopisu včetně mytologie, 16. stol., Irsko

 

*6 Mimo germanofonní oblast a smíšenou oblast severovýchodní Francie lze ojedinělé exempláře zobrazení Judensau vidět v katedrálách v Belgii (Aarschot), Polsku (Hnězdno) a Švédsku (Uppsala).

*7 Zmíněný Luther, původně augustiniánský mnich a katolický kněz byl později pro svá kázání a spisy římským papežem Lvem X. roku 1521 exkomunikován a posléze i prohlášen kacířem. Luther si ve svých projevech nebral servítky ve výběru výraziva, prasaty. sviněni, hovny a prdelemi své ideové protivníky - papežence i reformované - častoval zhusta. Není divu, že i on sám se dočkal přirovnání k praseti i z reformátorské strany, např. Zwingli:„Pokud čtu některou Lutherovu knihu, zdá se mi, že vidím nečistou svini chrochtající a očuchávající květinky v krásné zahradě.“ (Opera, sv. 2, str. 434)
Dánský psychoanalytik Erik Homburger Erikson ve studii „Mladý muž Luther“ píše o Lutherově posedlosti prasaty. Skutečně se tato zvířata vtírala do Lutherových promluv doslova nutkavě. Nejenže napsal známou „Modlitbu sviní“, ale nezřídka psával o prdění svině, či naopak o tom, že je třeba prdět svini do nozder. Sám sebe ostatně často přirovnával k praseti, které „jen rýpe, aniž by zraňovalo“. Pro nás je celkem lhostejné, co tím chtěl metaforicky vyjádřit, z našeho hlediska jsou to hlavně důkazy o přítomnosti anality v řeči, a to ne vždy úplně úlevné přítomnosti.

*8 Na Haiti mezi praktikami vúdú narazíte i na uctívání ducha mateřství, Ezili (Erzuli) Dantor, představovaného nejčastěji Černou Madonou Čenstochovskou (sic!, zavlečenou na ostrov polskými bojovníky v Haitské revoluci na počátku 19. stol.). Ezili Dantor je spojována s černým haitským prasetem, jejím oblíbeným obětním zvířetem.

Ezili Dantor v moderním pojetí se svými oblíbenými obětinami - kakaovou šlehačkou, floridskou voňavkou, černým prasetem, rumem a silnými cigaretami bez filtru, autor Matt Burden, Haiti
 •  Lidová interpretace se znaky Matky Sedmibolestné

 

*9 Svátky slunovratu provází prase stále. Pohanské tradice lze objevit leckde po světě.

Yule boar-slunovratné prase ze slámy, Skandinávie-Kanada

 

*10 V určení zvířecího druhu představujícího boha Setha není mezi odborníky shoda, někteří ho nepovažují za prase, ale za hrbáče (Orycteropus afer). Anglické jméno Aardvark pochází z afrikánštiny a znamená „(pod)zemní sele“, jelikož původní osidlovatelé z Evropy ho považovali za zvíře podobné praseti.Tvar uší ale nesedí. Staré egyptské texty mluví o praseti.

 

*11 Ošklivení si prasete je však stále menší než nenávist k Izraeli, která arabskému kreslíři nebránila vytvořit následující karikaturu.

 

*A Tento mýtus obráží pravděpodobně změny ve složení společnosti a přechod od (matriarchálních) božstev původních obyvatel k (patriarchálním) božstvům nově příchozích severnějších kmenů do oblasti Hellady. Zde připomeňme, že při lovu na kalydonského kance zahynula dvojčata Kastor a Polux.

*B Podle mýtu o Héraklovi, vznikla pověst o Bivojovi přinášejícího na zádech čerstvě uloveného kance na hrad Libušín, aby získal Libušinu sestru Kazi.

*C V paleolitických zobrazeních se nenacházejí rostliny a malá zvířata... A jestli lov, jak uvažuje historička C.  Claude, byl rituálem překračování zákazu zabíjet velká totemová zvířata, netransformoval se tento zákaz až do křesťanského Nezabiješ?

*D Prase pochází z divočáka, ale v jeho DNA došlo k důležité změně: ztratil dva chromozómy.

*E Tato hora byla posvátným okrskem, posvátnou horou prehistorických ženských božstev spojených se zvěří, mykénskými Řeky pojmenovaných souhrnně Potnia Theron (Paní zvířat). Tato božstva, která v počátcích byla spojena s Velkou matkou, Matkou zemí, byla posléze hlavně s Artemidou a částečně s Afrodítou.

*F Svatý Antonín Veliký (250-356) Podle legendy měl být během svého života také pasákem vepřů. V Pokušeních sv. Antonína se však objevují různé svině....

*G Autoři Asterixe neváhali navrhnout vlastní francouzskou eurominci - jeden a půl Euro - na reversu s motivem úspěšného lovu na divočáka.

Uderzo a Goscinny, 2007

 

*H Nájezdy divočáků přiměly naše sousedy v krkonošském zákoutí změnit skladbu pěstovaných plodin. Např. brambory se jim už nevyplatí vůbec sázet. Ty svině prasečí nejen že značnou část úrody vyrejpou a sežerou, ale zbytek brambořiště podupou tak, že je k nepotřebě. Krakonoš to vidí!!!

*J Obdobná řeckému mýtu o lovu na kalydonského kance existuje jihoindická „Legenda o Ponnivale“, kde divoké prase Komban je posláno (bohy?) ničit políčka zemědělců království Ponnivala. V obou mýtech také vystupuje dvojice sourozeneckých bojovníků. Přechod od lovecko-sběračské fáze vývoje lidstva k zemědělské, doprovázený příslušnými kulty je, zdá se, univerzální.

Ze současného zpracování legendy, poč. 3. tisicoletí, Indie

 

*K Kančí zub na kloboučku nimrodů je velmi symptomatický pro uvedenou úvahu...

Na kloboučku ale stejně nezáleží, důležité je zabité zvíře. Autor podkladu upozorňuje na změnu zbraně.

 
*L Lov na jelena se stal prostředkem, jak předvést, že vlastním dostatečně rozsáhlé lesy, že si mohu lov na jelena dovolit.

*M Snad zde má původ počet prasat tvořících povoz buddhistické bohyně světla Marici.

*O V Braunově galerii Ctností a Neřestí na terase zámku Kuks prase nacházíme na soše Obžerství.

M. B. Braun, Obžerství, 1718–17191

 

*P Naše současná novoroční předsevzetí mohou být vzpomínkou na tyto pravěké obřady.

*R Na vývěsním štítě hospody U modrého kance reprezentují bílý kanec a bílá růže symboly Richarda III. Modrý divočák byl osobní znak rodu De Vere, kteří byli early/hrabaty z Oxfordu. Legenda říká, že když byl Richard III. zabit v bitvě u Bosworthu roku 1485, všechny hospody U bílého kance se rychle změnily na U modrého kance jako uznání toho, že bílý kanec je mrtev a prosadil se modrý. Tak říká legenda.

*S Pivo Woinic je silné (8, 08 %) klášterní světlé pivo z ardenského pivovaru Ardwen. Tentýž pivovar vaří pro CSSA v klubových barvách Pivo divočáků (Biere des Sangliers).

*V Velký božský Kanec první učil člověka zemědělskému umění tím, že lidem ukázal, jak orat zemi před uložením semen, tak že kypřil půdu svými tesáky.

*W Woinic, největší socha divočáka na světě, autor Éric Sleziak, 1993, Měří na výšku 8,5 m, 5 m do šířky a 14 m na délku. Socha ze svařovaného železa váží 50 tun. Divočák (a tato jeho socha) je symbolem departementu Ardennes.

 

*X I dnes je domácí zabíjačka malý svátek se svými obřady... Svátek, který chce EU potlačovat! S. Komárek: „...velmi skromného rituálního rámce tradičního venkova ve stylu zabíjaček jakožto posledních vývojových fází totemické hostiny“.

*Y Astronomická interpretace pilíře s kancem:

 

*Z Medvěd se tedy nalézá v podřízeném (ženském) vztahu k mužskému Kanci.

Prameny:
mj.

Stanislav Komárek: Ochlupení bližní - Zvířata v kulturních kontextech, Akademia 2011
Richard A. Lobban Jr.: Pigs and Their Prohibition, Rhode Island College, Cambridge University Press, 1994
Jan Stern: Anální vesmíry, Malvern, 2008

Původní text byl napsán na přelomu roku 2012 a 2013, publikován ve Fontu č. 128/2/2013 (téma: Sázkové a loterijní společnosti).

Zde uvedený text je jeho rozšířenou verzí. Obrazový doprovod je doplněn reprodukcemi v různých částech článku.

Rozšířená verze vznikla po Hromnicích, kdy už bylo světla o krok více i v krkonošském zákoutí.