Starožitnosti kladou člověku otázky po smyslu času. Jako příklad starobylosti a jeho neznáma se nabízí mj. sfinga. Vydejme se za ní.

Patina věků

Starožitnost by měla být předmětem s kulturní hodnotou, přičemž zákon č. 71/1994 Sb. o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty hovoří o předmětech starších 50 let.*1 Naše stará dobrá sfinga požadavek tuzemského zákona na věk svými minimálně pěti tisíciletími bohatě splňuje.

Klasická definice

sfingy byla: lví tělo a hlava jiného tvora, včetně člověka. Starořecká tradice k oněm dvěma komponentům přidávala třetí - ptačí křídla. A až na výjimky, figura sfingy ležela, maximálně seděla.

Před sfingami

Okřídlené bytosti, složené z různých tvorů, známe již ze sumersko-akkadské mytologie jako lammú-šédu, což byly většinou dobří ochranní démoni v podobě okřídleného stojícího lva nebo býka s mužskou vousatou hlavou, jejichž monumentální sochy stály coby strážci u vstupu do chrámů či paláců. Ke sfingám však lammú nebývají řazeni, to spíš k předchůdcům andělů.

Egyptské sfingy

Pro Egypťany byla sfinga coby postava strážce vnímána jako shovívavá a mlčenlivá. Hlavy soch sfing byly často vytesány do podoby faraonů. To je i případ nejznámější Velké sfingy v Gíze.

   

Egyptské sfingy většinou nemají křídla, leží jakoby přikrčené na zemi s tlapami před sebou. Je to velmi dekorativní, není divu, že po takových figurách pozdější eklektické moderní romantické doby skočily.

Starořecké jméno σφινξ (sfinks), se kterým se váže sloveso sphingo - „škrtit“, údajně pochází z egyptštiny, kde to vycházelo z pozorování lva, který svou kořist většinou skokem srazí, prokousne hrdlo a drží ji při zemi - škrtí. V mytologii starého Egypta figurovalo více sfing a říkalo se jim šeseps-anch, tedy „žijící obraz“ (boha, panovníka). Sfinga v Egyptě byla symbolem slunečního boha a vládce. Sfingy se dělily na tři druhy: androsfingy (s lidskou hlavou), criosfingy (s beraní hlavou) a hierocosfingy (s hlavou sokola nebo jestřába).

Z dějin Velké sfingy

Historici a archeologové nejsou dodnes sjednoceni v názoru, kdo, kdy a pro jaký účel nechal vytesat monumentální sochu sfingy u pyramid na gízské planině u Káhiry. Obecně se má za to, že byla vytvořena v 3. tisíciletí př. l. jako kultovní portrét panovníka ze IV. dynastie, faraona Chufua, nám známějšího pod řeckým jménem Cheops.

Jiní egyptologové a hlavně geologové přisuzují údajně vodou omleté gigantické soše stáří až deset a půl tisíce let.
Existují dohady*D o tom, že Velká sfinga, která je orientována k východu, fungovala jako astronomická pomůcka pro označení vycházejícího Slunce v den jarní rovnodennosti ve věku Lva (cca okolo 10 450 př. n. l.), které protínalo přesně i souhvězdí Lva a byla tak jeho domem.

Podle egyptské tradice střeží Sfinga místo Počátku času. Místo je zdrojem obrovské magické moci prostírající se nad celým krajem.
Dle další tradice skrývá Sfinga velké hodiny lidských věků. Upozorňuje na blížící se čas konce starého věku a počátku věku nového. Jak tomu máme rozumět? Jedním z vysvětlení by mohl být jev zvaný precese zemské osy. Sfinga může sloužit jako obrovské hodiny precesních věků.
Sfingu v Nové egyptské říši nazývali Hor-em-akhet (Hór na horizontu). Hor byl staroegyptský bůh nebes, slunce a světla.
Badatelé Robert Bauval a Graham Hancock upozorňují na zajímavou korelaci mezi oblohou a stavbami v Gíze, která nastala v dobách okolo r. 10 500 př. n. l. Souhvězdí Lva bylo za jarní rovnodennosti domem Slunce. Krátce před úsvitem se nad východním obzorem majestátně usadil nebeský Lev, jakoby připravoval místo pro východ Slunce. Sfinga se lvím tělem tak hleděla přímo na souhvězdí Lva, svůj nebeský protějšek. Přesně po její pravici, nad jižním obzorem, kulminovaly hvězdy pásu Oriona ve své nejnižší poloze za posledních 13 000 let. Okolo r. 10 500 př. n. l. se Orion nacházel, při svém 26 000 let trvajícím cyklu, ve svém nejnižším postavení na obloze. A právě díky tomuto cyklu se hvězdy Orionova pásu dostaly v období okolo r. 10 500 př. n. l., při své kulminaci nad jižním obzorem, do postavení co nejvíce odpovídajícímu rozmístění pyramid v Gíze.

Jak to tedy bylo? To ví jen vševědoucí oko boha slunce Rea... Není divu, že se sfinga posléze stala symbolem (mlčícího) tajemství.

Co se současné podoby monumentu týče, tak populární teorie o ustřeleném nosu sfingy to připisuje aktivitě francouzské armády pod velením Napoleona Bonaparta v době generálova egyptského tažení v roce 1798. Nechal prý střílet z děl do tváře sfingy.

Nos však již postrádají sfingy na skice z roku 1737. O tři století dříve egyptský historik El-Maqrizi napsal, že ztrátu nosu v roce 1378 má na svědomí súfijský (islámský) fanatik Mohammed Sa'im el-Dahr. Při pohledu na egyptské rolníky, kteří přinášeli sfinze oběti pro zdar úrody, byl prý tou modloslužbou tak rozzuřený, že (asi za pokřiku „Bůh je větší!“) sfinze nenávratně poškodil fasádu. *O*P
Pro Egypťany zůstala starobylá socha symbolem moudrosti a zosobněním fyzické síly.

Mnoho diskuzí také vyvolalo, zda sfinga měla nebo neměla bradku. Ve starověkém Egyptě byl falešný vous/bradka jedním z atributů, které sdílel faraon (jedno zda muž nebo žena) s bohy a které ho odlišovaly od obyčejných lidí. Tento vous, který vypadá spíš jako dlouhá bradka, se nosil na bradě či spíš pod bradou a zavazoval se za ušima, případně se lepil na pokožku, často se používala kovová imitace. Nejnovější teorie předpokládá, že původní sfinga, postavená ve 4. dynastii, neměla vous. Ten měl být přidán během pozdějších oprav/úprav. Soudí se, že sochu dal opatřit stylizovanou bradkou*V pravděpodobně faraon Amenhotep II. z 18. dynastie (1700-1500 př. n. l.).
Nakonec ještě připomeňme, že původně byla socha Velké sfingy kolorovaná. Její oči měly být zelené, tvář červená a nemes (pokrývka hlavy) modro-zlatě proužkovaná.

Řecká sfinga

Tajemná mlčící egyptská sfinga se plete často s jedinou sfingou řeckého starověku, se sfingou z hory Spfingio u Théb v regionu Boiótie. Tato řecká sfinga naopak mluvila až nebezpečně, ba smrtelně vážně.*T
Sfinga řecké mytologie měla také lví tělo, ale hlavu (většinou prostovlasou, někdy s čelenkou) a hruď (podle zobrazení většinou odhalenou) ženy, a navíc ptačí křídla a hadí ocas. Byla usazena na přístupu k městu*G, pokládala příchozím hádanku a nemilosrdně zabíjela ty, kteří neznali odpověď.*J Tak to popsal Sofoklés v tragédii o králi Oidipovi, který hádanku-podobenství o třech lidských stavech bez problému rozřešil; rozzuřená sfinga se sebevraždným skokem vrhla ze skály do moře. Pro Oidipa to však bylo Pyrrhovo vítězství...

Sfinga je v řecké mytologii neobvyklá a vznikla pravděpodobně pod vlivem asijských nestvůr. Pro mytologické spojení s tajemstvím a podzemím byla figura sfingy umisťována na pohřebních stélách. Tak jako v Egyptě i v Řecku sochy monstra byly polychromované.
Čeština svým tvarem/rodem navozuje představu ženské bytosti, použije-li se starší tvar sfinx, tak už to tak jasné není.

Tajemství a obliba

Středověk se o sfingu příliš nezajímal. Její oblibu znovu registrujeme až v manýrismu konce 15. a začátku 16. století, kdy byla figura sfingy jako naturalisticky zpodobené načesané mladé ženy s odhalenými ňadry začleněna do klasického vzorníku arabesek, které se v rytinách rozšířily po Evropě během 16. a 17. století. Tato verze sfing bývá nazývána „francouzskou sfingou“ snad pro její oblibu a častý výskyt v zahradách francouzských zámků; iniciativa však vznikla na území Itálie, když byly na konci 15. století v Římě vyneseny na světlo grotesche neboli „groteskní“ dekorace objevené v paláci (Domus Aurea - Zlatý dům) císaře Nera z 1. stol. n. l.

    

Tajemství obklopují a doprovázejí sfingu i v novověku. Švédský lékař a spisovatel Axel Munthe neváhal pro získání jedné žulové sfingy do své sbírky starožitností použít služeb blíže nespecifikovaných sil, jak píše ve svých vzpomínkách. Trvá na tom, že sfinga je tajemství. V Příběhu San Michele (česky jako Kniha o životě a smrti) Munthe vypráví, jak ve snu viděl sfingu, vyplul a šel ji najít. Odkud vlastně pochází a jak byla převezena do Villa San Michele, je dobře střeženým tajemstvím pana doktora-spisovatele.

Heraldika

V době, kdy si první šlechtici v evropských zemích začali pořizovat erby, byla sfinga zavátá v pouštním písku, z kterého jí koukala jen hlava. V heraldice se sfinx vyskytuje od konce středověku. Heraldika rozlišuje dvě pozice sfingy - statant (stojící) a couchant (ležící).

Častá je na erbech francouzských, především generálů, kteří se zúčastnili napoleonského tažení do Egypta. Užívala ji například rodina Pelleportů, francouzský generál Jean Toussaint Arrighi de Casanova. Ze středoevropských šlechticů si sfingu zvolili například Weissové z Augsburgu, rakouský rytíř Anton Prokesch von Osten, z Čechů Weilové z Weilenu, v klenotu svého erbu měl sfingu František Ladislav Rieger.

Korporátní sfinga

Jak jsme již minule připomněli, armádní symbolika je důl bohatý na figury. Sfingu z něj vydolujeme bez problému taky a docela ve velkém množství. Vojenský zpravodajský sbor Armády Spojených států ji má na už na své pečeti a budeme na ni narážet na emblémech mnoha zpravodajských jednotek. Všimněme si, že všechny sfingy armádních insignií jsou orientovány heraldicky doprava. Na obálce knihy o historii vojenské kontrarozvědky sfinga hledí - taky doprava, ale neheraldicky. Tak je to správně, tak to má být! Knihu vydalo v roce 2005 Americké ministerstvo obrany, americká armáda, armádní zpravodajské a bezpečnostní velitelství.

   

Figura sfingy se objevuje v korporátu nejrůznějších oborů - již zmíněné zpravodajství, tedy normální špionáž, farmacie, školství, potravinářství. aj.

Závěr

Přitažlivost fenoménu sfingy si nenechal ujít ani vyslanec amerického způsobu života, tedy hlavně hudby! - Louis Armstrong. V roce 1961 si takhle zasóloval pod dohledem Jejího Tajemstva.

Sfinga - pět tisíc let starý a stále funkční/úspěšný design! To je výzva i pro současného (nejen českého) grafika!

Poznámky:


*1  Podle prezidenta Asociace starožitníků J. Neumanna se mezi starožitnosti řadí takové předměty, jež pocházejí z první republiky. V praxi to znamená cokoliv, co bylo vyrobeno před rokem 1938.
Např. Velká Británie pro starožitnost-antikvitu požaduje sto roků, i když ne striktně


*D  Belgický stavební inženýr a spisovatel R. Bauval a britský spisovatel a novinář G. Hancock; The Message of the Sphinx: A Quest for the Hidden Legacy of Mankind. New York: Crown Publishers, 1996.


*G  Podle R. Gravese byla thébská sfinga odvozena z thébské Měsíční bohyně. Její tělo, složené z nesourodých částí, představovalo dvě poloviny thébského roku. Lev symbolizoval mladý rok, had rok stárnoucí. Znakem Théb byl lev.


*J  Jung ji považoval za symbol pohlcující matky.


*O  Ostatně teroristé Islámského státu vyhrožují již dnes, že „Až Egypt přejde pod záštitu chalífy, nezbudou tam žádné pyramidy, žádná sfinga, žádné modly.“ Když vidíme, jak islamisti jinověrcům ničí památky různě po světě dnes, tak je svědectví tehdejšího historika dost uvěřitelné.
Egyptští Arabové používali pro sfingu označení Abul-Hol, což znamená Otec hrůzy.


*P  Za svůj vandalský čin byl podle legendy místními obyvateli zabit.


*R  Lev je s „normálním“, nerozeklaným ocasem, za pozornost stojí i palcát (podle blazonu řemdich) v pravé tlapě lva; výjimečná je i sfinga v klenotu erbu


*T  Kladla jednu otázku, na kterou správně odpověděl až Oidipos. Sfinga řecké mytologie měla také lví tělo, ženskou hlavu, ale navíc hadí ocas a ptačí křídla - ne nadarmo je popisována jako sestra Chiméry. Vlastně to není sfinga dle výše zmíněné klasické definice.


*V  Tento vous/bradku nosil staroegyptský bůh zemřelých Osiris. Faraoni si nošením této ozdoby snažili zajistit posmrtný život.

Původní text byl napsán v dubnu roku 2023 a publikován ve Fontu č. 189/3/2023 (Starožitnosti).

Zde uvedený text je jeho rozšířenou verzí. Obrazový doprovod je doplněn reprodukcemi v různých částech článku.

Rozšířená verze vznikala v období kvetoucích jabloní a byla dokončena před letním slunovratem téhož roku v krkonošském zákoutí.