Člověk obecně je tvor světlo a teplomilný. Vydejme se za hlavním zdrojem světla a tepla, za sluncem.*1

Téma slunce/Slunce (příp. světlo) je velmi rozsáhlé. V následujícím rychlopojednání se dopustím pouze zjednodušující zkratky, nahlédnutí do tématu. Pt. vážené a vážné zájemkyně a zájemce odkazuji na rozsáhlou literaturu, z které námi uvedené zdroje představují jen zlomek.

Na počátku bylo: „Budiž světlo!“

Slunce, podle dnes dostupných poznatků, je nezbytnou podmínkou existence naší formy života. Kdyby Slunce mělo přestat zářit, respektive jeho paprsky by k nám na Zemi přestaly pronikat, tak by to, čemu říkáme život, pravděpodobně zaniklo. Odtud pramení obraz slunce jako symbolu života (dárce života).*0

Slunce pravěku

Slunce se objevuje mezi prvními „výtvarnými“ záznamy pravěkého člověka. Jak již bylo poznamenáno u fenoménu hvězdy, slunce bylo v těchto záznamech vyjádřeno zprvu ne symbolem, ale poměrně výstižnou grafickou zkratkou jako různě dlouhé a různě široké čárky (úsečky či spíš polopřímky) mířící z jednoho centra na všechny strany. Centrum může být vyjádřeno tečkou, kroužkem nebo prázdnou plochou. Jistou abstrakcí je tzv. sluneční kolo, které koncentruje a zjednodušuje původní realistický záznam.
Mezi výtvory pravěkého člověka patři i petroglyfy - povrchově opracované kameny, respektive kresby na nich, které lidstvo začalo vytvářet koncem doby ledové (cca 12 000 BP).

V megalitických stavbách všude po světě hrál fenomén Slunce (zde můžeme oprávněně použít velké S, neboť se jednalo většinou opravdu o astronomické souvislosti) významnou, většinou dominantní roli. Dokládá to i neolitický monument Newgrange v Irsku.
Archeologové neurčili dosud jednoznačný smysl newgrangeské stavby, ale skutečnost, že tvůrci této stavby orientovali její podzemní hlavní chodbu tak, že paprsky při východu slunce o zimním slunovratu, 21. prosince, dosáhnou až na konec chodby (u vchodu jen 0,9 m nízké a dlouhé 19 m), dovoluje spekulovat o nějaké prakticko-kultické souvislosti se sluncem. Napovídá tomu i výzdoba mohutných balvanů před ústím chodby, které jsou pokryty triskeliony, kteréžto obrazce jsou považovány za sluneční symboly.

Slunce Blízkého Východu

Slunce je symbol z nejmocnějších; ve všech nám známých kulturách zaujímá dominantní postavení. Slunce často reprezentuje moc. Mocné symboly si (s oblibou či zákonitě) vybírali mocní, nebo naopak, jak chcete. Okřídlené slunce je symbol spojovaný s božstvím, královským majestátem a mocí v říších Blízkého Východu. Slunce bývá též nejmocnější z božstev. Sumerský Šamaš, assyrský Aššur, aj. jsou slunečními božstvy, respektive bohy slunce a zároveň stojí na vrcholu pantheonu své doby. Jsou ztotožňováni s vládci zmíněných říší a dle tehdejší praxe i zákonodárci.

Slunce vedle své životadárnosti inspiruje i svým zdánlivým pohybem po obloze, svým pro lidstvo věčným vycházením a zapadáním, což reflektují mýty kultur po celém světě. Za všechny jmenujme aspoň mýtus o ptáku Fénixovi...

...nebo v podstatě obdobný, ale mnohem rozšířenější a co do verzí početnější příběh o večerním umírání a ranním znovuzrození, zde uveďme jeho jednu z egyptských variant.

Starověký Egypt

Ve starověkém Egyptě bylo se sluncem spojeno několik bohů (Horus, Ra, Aton /Sluneční kotouč/, Amon-Ra, Ra-Horakhti /Bůh obou horizontů/…) Polední slunce bylo personifikováno bohem Ra (nebo Re), předním egyptským božstvem, které bylo postupně identifikováno s faraónem; faraón Achnaton z něj učinil svého jediného boha pod jménem Aton, který byl uctíván jako zlatý sluneční disk ve svém městě Iunu, pozdějším Héliopolisu.*3

V dalších dynastiích byl Ra zahrnut do univerzálnějšího boha Hora, který mimo hlavní funkci - ovládání nebe - měl v referátu i svítání slunce. Úsvit byl velmi důležitý moment: připomínal opětovný příchod a tak nepomíjejícnost boha. Tyto úvahy vedly ke vzniku tzv. Horova oka, které bylo symbolem nezničitelnosti a znovuzrození. Atributy a znaky spjaté s Horem - zbožštěný sokol splývající se sluneční září, oko - byly přiřazovány i bohu Ra. Horovo oko je tak někdy nazýváno Okem Ra a reprezentuje slunce.

Mnozí egyptologové poukazují na to, že Ra vede v podstatě jednotvárný život: den co den putuje ve své velké sluneční bárce přes nebeský oceán. Ale nejen egyptští bohové i králové usilovali o to, aby se po smrti mohli v Reově bárce plavit, i kdyby to mělo být jen v úloze veslaře.

Indiánská slunce

Andské předincké božstvo Virakoča je považováno jak za tvůrce slunce, tak za slunce samotné.

V říši Inků se k poctě solárního boha Inti Raymi*2 pořádal náboženský obřad označovaný jako Festival Slunce.

Ceremoniál se konal v den zimního slunovratu a vyznačoval nový rok v Andách. Dodnes je k vidění v ruinách legendárního Machu Picchu kamenný útvar zvaný „Sloup k vázání slunce“, Intihuatana, snad oltář, snad sluneční hodiny, každopádně objekt, který dokládá spjatost incké civilizace s fenoménem slunce a jeho sférickými pohyby.

Zajímavé je srovnání „vlajky“ incké říše (respektive vlajky dědictví Inků v Peru a Bolívii) a slunečního spektra ve velkém rozlišení.

Podle aztécké mythologie svět prošel několika kosmickými obdobími. Aztékové věřili, že bylo během předchozích čtyř věků stvořeno čtvero sluncí. Všechna na konci své éry zahynula. Tonatiuh byl a je slunce páté, slunce současné éry. Jeho plný titul byl „Hybatel Slunce“. Jako bedliví pozorovatelé Slunce, Aztékové umísťovali tvář tohoto boha do svých kamenných kalendářů, tak jak ji vidíme např. v grandiózním Piedra del Sol (Slunečním kameni), který měl být vytesán někdy kolem roku 1100 n. l.

Mayové měli svého vlastního slunečního boha jménem Kinich Ahau.

Slunce hraje důležitou roli i u Indiánů Severní Ameriky.

Antické Řecko a Řím

Mnohé řecké mýty zosobňují slunce jako Titána jménem Hélios, který nosil zářící korunu a jezdil ve vozíku taženém slunečními oři po obloze a tak vytvářel den. Posléze v pantheonu řeckých bohů bylo slunce stále více spojováno s Apollónem, intelektuálním a harmonickým božstvem. Podle Hélia později dostalo jméno i starověké egyptské centrum slunečního kultu - Heliopolis. Kolos Rhodský chránící přístav na ostrově Rhodu byla děkovná socha patrona města, boha Hélia.*6

Římská mytologie přijala Hélia pod názvem Sol. Název Sol Invictus (Nepřemožitelné Slunce) byl používán pro více solárních božstev a jeho vyobrazení najdeme na různých druzích římských mincí během 3. a 4. století n. l. Narození Nepřemožitelného Slunce bylo v té době slaveno 25. prosince zapálenými světly.

Persie

Mithra - božstvo původně indoíránské. Ve své konečné formě splynul mithraismus ve 3. a 4. stol. n. l. s tzv. solárním pantheismem římských vzdělanců. Císař Lucius Domitius Aurelianus Augustus, v 3. století, učinil reformátorský pokus ustanovit kult Sol Invictus státním náboženstvím římským. Sol Invictus, vládce všehomíra, byl ztotožňován s Mithrou. Největší shromaždiště starého Říma - Circus Maximus - byl zasvěcen božstvu Sol Invictus. za vlády císaře Flavia Valeriána Constantina (Konstantina I.) roku 321 byla neděle vyhlášena za Den Slunce. Mithraismus však jako státní kult končí vyhlášením náboženské svobody Milánským ujednáním r. 313. Posléze jsou mithraismus i Sol Invictus víceméně pohlceni křesťanstvím.

Sluneční kříž, zvaný též kolový

Kruh s vepsaným rovnoramenným křížem je jeden z prvních nemalířských znaků, který se objevil, když lidský rod stál na počátku doby bronzové. Je běžný na skalních rytinách. Objevuje se ve Starém Egyptě, Číně, předkolumbovské Americe a na Blízkém Východě. Pochopitelně též po Evropě. Později u keltských Galů bylo toto sluneční kolo nejužívanějším zdar přinášejícím amuletem. Jeden z nejmocnějších keltských bohů, Taranis, vládce nebes, má vedle hromovládného klínu jako atribut i kolo, o jehož funkci se mezi vědci a spol. vedou diskuse, zda se jedná o sluneční kříž či ne. Podobnost s obdobnými slunečními symboly je značná.

Koch předkládá interpretaci znaku jako uskutečňování stvoření pronikáním vertikálního mužského a horizontálního ženského prvku. Tento znak z rané severské mytologie potvrzuje Slunce jako životodárný element. Tento prastarý a univerzální náboženský symbol, známý také jako sluneční kolo, sluneční kotouč, je oblíbený jako sluneční symbol v současných novopohanských kultech, v neopaganismu.*NN Fotografie hořícího slunečního kola, pořízená v Německu 21. prosince 2005 během slavnosti Julfest (svátky zimního slunovratu), je toho dokladem.

Sluneční kolo je spojeno i s fenoménem „slunečních vozíků“, které se vyskytují v mytologiích mnoha kultur jako interpretace faktu věčného koloběhu Slunce. S nezbytným zjednodušením můžeme položit vedle sebe sluneční vůz boha Hélia (viz výše), vozík z Trundholmu, sedmihlavé spřežení hindského Surya a chrám v Konáraku (viz níže), procesně příslušný člun egyptského boha Ra (viz výše) a třeba i zpodobení Si-che, sluneční bohyně čínské mytologie.

Hinduismus

V hinduistické náboženské literatuře je Slunce zmiňováno jako viditelná forma Boha, který tak může být viděn každý den. Hlavním solárním božstvem je bůh Surya, jezdí na voze taženém sedmihlavým koněm nebo sedmi koňmi (sedm dní v týdnu?). Je uctívaný nejen některými Hindy mj. rituálem (základní hathajogovou rozcvičkou) zvaným „ranní pozdrav slunci“ - Surya Namaskara.

Božstvu Surya je zasvěceno několikero chrámů, z nichž nejvyhlášenější se nalézá v Konáraku ve státě Orissa na břehu Bengálského zálivu. Tento chrám slunce Surya z 13. století je zařazen do seznamu památek UNESCO. Celý chrámový komplex je koncipován v podobě boha na voze taženém sedmi koňmi.

Islám

V koránu Slunce tak jako ostatní nebeské objekty nemá žádný náboženský smysl nebo symbolický význam. Kvůli rozšířenému výskytu uctívání Slunce v předislámské Arábii, muslimský zákon šaríja zakazuje jakékoliv modlení během východu a západu slunce, aby se symbolicky odmítlo jeho božství. Předislámský arabský pohan považoval zatmění Slunce a další nebeské úkazy za znamení signalizující úmrtí významné osoby nebo jinou pozemskou událost. Nicméně tento názor rozhodně odmítl Prorok Mohamed v r. 632, když jeho syn zemřel během zatmění Slunce: „Slunce a Měsíc jsou jedním z důkazů existence Boha. Nezatmí se pro něčí smrt nebo život.“

Alemanské období

Pojem „Černé slunce“ (Schwarze Sonne) je termín vztahující se k již známému slunečnímu kolu a znamení takto označovaná jsou alemanského původu a pocházejí z období stěhování národů. Brože a spony s tímto motivem byly pravděpodobně variací římských předloh se svastikou. Počet paprsků se pohybuje mezi pěti až dvanácti.

Používání znaku Černého Slunce v moderní době má esotericko-okultní charakter, tak jak ukazuje jeho figurování v germánsko-nacistickém mysticismu 1. poloviny 20. století. Jeho výskyt v současném (germánském) neopohanství je stejné povahy.
Podlaha ústředního sálu kultovního hradu Himmlerovy SS - Wewelsburgu - s gigantickým znamením Černého Slunce, byla některými badateli spojena s raně středověkými germánskými brožemi a bylo tedy předpokládáno, že originální předlohy měly solární význam. Toto dvanácti loukoťové kolo mělo vycházet z dekorativních kotoučů merovejské doby a pravděpodobně zobrazovalo viditelné slunce nebo jeho průchod dvanácti měsíci roku.

Svastika není jediným znakem se vztahem ke slunci, který byl zneužit mysticismem německého nacismu. Sowilo*5 je šestnáctá runa germánského futharku prostého.*8 Její název je překládán jako „slunce“. Runa oslavuje zdroj světla a tepla - slunce. Její působivost si uvědomoval K. M. Wiligut, esoterik a Himmlerův osobní poradce ve věcech nacistické mystiky a germánského neopaganismu, který ji adaptoval pro potřeby užití insignií NSDAP (jejích Ochranných oddílů - SS).

Slávové

V předkřesťanském slovanském náboženství byl slunečním bohem Svarog, jehož symbolem (a zároveň symbolem samotného slunce) byl obrazec zvaný „kolovrat“ *KK.

Slunce je u starých Slovanů také symbolizováno jednodušším rotujícím obrazcem zv. „Ruce Boha“, který je doprovázen příležitostně svastikou. Tyto obrazce byly nalezeny mj. na pohřebních urnách převorské kultury (2. stol. př. l.–poč. 4. stol. na území dnešního centrálního a jižního Polska). Symbol Ruce Boha představuje Nejvyššího Boha a vesmír (věs mir = celý svět). Pro Slovany (tak jako pro jiné indoevropské skupiny) byl kříž spojen jak s ohněm a životem, tak především se sluncem. Vesměs zajišťoval štěstí, hojnost a boží přízeň.

Ornament s levotočivou svastikou jako slunečním symbolem použil romantik Josef Mánes na Staroměstském orloji.*4

Slovanských slunečních symbolů bylo identifikováno vícero:

Pozůstatkem slunečního kultu - pravděpodobně nejen ve slovanském prostředí - jsou některé dodnes živé tradice, u nichž už tu vazbu na slunce vnímáme, pokud vůbec, tak jen slabě. Přesto je to tvarově jednoznačné, symbol je stejný už od doby bronzové. Krásným příkladem této kontinuity jsou sváteční (posvícenské, aj.) koláče a jeden detail z tvorby Josifa Plečnika.

Křesťanství

Křesťanská ikonografie přijala mnohé z výtvarného jazyka pohanství jak z polyteistického Středomoří, tak zaalpských často ještě přírodních kultů.
Od 3. století n. l. existuje pojmenování „Slunce Spravedlnosti“ (viz vyobr. výše) jako titul Krista. Zpodobení Krista s gloriolou či s halo efektem se vztahuje k praxi pozdní antiky; i paprsčitá koruna se objevuje a bude pravděpodobně podkladem pro svatozář.*G

Základní pramen pro identifikaci slunce jako symbolu Ježíše nalezneme u Matouše 17:12 „Ježíš vzal Petra a Jakuba a jeho bratra Jana a vyšel s nimi na vysokou horu....proměnil se: jeho tvář zářila jako slunce…“.
Téma Ježíše jako Slunce Boha, Světlo Světa je rozšířeno v první kapitole Janova evangelia: „Na počátku bylo Slovo…V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila…Bylo to pravé světlo.“ Augustin mluví pak o Vtěleném Světle a Neměnném Světle.
Od dob raného křesťanství byl Ježíš identifikován se Sluncem Boha, jako pokřesťanštělý sluneční bůh, Apollón. Takřka okamžitá asimilace Apollóna a neporazitelného římského boha slunce - Sol Invinctus, do obrazů Slunce Boha s paprsčitým halo a Apollónovým vozem je nápadná. Stanovení Božího Narození na 25. prosince (papežem Juliem I.), kdy byly slaveny římské pohanské svátky Slunce, není náhodné. Ježíš byl tak považován za „Slunce Spravedlnosti“ (Malachiáš 4:2).

Níže uvedený letecký pohled na vatikánské/římské svatopetrské náměstí navržené Berninim kolem roku 1660 ukazuje obrazec slunečního kola, slunečního kříže; ve středu je obelisk - ne-křesťanský původ těchto symbolů je nade vší pochybnost, obelisk dovezl do Říma císař Caligula z Egypta.

V dláždění jsou paprskové linie ze světlého travertinu v ploše tmavších dlažebních kostek (kočičích hlav). V roce 1817 astronom Filippo Gigli navrhl využít obelisk a jeho nejbližší okolí jako obrovské sluneční hodiny a kruh okolo monolitu pojal jako větrnou růžici.*VA.

Obdobně mnohoznačné jsou i husitské monstrance ve tvaru paprsčitého slunce nesené v čele kališnických vojsk. Jejich vyobrazení v akci najdeme např. v Rukopise z Göttingen či v Jenském kodexu. Kněz kráčející před slepým vojevůdcem (Žižkou) v čele kališníků nese vysoko na tyči zdvižené sluneční znamení.

Ke křesťanské obrazové řeči patři i apokalyptická „žena Sluncem oděná“ (Zj 12,1 - text, který dal vznik nejrůznějším vyobrazením většinou se vztahujícím k Panně Marii Královně (nebes).

Triskelion

Tvar, který najdeme u mnohých raných kultur, s významem někdy podsvětním, ale převážně jako solární symbol. Jeho specifická verze - spirální triskelion - se objevuje již v neolitu; kámen pokrytý vyrytými obrazci tohoto motivu střeží vstup do tumulusu, megalitické hrobky-kolumbária v irském Newgrange (viz obr. na zač. článku); vstup a následující chodba jsou orientovány tak, aby sluneční paprsky po několik minut po ránu v den zimního slunovratu mohly pronikat až do hloubi nejzazšího místa pohřební místnosti ukryté v tumulusu a probudily zde spočívající významné předky. *9 Podobnost se slunečním kultem starých egyptských říší i s motivem obrozujícího se Fénixe je frapantní. Budiž připomenuto, že tyto pozůstatky neolitické kultury v Irsku (cca 3200–2900 let před n. l.) jsou zhruba o půl tisíciletí starší než Velká pyramida v Gíze a tisíc let starší než megalitické stavby jako je Stonehange. Slunce je inspirace opravdu prastará a univerzální, jak dále snad ještě prokážeme. Spirální triskelion se v západní části evropského kontinentu vyskytuje hustěji, byl oblíbeným motivem v předkeltském období, tak jako ve vlastní keltské kultuře.

V náboženství kavkazských Ingušů triskelion představuje nejen slunce a vesmír, ale také vědomí jednoty ducha v minulosti, přítomnosti a budoucnosti.

Obrazec podobný některým růžicím ze Santa Tegra nalézáme v Arménii. Nazývá se zde arevakač (sluneční kříž), je symbolem věčnosti a světla a je používán jako arménský národní symbol. Od 9. století je umisťován na arménské křesťanské stély zv. kačkary.

Tarot

Tarotová hra Velká arkána obsahuje kartu s číslem XIX - Slunce. Vedle kosmologického obsahu bylo Slunce v tarotu běžným symbolem Ježíše. Sluneční karta bývala hráči tarotu považována za šťastný symbol plný pohody a pokoje, který přemáhá temnotu karet od Smrti po Hvězdu a přináší jas a světlo. Jak dalece je to projekce a ilustrace, že přání je otcem myšlenky, ponechávám na hráčích samotných, tak jako na laskavých čtenářích. Mnozí, včetně autora, mají za to, že symboly obecně existují pouze v naší mysli, mají moc pouze ve světě našich představ. Jako entity samy o sobě neexistují. Tento přístup pochopitelně neneguje sílu a účinnost (lidmi) používaných symbolů. Naopak, snaží se rozklíčovat jejich vznik a mechanismus jejich působení. Jejich působivost, samozřejmě, jak uznává, tak potvrzuje.

Znaky a písmo

Alchymie, astrologie i astronomie mají pro slunce/Slunce tutéž značku - kruh s bodem ve středu, který představuje vnitřek se vším, co gravituje okolo. Tento starodávný solární symbol se zdá být univerzální. Starověká Čína si vygenerovala stejný znak, který v klasickém standardním logogramu pouze zečtvercovatěl a středový bod-tečka západních kultur se v dálněvýchodním provedení jako stopa štětcového tahu změnil v čárku.

Připomeňme také podobnost znaků a schémat jak pro Slunce, sluneční soustavu, galaxii, tak pro schéma jádra atomu, jádro buňky, zárodek-vajíčko apod., které se objevují již v nejstarších nám známých kulturách. Odráží tak (tušenou) jednotnou strukturu vesmíru (všehomíra), vyjádřenou již Hermem Trismegistem: „Co je nahoře, je i dole.“

Barvy a heraldika

Sluneční astrální značka označuje též zlato; zlatá respektive žlutá je nejčastější barvou používanou pro slunce.
Tvář Slunce, respektive slunečního kotouče, se v heraldice kreslí opravdu jako tvář, tedy zásadně s (lidským) obličejem. Paprsky nejsou heraldicky blíže určeny.

Vinných hroznů se na heraldickém poli urodilo pomálu; a jak je vinná réva se sluncem bytostně spjatá, tak neudiví, že Slunce na šlechtických erbech svítí také dost vzácně. V Českých zemích registrujeme slunce ve znaku jen u pánů ze Sonenštejna a u Valečovských z Kněžmostu.

Často najdeme heraldickou podobu slunce (tedy s vykreslenou tváří, obličejem a s paprsky) na městských znacích a několika státních vlajkách, případně na administrativních distinkcích. V případě Peru jde o přímé dědictví po inckém slunečním bohu Inti.

I jiné jihoamerické státy mají na vlajkách heraldické slunce, ale ne vždy je oficiální interpretace spojena s předkolumbovskými solárními kulty. Tzv. Májové slunce, které vidíme na vlajkách Argentiny a Uruguaye, je památkou na „Májovou revoluci“ v květnu roku 1810, kdy, obrazně řečeno, těmto zemím vyšlo slunce svobody - zbavily se španělské nadvlády. Podle tradice tehdy po dlouhé měsíce oblohu pokrývající mraky se roztrhly a zase vysvitlo slunce. Historka je to dost kalendářově barvotisková, ale vzhledem k tomu, že člověk je tvor navýsost heliofilní, mohl mít výše popsaný jinak běžný přírodní jev vzhledem k okolnostem až mystický efekt hodný zaznamenání.

Mimo (klasickou) heraldiku je slunce většinou zobrazováno jako žlutý kulatý tvar s různým počtem paprsků. Vyskytují se však i verze červené, oranžové, ale i bílé, stříbrné, ba i černé, jak jsme zaznamenali. Počet paprsků se různí od minimálně tří po několik desítek. Paprsky, případně loukotě, tvarově variují od prosté úsečky po složitě tvarované křivky a plošné útvary, ukázky níže.

Slunce z vlajek a znaků států, provincií, apod.
(reprodukujeme někdy celé vlajky, resp. znaky, jindy jen část se sluncem)

Symbolika slunce, respektive výklad symbolu slunce se mnohdy stát od státu liší.
Jako již zmíněné znamení svobody na svých vlajkách a (nebo) státních znacích (podoba slunce na nich již není heraldická) ho oficiálně uvádějí např. státy Bangladéš, Čad, Filipíny, Kuba, Makedonie, Panama a Pobřeží slonoviny. Vznik nového národa vyjadřuje na znaku Angoly, na mozambickém budování nového života. Svým způsobem podobný smysl dává slunci na svých státních emblémech Mongolsko, které ho nazývá Matkou Mongolska. Pro Kazachstán znamená bohatství. Pro Namibii představuje život a energii a pro Japonsko je červený sluneční kotouč symbolem náruživosti, upřímnosti a nadšení.*11 Univerzalistické významy vkládá do symbolu slunce Jakutsko - symbol věčného života; pro dva asijské státy má slunce (společně s měsícem*12) hluboký duchovní význam: Nepál tak na své ojediněle tvarované vlajce deklaruje trvalost vesmíru a státu a věčný koloběh času; na znaku Srí Lanky slunce vyjadřuje touhu po věčném životě.

Ze symbolů národů, národností, kmenů

Slunce na městských znacích, vlajkách a logách

Růže je růže

Schopnost nebo spíš snaha tvořit zástupné znaky pro svět kolem (a v) nás je pro lidský rod charakteristická.*13 Neudiví proto, když jeden a týž jev popisujeme různými slovy a označujeme různými znaky a naopak jeden znak má pro nás různé významy, respektive interpretujeme ho různě. V tom tkví ošidnost především jednoduchých geometrických obrazců, před jejichž používáním pro korporátní design a jmenovitě tvorbu ochranných známek ostatně varuje Úřad pro průmyslové vlastnictví na každém přihlašovacím formuláři. A nemá tím na mysli žádné hlubokomyslné filosofické konstrukce, pouze vychází z evidentních distinktivních vlastností jednoduchých obrazců.
Kruh, kružnice a jejich části jsou tvary par excellence pro demonstrování, jak to v našem světě interpretací chodí. Porovnejme dvě relativně nedávno vzniklé (z veřejných soutěží vzešlé) vlajky. Shodou okolností obě pochází ze severu Evropy, tím lépe pro naše srovnávání:

1. Grónskou vlajku z r. 1985 popisuje její autor, designér T. Christiansen, rodilý Gróňan, následovně: „Velká bílá část symbolizuje ledovou čepici, červená oceán, bílá část kruhu ledové hory a ledovou zácpu, červená fjordy.“ Jiná interpretace designu vlajky vidí v kruhu vycházející a zapadající slunce.

2. Sámové (Laponci) žijící v severní části Norska, Švédska a Finska pro prezentaci svého národa vybrali v roce 1986 návrh norského autora A. Bahla. Jedná se o převzatý motiv ze ságy „Paiven parnech“ (Synové slunce) od A. Fjellnera (19. stol.), který ve svých poemách popisuje lid svého národa jako syny a dcery slunce. Pro design jeho návrhu existuje několik výkladů. Jeden tvrdí, že vychází ze skandinávských vlajek (chybí však finská bílá) a kruh představuje jednotu (jeho rozdělení ukazuje rozdělenost země sámského lidu). Jiná verze poukazuje na to, že barevnost vlajky je založena na pestrých barvách tradičního sámského oděvu (opět však chybí bílá), kruh může být nahlížen jako slunce či měsíc, případně obojí. Kruh může být odvozen také od tvaru šamanského bubínku (to by bylo kontroverzní v sámských puritánských luteránských komunitách). Barvy byly vykládány také jako červená pro oheň, modrá pro vodu, žlutá pro vzduch a zelená pro zemi. V této poslední verzi je kruh nahlížen jako slunce i měsíc. Levý půlkruh představuje slunce, pravý měsíc.

Čí je slunce?

Tuhle na první pohled nesmyslnou otázku řešilo už vícero lidí. Díogénovi ze Sinópé údajně stačilo, aby Alexandru Velikému řekl: „Uhni mi ze slunce.“ Na místo na slunci máme tedy nárok všichni, ale o slunce, respektive o jeho obraz se strhly už nejrůznější hádky a tahanice. Spor o údajné dědictví po tatíčkovi zmíněného nejslavnějšího Makedonce se musel řešit až na půdě OSN: emblém staré královské dynastie, tzv. Slunce z Verginy *16, musela Republika Makedonie po třech letech přestat používat. V urychlené veřejné soutěži byl pak vyhledán „nový“ symbol státní vlajky - opět žluté slunce na červeném podkladu, avšak v grafickém zpracování připomínajícím něco mezi vlajkou Arizony a japonského námořnictva.

Všeho s mírou

Kumulace významů a interpretací spojovaných s jedním a týmž tvarem, figurou či celou scénou se pochopitelně zvyšuje s mírou abstrakce, takže základní geometrické obrazce je možno považovat za znaky/symboly skoro čehokoliv. Pro náš případ - kruh, kružnici, které jsou od dávnověku považovány za dokonalé tvary - to platí, jak se snažím ukázkami viz výše viz níže doložit, měrou vrchovatou.
Se zmíněnou problematikou jde ruku v ruce obrácený proces, vycházející z požadavku klienta (ať již je jím kdokoliv) najít, vytvořit pro klientovo slovní zadání adekvátní výtvarnou formu, tvar, figuru.*14 Mnohdy je to úloha, vlastně celé slohové cvičení, které již samo v sobě obsahuje protiřečící si požadavky, nemluvě o opomíjení rozdílných vlastností jazyka literárního a jazyka výtvarného. Jistě se s tím naši čtenáři již setkali a ještě setkávat budou; je to jev, který se v praxi grafického designéra řeší dnes a denně. Jak nevzpomenout na mnohá konfúzní zadání soutěží značek na státní úrovni, které nadělaly tolik zlé krve v českém grafickém rybníce. Není útěchou, že to není jen české specifikum.

Vlajka okresu Hapcheon v Jižní Korei (obr. výše) „znázorňuje vůli lidí z Hapcheon rázně vkročit do budoucnosti na podkladě harmonie a sjednocení podle naší futuristické vize. Červený obrazec představující vycházející slunce, značí světlou budoucnost okresu Hapcheon tak jako vášnivého ducha našeho lidu. Modrá vlna znázorňuje čistou vodu v Hapcheon, tak jako řeku Hwang a hampcheonské jezero, nadané mocným duchem. Zelený ovál představuje silný potenciál okresu Hapcheon schopný vkročit do nekonečné budoucnosti na pozadí zelených hor Gaya a Hwangmae v úrodné zemi.“ Jestli si vážený a laskavý čtenář myslí, co to je za kecy a plky, tak s ním zcela souhlasím. Ne nadarmo jsou ty řádky v uvozovkách. Ne proto, že je to nadsázka, ale proto, že je to citace! A vida smítko v oku bližního svého, studený pot mne zalil při vzpomínce na komentáře, kterými jsme museli doprovázet své návrhy značek do dříve zmíněných prestižních (?) soutěží….!!!*15

Slunce, kam se podíváš

Pojďme se však potěšit a poučit u dalších ukázek, jak to taky lze řešit.
Vlajka portorikánského města Gurabo spočívá z pěti schoďovitých útvarů na zeleném poli. Dle oficiální verze, zelená na vlajce symbolizuje jak hory a kopce města, tak pestrou a bohatou vegetaci; žlutá reprezentuje víru a integritu lidu, ale také paprsky slunce nad poli Guraba. Na určitou vzdálenost, než začnou barvy splývat dohromady, je to velmi výrazná kompozice tapetového stylu.

Jiný způsob, co se dá dělat jen s částí slunce, či jen s paprsky, ukazuje např. vlajka norského Ostfoldu. Různé tvary paprsků jsou obecně rozlišovány co do „fyzikální“ podstaty: přímé znázorňují světlo, vlnité teplo. Zajímavé je z tohoto pohledu zpracování paprsků na starším znaku slovinské obce Koper. Jak tyto a další ukázky dokládají, grafici se fyzikům do řemesla příliš nepletou, sledují „své vlastní“ výtvarné cíle, např. na nerealizovaném návrhu angolské vlajky (obr. viz výše), výtvarně velmi působivém a z hlediska distinktivnosti výborném. Je však možné, že mnohá zobrazení skrývají hlubší podstatu, rozsáhlejší poznání, které mně, povrchnímu kompilátorovi a glosátorovi unikají. Mea maxima culpa!

Kanadská nezisková organizace „One Sun, One Earth, One Peace“ (nějaké povědomé…) založená roku 1992, která se zabývá pomocí interkomunální komunikaci po celém světě aktivitami kulturního i hospodářského charakteru, má logo odpovídající jejím všesvětovým ambicím, od všeho trochu - ptáček, sluníčko, motiv jin-jang.

Roku 1932 poprvé zavlála ve většině hispano-amerických metropolí pod názvem „Bandera de la Raza Hispánica“ (Vlajka hispánské rasy). Ano, něco takového opravdu vzniklo.

Vlajka (výsledek jiho a středoamerické kontinentální veřejné soutěže, autor vítězného návrhu byl kapitán uruguayské armády!) byla používána pro multi-národnostní kulturní účely, např. hispánské festivaly. V Atlasu vlajek světa vydaném v roce 1986 panamským nakladatelstvím América lze číst výklad této vlajky: „Bílá vyjadřuje čistotu. Slunce Inka představuje světlo zářící na kontinent. Tři kříže zastupují tři Kolumbovy lodě a také křesťanství. Šeříková barva připomíná kastilský prapor Kolumbem dopravený do Nového Světa.“

Na Filipínách vycházející deník Diario Filipino zaměřený na filipínsko-novozélandské informace (proč vynechává australské, jistě nějakou příčinu má, ale nepodařilo se mi to zjistit, napadá mne jen distribuce výhradně na přímých linkách Manila-Wellington…) S logem si však poradili lišácky - novozélandský motiv kapradí je korunován paprsky slunce z filipínské vlajky. A je to. Nebudu trpělivé čtenáře unavovat oficiálním výkladem loga jako symbolu úsilí dosáhnout světla a odvahy k dalšímu růstu (co se kapradí týče) a sdílení existencí, kultur, informací a zdrojů (paprsky slunce). To byste mi nemuseli taky věřit…

Padánie - Liga Severu (Itálie) v roce 1990 předložila svou vlajku pod názvem „Slunce Alp“. Tento skoro ekologicky vyhlížející obrazec, jinak rozšířený celosvětově, původem snad fénický, velmi oblíbený nordickými kulturami, je pokládán za starobylý keltský sluneční symbol.

Líbivé a poměrně čitelné a přehledné logo přijali v japonském Urajasu k 1000. výročí vzniku svého města. Logo vzešlé ze soutěže (1205 návrhů) mělo symbolizovat vývoj do 21. století. Stylizované latinkové U, obraz blízkého Tokijského zálivu, a vycházející slunce. Kdyby člověk nebyl odkojen fascinujícím červeným symbolem Země vycházejícího slunce, tak by řekl, že jiná země jiný mrav, ale takhle tápu. Použití dvou studených barev je sice elegantní, ale signál to vydává až skoro moc klidný. Třeba to tak chtěli. Navíc (východo)asijská barevnost, a tamní vnímání barevného kontrastu, psychologie barev jsou přece jen odlišné od (středo)evropského, připomeňme jen smuteční bílou…

<

Logo čínského dědictví je založeno na tzv. pečeti z Chengdu, na archeologickém objevu tohoto století v Číně (podle People's Daily Online), na JZ dnešní Číny, kde v době okolo 1000 let př. l., v době bronzové, kvetla městská kultura Jinša.

Slunce, kam se podíváš - 2

Nápoje a bio

Zářící slunce nemůže, pochoPITELNĚ chybět na značkách a hlavně etiketách nápojů z rostlin, hlavně vín a piv, o různých ovonádách ani nemluvě. Vinařská slunce jsou různá, pivařská jednoznačně zlatá a zlatavá. Krásnobřezenský Zlatopramen to dokládá na několikrát - název, pozadí a ještě slunce naše zlaté; jako každé správné pivo, které si zakládá na své starobylosti, tak je to slunce heraldické a usměvavé.

Závěr

Jak vidno, náruč grafického designu je široká a hluboká, někdy v ní lze i snadno zabloudit… Takže na konec jedno upravené rčení: Pro jednoho grafického designéra slunce nesvítí.

Poznámky:

 
*0  Egyptský hieroglyf znamenající život - ankh, crux ansata, závěsný nebo též nilský kříž, je někdy interpretován jako slunce na horizontu, kdy kolmice znázorňuje spojení vesmíru se zemí (sic!)

Staroegyptský tvar kříže s rukojetí  •  tvar koptský, s kruhovým držadlem

 
*1  Na případné námitky, že Slunce je „taky“ hvězda a že o hvězdách je samostatná kapitola, odpovídám: „Ano. A nejenom pro zdárný vznik vína nejdůležitější hvězda. Existence výrazu héliocentrismus a absence výrazu astrocentrismus je jistě výmluvná.“ Při této příležitosti vyvstává otázka, proč neexistuje vedle náměsíčnosti i náslunečnost. Nebo je to tak obecný jev, že ho ani nediagnostikujeme?

*2  Japonská císařská rodina odvozovala svůj původ od bohyně (sic!) Slunce Amaterasu. Vladaři Incké říše - Sapa Inka - se považovali za dědice božského Slunce. Z novodobých evropských dějin si připomeňme snahu dodat si aspoň odlesku božskosti naší nejbližší hvězdou u francouzského absolutistického panovníka 17. století - Ludvíka XIV., který se nechal nazývat Králem-Sluncem (korunovaný Bohem).

Sluneční maska, období Ludvíka XIV., konec 17. stol., FR

 
*3   Složitost a mnohovrstevnost egyptské mytologie a jejích božstev se vztahem ke slunci dokládá i tzv. héliopolská triáda slunečních bohů: Chepri - představuje obrozující se slunce, Ra - slunce v zenitu, Aton - slunce zapadající

*4  Proplétání symboliky solárního znaku a kříže se věnuje blíže heslo KŘÍŽ.

*5   V norské mytologii Slunci vládne bohyně Sól, v protogermánštině ji sleduje Sowiló, ve staré hornoněmčině se z ní stává bohyně Sunna.

*6  Inspirace pro Sochu Svobody u New Yorku je nepopiratelná.

 
*7  c) je správně: na mozaice je Apollón


*8  Germánský futhark prostý je jedním ze způsobů zápisu runových znaků. Jedná se o nejstarší runovou abecedu a jeho název je odvozen od zvuku prvních run (F, U, Th, A, R, K). Runa „Sowilo“ se vyslovuje jako české S. Sowilo je jedna z nejpozitivnějších run vůbec, v jejím popisu stojí ochrana, pozitivní síla, vítězství, sláva. Runa je však natolik mocná, že může člověka zcela zahltit.

*9  Stavby s podobně koncipovanou funkcí - určit přesně okamžik daného opakujícího se postavení Slunce - někdy v jiném myšlenkovém okruhu, většinou však kvůli agrotechnickým lhůtám - najdeme různě po světě, připomeňme třeba některé chrámy v Egyptě.

*11  Japonsko tento symbol (a název Země vycházejícího slunce) má kupodivu teprve od roku 1870. Nutno připomenout, že kotouč uprostřed vlajky je mnohými interpretován jako stylizovaná chryzantéma.

*12  Měsíc je předmětem samostatné kapitoly; půlměsíc či srpek Měsíce je částečně pojednán pod heslem HVĚZDA A PŮLMĚSÍC

*13  V První Mojžíšově knize - Genezis 2:19, 20 - člověk pojmenovává všechny živé tvory. Tento jistě veliký intelektuální výkon byl vlastně prvním člověčím aktem, jak pojmout, reflektovat svět okolo sebe. Slovo-jméno-název je abstrakce, tak jako jí jsou snahy grafiků-designérů znakem vyjádřit různé části a projevy univerza, ba univerzum samo.

*14  Pro komplexnější pohled na celou problematiku připomeňme ještě jev tzv. dvojího čtení, jak o něm obsáhle pojednává ve zdrojích uvedená Gombrichova kniha. Je to pouhý optický klam, vlastně ani to klam není, jen rozhodnutí, na co se při vnímání obrazce soustředím, zda na vykreslenou nebo na nevykreslenou část, pozitiv nebo negativ, popředí nebo pozadí. V neposlední řadě Gombrich upozorňuje na dobové konvence, které pozorovatele navádějí na určitou interpretaci viděného, a na aspoň minimální znalosti, protože proces vidění se odehrává především v mozku, oči pouze dodávají nerozklíčovaný materiál. Velmi zhruba řečeno: vidíme pouze to, na co jsme připraveni, co známe, co chceme vidět.

*15  Např.: dostává se mi do rukou poměrně dost propagačních materiálů České republiky, ale až na výjimky v nich nalézám jako logo nastřihnutý praporek a ne vítězné bubliny…

*16  Archeologické nálezy, které byly podkladem pro tento emblém je reprodukován výše

*17  Řecko, které si nárokovalo právo jak na geografický název pro svou provincii Řecká Makedonie, tak na verginský sluneční symbol, naopak uznalo název nově vzniklého státu.

*AS  Z Wikipedie.cz:  „Asyrská vlajka je symbolem národa Asyřanů, křesťanského etnika pocházejícího z Mezopotámie a dnes žijícího převážně v diaspoře.
Vlajka byla navržena roku 1968 teheránským výtvarníkem George Atanosem a v roce 1974 ji Světový kongres Asyřanů v městě Yonkers (stát New York) přijal jako oficiální zástavu asyrského lidu.
Vlajka je bílá, uprostřed nese zlatý kruh symbolizující životodárné slunce a čtyřcípou bleděmodrou hvězdu, která je znázorněním nenásilného a trpělivého boje Asyřanů za svobodu. Od ní směřují do všech čtyř rohů modré, bílé a červené vlnovky představující hlavní řeky Asýrie: Eufrat, Tigris a Zab. Úhlopříčné rozdělení vlajky je také interpretováno jako upozornění na osud národa, který se z původní domoviny vystěhoval do všech světových stran. V horní čtvrtině vlajky je oranžově vyobrazen staroasyrský reliéf z hrobky krále Sargona II. znázorňující boha Aššura - jako připomínka návaznosti současných Asyřanů na tradice Asyrské říše.“

Assyrská vlajka

 
*G  Svatozář (také jako halo či nimbus) není vlastní jen křesťanskému prostředí. Tento jev nalezneme v mnoha náboženstvích.

Buddha, 1.–2. stol., Gandhara (Afgánistán)  •  Mohamed na středověké miniatuře  •  Mogulská miniatura, 1630, Indie  •  Abraham, Mojžíš a Ježíš na středověké perské miniatuře

 
*I  Černá, bílá, zelená a červená jsou panarabské barvy, žluté slunce představuje kurdskou menšinu

*KK  

Logo Svazu slávských rodnověreckých komunit. (Rodnověří či jazyčnictví je novopohanské náboženské hnutí hlásící se k odkazu slovanského předkřesťanského náboženství.)

 
*NN  Někdy je tento symbol používán s odkazem na příbuzné svastiky a keltské kříže a jako svůj znak ho volí bílí nacionalisté a podobná politická hnutí.

Norská nacistická strana, 1933–1945  •  White Pride, Stormfront, USA  •  British Movement, nacionálně socialistické hnutí, 1968, UK

 
*VA  Červenavý obelisk, údajně snad přímo z Heliopolisu (města slunečního boha Ra) avšak bez jakýchkoliv hieroglyfů, a další obelisky v Římě vytvářejí síť, jejíž linie mj. míří ke slunovratným bodům na obzoru.
Různé ezoterické postupy nalézají ve zmíněné soustavě monumentů potvrzení nejrůznější teorií, přesahujících rámec naší procházky.

Vztahy, směry a linie obelisku na svatopetrském náměstí a dalších obelisků a míst v Římě (podle www.keyofsolomon.org)
Letní a zimní slunovrat aj. při pohledu od náměstí svatého Petra. Bílé šipky ukazují přesuny obelisků za papeže Sixta V.

 
*ZS  Zlaté slunce je název některých zlatých) monstrancí v Čechách např. v Loretánské pokladnici v Praze na Hradčanech nebo Shrattenbachova monstrance v pokladu arcibiskupství v Olomouci (Zlaté slunce Moravy). Tvar monstrance se sluncovou paprsčitou svatozáří byl koncipován v barokním období.

Vedle obvyklých zdrojů a pramenů:
- přednáška J. Royta o raně křesťanském umění, Č. Lípa, 2007
- pro interpretace symboliky svatopetrského náměstí v Římě:  http://www.keyofsolomon.org/Pope%20Sixtus%20V.php

Původní text byl napsán roku 2007 a publikován ve Fontu č. 94/4/2007 a 95/5/2007; s hlavním tématem čísel články nesouvisely.

Zde uvedený text je jeho rozšířenou verzí. Obrazový doprovod je doplněn reprodukcemi v různých částech článku.

Rozšířená verze vznikla v létě roku 2014 v krkonošském zákoutí.