držíc v hubě, - začíná známá rýmovaná bajka*B, která uvádí na scénu dvě figury. V této kapitole se podíváme za vránou, liška je na samostatnou kapitolu.

Vrána a spol.

Vrána, havran, krkavec i kavka jsou ptáci rodu Corvus z čeledi krkavcovitých, které řada kultur příliš nerozlišuje, jejich symbolika je podobná až totožná a heraldika až na výjimky (viz dále) mezi nimi rozdíl nedělá. Prosím laskavé čtenářstvo o shovívavost pro kolísavé pojmenování, není toto zoologické pojednání o taxonomii.*I Ani české odborné pojmenování nemá pro rod Corvus vlastní český název. Tak o nich bude pojednáno i v následujícím textu.
Pro někoho bude překvapivé - ale vědeckými pokusy ověřené - konstatování, že tito hluční, zvuční ptáci - ano, krkavcovití patří pod řád Pěvci - patří k nejinteligentnějším obratlovcům vůbec.

Vrána astronomická

Havran je malé souhvězdí na jižní obloze. Patří mezi původních 48 starořeckých souhvězdí sestavených astronomem Ptolemaiem a je možné jej spatřit večer na jaře.

Řecká figura souhvězdí Corvus byla utvářena podle babylonského krkavce/Havrana (MUL.UGA.MUSHEN), který je obdobně usazen na ocase Hada (řecky Hydra). Babylonské souhvězdí bylo zasvěceno bohu deště a bouře Adad. V druhém tisíciletí začalo vystupovat zrovna před začátkem podzimních dešťů.

Zajímavý mýtus spojuje Havrana a Apollóna. Podle něj tehdy měli havrani ještě bílé peří. Jeden z nich měl hlídat Apollónovu milenku, princeznu Coronidu (koroné = řecky vrána). Informoval však boha o princeznině nevěře. Apollón se rozzuřil, že svůdci nevykloval oči a ve vzteku spálil havranovo peří do černa. Od těch dob jsou havrani a spol. černí.

Vrána legend

V Evropě jsou naši opeřenci symbolem války, smrti, osamělosti, zla a smůly. Svoji dost pochmurnou pověst si vysloužili tím, že mj. se do mírnějšího pásma, tedy i do střední Evropy stahují na přezimování z chladnějších oblastí Eurasie. Takže se z nich staly symboly blížícího se zimního období a s tím spojených útrap a běd. Krkavcovitým nepřidalo na oblibě ani stravování se na mršinách, a navíc to tmavé až černé opeření! Že část personálu pohřebních služeb je nazývána havrany, nebyl bujarý nápad městského slangu, ale skoro máchovský epiteton, podložený staletou zkušeností.

Jedna z keltských bohyň války se jmenovala Badhbh (Irsko) či Cathubodua (Galie), obojí znamenající „vrána bojovnice“. Tuto podobu na sebe bohyně brávala a mísila se do bitev, působíc zmatek mezi nepřáteli. I jiné keltské a vikingské bohyně jsou spojovány s havrany a vránami.

Jméno mýtického welšského krála Brana (jiný welšský tvar jeho jména byl dokonce Vran) Požehnaného (Chvályhodného) ve welštině znamená doslova Požehnaná Vrána.

Branova hlava je údajně pohřbena pod Bílou věží londýnského Toweru; podle pověsti, dokud tam bude, Anglie bude chráněna před invazí. Skupina krkavců chovaných v Toweru je obklopena stejnou legendou jako Branova hlava - zmizí-li, bude s Británií konec. Místní legenda tvrdí, že chov havranů v Toweru začal za Karla II. (vládl 1660-1685). Budiž připomenuto, že na návrší u Toweru (Tower Hill) i v samotném areálu, na Tower Green, byla popraviště, která krkavce mohla lákat. Popisy, kterak tito velcí ptáci ozobávají sťaté (nejen) královské hlavy, jsou dochovány.

Židovsko-křesťanská tradice pokládá vrány, havrany a krkavce za duchovní průvodce čarodějnic. V řecko-římské tradici byly vrány zasvěceny Athéně/Minervě.

Na americkém kontinentu a v Austrálii je vrána nositel pozitivní symboliky jako pták slunce, přinášející tvořivé síly a poznání.

Některé indiánské kmeny se domnívají, že havran přinesl na svět oheň a světlo. Havran se pro ně stal ztělesněním boha stvořitele a jeho zabití mělo přinášet smůlu.

V hinduistickém prostředí vrána a spol. je vnímána dvojakou optikou. Jedna ji vidí jako prostředníka se světem předků a jako taková je ceremoniálně krmena při podzimní slavnosti Pitru Prakša na počest zesnulých předků*P. Druhý pohled je blízký evropskému pojímání těchto ptáků jako znamení neštěstí a zla.

V Číně se má za to, že vrány přinášejí věštby.

V Čechách nosila/nosí vrána novorozeňata-holčičky.

Vrána biblická

Podle židovské, křesťanské a islámské tradice byl krkavec prvním ptákem vyslaný Noem z jeho archy na obhlídku, zda vody potopy již klesly. Genesis 8, 7: „a vypustil krkavce; ten vylétával a vracel se, dokud se vody na zemi nevysušily.“ V sumerském mýtu Epos o Gilgamešovi, z kterého čerpali bibličtí autoři popis potopy, je naopak havran až třetím, posledním ptákem vypuštěným z lodi, a už se na ni nevrací, z čehož Gilgameš a Uta-napištim usuzují, že nalezl suchou zemi.

Krkavcovití se ve Starém Zákoně/Smlouvě objevují několikrát. A vždy ve víceméně pozitivních souvislostech. Píseň písní 5, 11: „Jeho hlava je třpytivé zlato ryzí, jeho kadeře jsou trsy palmových plodů, černé jako havran.“ První Královská 17, 4: (Bůh nařizuje proroku Elijášovi) „Z potoka budeš pít a přikázal jsem havranům, aby tě tam opatřovali potravou.“ Kniha Jób 38, 41: „Kdo opatří úlovek krkavci, když jeho mláďata volají k Bohu a bloudí bez potravy?“

I novozákonní text zná krkavcovité, v Evangeliu podle Lukáše 12, 24 Ježíš káže shromážděným: „Všimněte si havranů: nesejí, nežnou, nemají komory ani stodoly, a přece je Bůh živí. Oč větší cenu máte vy než ptáci!“

Vrána heraldická

Jen blazonování nám určí, jaký pták je na erbu. Některé prameny tvrdí, že „vrána“ s prstenem v zobáku je havran.

Krkavcovití jako symbol jsou i dnes používáni v oblastech, kde již dříve měli výsostné mytologické postavení. Havran je obecnou ikonickou figurou v norské mytologii. Nejvyššímu severskému bohu Ódinovi jsou zasvěcení dva havrani - Hugin a Munin (Myšlenka a Paměť), kteří celý den létají světem a navečer Ódinovi přináší zprávy. Jedno z Ódinových jmen bylo „Havraní bůh“. Spojení s havrany bylo podpořeno i představou, že Ódin přijímá padlé válečníky ve Valhale. Havrani byli spojováni s mrtvými a válkou kvůli jejich pojídání mršin. Byli také vnímáni jako manifestace Valkýr, bohyň, které vybíraly chrabré mrtvé pro vojenskou službu ve Valhale.

Vrána je jedním ze štítonošů erbu Ostrova Man, který byl kdysi okupován Vikingy.

Národní pták Bhútánu (tamní králové nosí Havraní korunu). Havran je oficiální pták Teritoria Yukon, Kanada. Znak Lisabonu*L odkazuje na příběh sv. Vincenta ze Saragossy a havranů, kteří ochraňovali jeho ostatky.

Mnoho měst střední Evropy má ve svém znaku havrana se zlatým prstenem v zobáku - je to většinou odkaz na erb maďarského rodu Hunyadi, z kterého pocházel i Matyáš Hunyadi, známý spíš jako Matyáš Korvín. Korvínovský, tedy hunyadovský havran se vyskytuje všude možně po celém území bývalých Uher i jinde, kde dočasně vládli Hunyadovci, např. v Polsku. V případě Hunyadyovců havran nemá za sebou nějaký předkřesťanský mýtus, ale romantickou historku o prokazování identity prstenem (darovaným jisté transylvánské princezničce králem Zikmundem Lucemburským za noc lásky, z které vzešel Jan Hunyady, tedy Lucemburkův levoboček!), dramatizováno dočasným zmizením prstenu, které měl na svědomí zlodějský havran, tak, jak je to známé i z českých pohádek.

Podobné legendy se vypráví leckde po Evropě, např. sv. Oswald z Northumberlandu (severovýchod Anglie) posílá po věrném havranovi prsten welšské princezně s žádostí o sňatek. Použití poštovního havrana místo holuba v tehdejších nejistých dobách bylo zcela racionální.

Pro naše kraje a naše časy je záhodno připomenout Adolfa Schwarzenberga, polního maršálka císaře Rudolfa II. Tento Schwarzenberg roku 1592 dobyl tureckou pevnost Ráb, za což mj. dostal do erbu přidánu hlavu Turka, které havran (něm. Rabe) vyklovává oko.

A krkavcovití v erbech a znacích jinde...

Vrána korporátní

Množství vlastností, jimiž je vrána a spol. obdařena, umožňuje používat jejich figury v širokém spektru poloh. V oblasti CID se, kupodivu, prakticky nevyskytuje vrána z bajkové aféry se sýrem a liškou, tedy coby domýšlivá a nedomýšlející. Jak již naznačeno, krkavcovití mají různé nesympatické a odpudivé vlastnosti, ale hloupé nejsou. Autor přes všechnu snahu nenalezl původ tohoto zesměšňujícího popisu vraního chování. Vzhledem k tomu, co již víme o překrucování historie v bájích antických Řeků, nebylo by divu, kdyby ona bajka, byť obecně poučná, byla vůči vránám zlovolnou lží. Snad z uvedených ukázek je patrno, že vrána a spol. slouží v korporátním designu s celou svou tajemností a inteligencí. Zlý kukuč shledáváme ve výrazu loga australského kriketového klubu, ale tato spíše silácká tendence je u sportovních klubů dost běžná, ať už mají v logu jakékoliv zvíře.

Vrána bajky a závěr

Antonín Jaroslav Puchmajer, obrozenecký básník a překladatel, svoji později slavnou bajku Vrána a liška vydal roku 1897. Byl inspirován mj. jistě i Ezopovou bajkou o krkavci a lišce. V Ezopově verzi opeřenec přišel o žvanec masa. Poučení bylo stejné.

Téma bajky o vráně a lišce bylo a je u výrobců sýrů ve Francii velmi oblíbené. Sympatie sýrařů má někdy liška, jindy vrána. Nicméně, na prvním místě byl, je a bude vždy sýr, n'est-ce pas?!

Pro grafika je vrána a spol. přitažlivá i z toho důvodu, že černá je označována za nejkrásnější barvu. Dekorativnost, ornamentálnost krkavcovitých obdivovalo japonské malířství (a grafika) dlouhodobě, pro Evropany nejznáměji v období Edo a Meidži (1600-1912). Není divu, že byli krkavcovití v oblibě jak v romantismu, tak především v symbolismu a secesi.

Doufejme, že Poeovo Nevermore nebude platit pro designéry, ale naopak je bude inspirovat More and more!

Poznámky:

 
*B   Vychutnejte si celý začátek bajky: „Na vysokém dubě, sýrec držíc v hubě, paní vrána seděla, sýr ten snísti hleděla. V tom jej liška ucítivši, honem z doupy běžela a se k vráně přiblíživši, tuto řeč jí držela:“


*I   Ladova ilustrace ke jmenovité bajce dokazuje volnost v používání přesného zoologického pojmenování k jednotlivým krkavcovitým; na Ladově obrázku je černý pták se světlým zobákem - takový je pouze havran....


*L   Podle legendy ostatky svatého mučedníka do Lisabonu doprovázely vrány. Znak Lisabonu je blazonuje jako krkavce. Lisabonští ornitologové však již roky nejsou s to tyto krkavcovité v lokalitě najít.


*P   Slavná báseň Edgara Allana Poea „Havran“ (v anglickém originálu však krkavec) spojuje také motiv tohoto černého opeřence a nedávnou smrt blízké osoby. Ovšem E. A. Poe byl filuta a mistr básnického řemesla. On si ptačisko opakujícího své Nevermore doslova vypočítal, jak Mistr brilantně popisuje v eseji „Filosofie básnické skladby“.

Původní text byl napsán koncem zimy 2015–2016, publikován ve Fontu č. 149/5/2016 (téma: Sýry).

Zde uvedený text je jeho rozšířenou verzí. Obrazový doprovod je doplněn reprodukcemi v různých částech článku.

Rozšířená verze vznikla v horku pozdního léta a chladu zářivého počátku podzimu v krkonošském zákoutí.